Na skok do Clam-Gallasova paláce

Jsme nedaleko Staroměstského náměstí a snad jen pár kroků od Karlova mostu. Tady na rohu Mariánského náměstí a Husovy ulice nacházíme konečně ten skrytý architektonický klenot Prahy, kvůli kterému jsme trochu bloudili uličkami staré Prahy, zaplněné v letních měsících turisty. 

A přitom se jedná o docela kolosální stavbu, o rozměrný palácový komplex, který začal vznikat původně už v polovině 14. století, kdy tady byl postaven dům pro moravského markraběte Jana Jindřicha pro jeho pobyty v Praze. Několikrát změnil majitele, až byl počátkem 17. století přestavěn na renesanční palác Kinských. Ti si ho ale už dlouho neužili, protože jim byl po zavraždění Valdštejna a Kinského v Chebu císařem zkonfiskován a darován věrnému spojenci a císařskému generálu Matyáši Gallasovi. 

Ten dal pak přestavět palác v barokním slohu a další jeho potomci pak stavbu ještě rozšířili tak aby se stala opravdu velkolepým palácem, který by náležitě reprezentoval bohatství a význam rodu hrabat Gallasů, vlastníků několika panství. O to se postaral počátkem 18. století Jan Václav Gallas, který povolal z Vídně císařského dvorního architekta Johanna Fischera z Erlachu a začal s velkolepou přestavbou paláce podle návrhu Matyáše Brauna. Jeho socha Poseidona s mušlí dodnes zdobí palácové nádvoří.

Vcházíme do něj velkolepou bránou, kterou zdobí Braunovy sochy a kde hned vlevo se vejde z průjezdu do vstupní haly a pak už s průvodci po schodišti vzhůru do pater paláce. Je vidět, že stavitelé nebyli žádní troškaři a nešetřilo se časem ani prostředky. Nádherné a velkolepé palácové schodiště je opatřeno kamenným zábradlím s pískovcovými vázami a sochami Matyáše Brauna, na stěnách a pak nahoře na stropě jsou fresky italských mistrů - většinou inspirované řeckými bájemi. Nechybí tady třeba bůh Apollón na slunečním voze. A pak i bohaté umělecké štuky. A vstupujeme do sálů, vyzdobených většinou v rokokovém stylu. 

Palác, který byl majetkem Clam-Gallasů do roku 1945, byl pak v držení státu a do začátku 90. let v něm byl umístěn pražský archiv. Takže původní výzdoba sálů nebyla nenávratně poškozena, jako se to stalo leckde jinde a mohla být velmi pečlivě restaurována - což se stalo v nedávné době. A tak teď díky tomu můžeme obdivovat velké sály, kde se pořádaly plesy, sály s nádhernými zlacenými křišťálovými lustry - zřejmě z gallasovských skláren.

V paláci nechybělo ani divadlo a koncertní sál, kde v roce 1787 vystoupil Wolfgang Amadeus Mozart a také jeho přítelkyně Josefína Dušková. A pak v roce 1796 dokonce i Beethoven. Palác se svými majiteli, milovníky a mecenáši umění, byl prostě v té době velkým pražským centrem kultury i zábavy. V jednom z tanečních sálů tady mají nad krbem u zrcadla nenápadnou páku s táhlem. Aby totiž zbytečně nezabírali hudebníci v sále prostor pro tanečníky,byli umístěni ve vedlejší propojené místnosti a začali vždy hrát na znamení zvonku.V sálech bohužel není nábytek, ale zjišťujeme, že nám to vůbec nevadí, protože je tady co vidět a obdivovat. A jen neradi se loučíme s tím krásným a velkolepým palácem, který kdysi tolik znamenal v dobách vrcholů monarchie a v české historii.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava