Tasmánie

Naše pravé cykloputování po Tasmánii začalo hned 2. ledna, kdy jsme opustili maďarskou farmu a vydali se směrem k východnímu pobřeží a podél něj na jih.

První kopce na trase a za odměnu vodopády

Hned na prvních kilometrech se nám do cesty postavil celkem slušný kopec, ale protože byl na asfaltu, bylo to v pohodě. Navečer volíme trasu přes přírodní rezervaci Mt.Victoria, kde chceme navštívit dva vodopády. Odbočujeme tedy z hlavní asfaltové cesty a vydáváme se na štěrkovou cestu, která začíná nepříjemně stoupat. Aby toho nebylo málo, tak mrholí a začíná se stmívat. Za tmy a po hodně drsném stoupání a lehce mokří dorazíme do průsmyku, kde je parádní přístřešek. Stavíme si tam stan, kola dáváme též pod střechu a jdeme do hajan. Je pozdě a jsme řádně unavení. Druhý den se vyčasuje a my jdeme na procházku fantastickým deštným lesem k vodopádu Ralph’s Falls. Více než samotný vodopád nás uchvátil deštný les. Připadáme si pod velkými kapradinami jako v pravěku. Úžasné místo. Po krátké procházce sjíždíme z průsmyku dolů po hodně nepříjemné štěrkové cestě s prudkým klesáním, až se dostáváme k dalšímu zajímavému vodopádu St. Columba Falls.

Návštěva sýrařských fabrik

První sýrárnu jsme navštívili ve vesničce Pyengana, kde jsme si koupili místní sýr Cheddar. Druhá a pro nás o hodně zajímavější sýrárna na nás čekala ve městě Burnie, kde jsme měli možnost mnohé produkty ochutnat a několik jsme si jich i zakoupili. Byla to firma Lactos, jež byla založena před mnoha desítkami let českým rodákem panem Vyhnálkem a během krátké doby se stala jednou z nejoblíbenějších sýráren v celé Austrálii. Šikovné české ruce zanechaly tedy stopy i zde na Tasmánii. Pan Vyhnálek už ale na Tasmánii není, v 80. letech fabriku prodal a nedávno se odstěhoval zpět do rodné vlasti. 

Setkání s českými krajany

Šlapeme si to takhle po východním pobřeží a najednou nás z ničehonic zastaví auto, vyskočí chlapík s českým pasem v ruce a běží k nám. Anglickočesky nám vypráví, jak s rodiči uprchli z komunistického Československa do Austrálie, o svém otci, který hodně běhá atd. Dáváme mu naši expediční samolepku a to ještě netušíme, že se znova setkáme úplně na druhém konci ostrova. Zanedlouho dostáváme totiž email od otce sportovce, který nás zve k nim do Burnie. Tam jsme vůbec neplánovali jet, ale tohle pozvání od tak výjimečného člověka nemůžeme odmítnout. Asi za 14 dní dorazíme k panu Vlastimilu Škvařilovi, který ve svých 68 letech podniká neuvěřitelné běhy. Začněme třeba během kolem Tasmánie a pokračujme během na cca 5500 km z jihu Tasmánie na sever Austrálie. Tuhle šílenou trasu běžel každý den, bez dne volna, průměrně kolem 60 km denně. Je úplně neuvěřitelné, kde se tolik energie a síly a v takovém věku u něj bere. A to nemluvme o tom, že s běháním začal až po padesátce! A jaké že jsou jeho další plány? Příští rok hodlá běžet z nejzápadnějšího konce Austrálie přes pouště na ten nejvýchodnější. Držíme mu tedy palce. U Vlasty Škvařila jsme strávili jeden celý den a něco a poznali tak opravdu výjimečného člověka, který je důkazem toho, že ve sportu věk nerozhoduje!

Pláže na východním pobřeží

Většina z nich, co jsme viděli, byla ideální pro koupání. Čistá voda, písečné pláže, málo lidí, pohoda. Také je to tu ráj pro surfaře, které jsme museli mnohokrát obdivovat, jaké kousky na vlnách dokážou.

Nespoléhejte se na informace z infocenter

Našim záměrem bylo podívat se do NP Freycinet. Z něj jsme se chtěli nechat převést kousek lodí, aby jsme nemuseli šlapat zpět a hodně to objíždět. V jednom infocentru asi 30 km předem nám řekli, že loď už nejezdí. A protože už jsme neměli dost času na objíždění, rozhodli jsme se tento úžasný národní park vynechat. Jak nemilé bylo ale překvapení, když jsme se později dozvěděli, že loď normálně funguje. Byli jsme strašně smutní a zklamaní. Vracet už se ale nedalo.

Další mylná informace

V městečku Orford nevíme, kterou trasu zvolit, zda kratší či delší asfaltku. Paní na křižovatce nás ujišťuje, že šotolina je ok, že to není do kopce a že je lepší jet tamtudy. Tak se vydáváme dle její rady a to ještě nevíme, jak budeme nadávat a skučet, že jsme ji poslechli. Cesta začíná být po pár kilometrech příšerná, drncá to a objevují se nepříjemná a hodně prudká stoupání. Umoření, zpocení a zaprášení po 30 km dorazíme do vesničky Kellevie, kde nocujeme u příjemných lidí na pozemku, dostává se nám možnosti sprchy atd. A to vše při jednom z nejúžasnějších západů slunce, co jsem kdy zažil.

Tasman Peninsula

Na Tasmanově poloostrově na JV Tasmánie jsme se rozhodli strávit více času a prohlédnout si většinu geologických zajímavostí. Nejdříve jsme se vydali na útvary Devil’s Kitchen, Tasman Arch, Blowhole a pak Remarkable Cave. Jedná se o útvary vzniklé působením příboje do skalnatého pobřeží. Určitě to stálo za to, že jsme je navštívili. Například útvaru typu blowhole je na ostrově více. Jedná se o podzemní tunely,kterými se z oceánu dostává voda dále do vnitrozemí a pak vybuchuje podobně jako gejzíry nebo se bouří v nějaké propadlině. Délka tunelu bývá od pár metrů do několika set metrů.

Tato věznice získala velmi nechvalnou pověst a i do dnešních dní se samotní Tasmánci stydí, že byla na jejich území. Celý skanzen je profesionálně udržován a vypadá opravdu velmi působivě. Veliké museum věnované právě Port Arthuru vám velmi živě osvětlí životy a osudy trestanců, neboť každý návštěvník prochází muzeem jako jeden z trestanců a velmi věrně může prožívat osudy daného ubožáka.

Další díly:
1. kapitola
2. kapitola
3. kapitola
4. kapitola
5. kapitola
6. kapitola
7. kapitola
8. kapitola
9. kapitola
10. kapitola
11. kapitola
12. kapitola

Martin Stiller
www.cyklocestovani.cz