Neděle u Rabelados - Kapverdy

Dveře galerie, kde zrovna bydlím, otevírám v půl sedmé ráno, takže jsem zase považována v očích ostatcích za největšího ospalce. Popravdě jsem vzhůru však už asi od tří hodin ráno. Kohout si nějak špatně nastavil hodinky a namísto v pět, kokrhá každou chvíli už od tří. Komáry se mi s pořádnou zuřivostí podařilo zřejmě všechny zabít, takže nové štípance nepřibyly, ale na blechy mé síly nestačily. Břicho mám celé pokryté jejich vášnivými polibky.

Venku už je rušno. Všichni se oblékli v to nejlepší, co doma našli. Je neděle a navíc svátek Svatého kříže. Pojedeme slavit do Monte dos Rabelados, kousek od městečka Santa Cruz, kde se nachází další komunita Rabelados. V osm přibrzďují tři předem smluvené Hiacy, které jsme objednali tak, že jsme na řidiče včera zdálky hulákali, když jeli kolem. Kapacitu 15 lidí samozřejmě překračujeme a cpeme se dovnitř v podstatě až do té doby, než jsou lidi na druhé straně skrz okno vytlačováni zase ven. To teprve znamená stop stav.

Vyprahlá krajina

Rabelados v Monte dos Rabelados jsou poněkud odlišní od těch z Espinho Branco. Všichni povinně chodí do školy a celkově jsou více otevření okolnímu světu. Stále se však všichni hrdě hlásí k Rabelados, dodržují prastaré náboženské zvyky a zásady jako je život bez alkoholu apod.

Na místě samém se doslova vysypáváme z auta a kolem mě je hned hlouček zvědavců. Nikdo však nevypadá extra překvapeně nebo pohoršen, že se k jejich společnosti připojila "branca". Dostávám zase od každého požehnání a odhady, odkud jsem. "República Checa" však netipnul nikdo. Přece jenom jsme moc malá země na to, aby na nás další malý národ pamatoval. Každopádně se zdají být mou odpovědí nadšeni. Už zažili Portugalce, Španěly, Francouze, Němce, ale holku z České republiky nikdy. To se jim očividně zamlouvá, že někdo další má o ně zájem.

Ujímá se mě "Rebel" Viktor, učitel matematiky v Santa Cruz, který na rozdíl od Rabelados z Espinho Branco mluví plynule portugalsky. Díky tomu konverzujeme o sto šest. Viktor mi vše s nadšením ukazuje, vysvětluje a já se zaujetím naslouchám a pozoruji okolí. Je znát, že člověk školou vzdělaný uvažuje jinak, než člověk rostlý celý život jen na jednom místě. Proto se Viktor hodně vyptává také na Evropu a zájem je, řekla bych, oboustranný. Nejen neustálá smršť mých otázek a odpovědí druhého.

Stavba domu

Sluníčko venku už zase připaluje v plné své síle, tak sedíme uvnitř kamenného domu dnešního hostitele (ten se rok od roku mění) a stůl před námi se prohýbá pod tíhou jídla. Slavnost je, stejně jako asi všude na světě, taky tak trochu svátkem obžerství. Pro tuto příležitost byla obětována i některá domácí zvířata. Ženy na dvoře porcují maso na kousky a házejí ho do obrovského kotle. V tom vstupuje dovnitř starší pán, zdejší duchovní lídr. Když mě spatří, rozzáří se mu úsměv na tváři a dostávám kromě požehnání dvě uvítací pusy na tvář. Co mi přijde úžasné je fakt, že se mě v podstatě nikdo nevyptává, co tady dělám. Prostě jsem tady, tak patřím k ostatním a oni se o mě starají stejně dobře, jako bych byla jim vlastní.

Stavba domu

Půl hodiny před polednem začíná speciální mše, která se koná v tento sváteční den každoročně. Vycházíme ven z domu a v procesí stoupáme do výšin na kopec, kde je pod akátem ukrytá kamenná kaple s křížem. Místo svaté. Jediné, co mi nevoní, je délka mše. Původní hodina se protahuje na dvě a půl hodiny. Být na kapverdském slunci zrovna v hodinách kolem poledne, kdy pálí, co mu síly stačí, není zrovna nejlepší zážitek. Občas musíme při mši taky vstát. To se mi vždycky podlomí kolena, zamotá hlava a říkám si, že hlavně nesmím omdlít. Když jsou vedro schopni vydržet všichni ostatní, musím zatnout zuby taky. Poslední zbytek vody jsem dopila ráno, takže je třeba zapomenout i na žízeň. Předčítání se mění v chvalozpěvy, což naznačuje konec mše. Za zpěvu sestupujeme z kopce zpátky do vesnice a hostina začíná. Ač nejsem příslušníkem žádné církve, v duchu přidávám modlitbu za všechny Rabelados, aby jim jejich mírumilovnost a po tolik let nezlomná víra vydržela navěky a nepodlehla moderní civilizaci, která nejen přináší, ale bohužel také bere.

Na návštěvě u rebelů
Sobota u Rabelados

Klára Lakomá