Martin Duda

Čas neúprosně utíkal a proto jsme to z Nikaraguy přes Kostariku vzali velice rychle. Zastavili jsme se jen v hlavním městě San Jose. Kostarika je ze všech středoamerických zemí nejvyspělejší, má velice rozvinutý turistický průmysl, čemuž ovšem také odpovídají místní ceny. Příroda je v této zemi překrásná, bohužel tentokrát na delší zastávku nebyl čas. Druhý den, po 28 hodinách jízdy autobusem, jsme stanuli v Panama City.

V hlavnim městě Nikaraguy - Managua - se na nás po našem vystoupení z busu vrhlo asi deset taxíkářů a všichni neúnavně opakovali: "Kam to bude, pane, kam to bude, pane". Všude za mnou chodili a slovo NE asi vůbec neznali. Nakonec jsme vlezli do auta chlapíkovi, který nás vůbec nechtěl a byl pokoj.

Hranici s Hondurasem jsme překročili 3. května a stejný den jsme navštívili poslední zříceniny Mayů ve městě Copan. Hned druhý den jsme strávili v autobuse na cestě do hlavního města Tegucigalpa, kam jsme dorazili pozdě odpoledne.

Netrvalo dlouho a seděli jsme v taxíku. Po projetí městem při hledání hotelu jsme stáli před branou hotelu, který vypadal jako autoservis. Stejně jako všude jinde nás i tady chtěl taxíkář obrat. Následovala hlasitá hádka a taxikář byl rád, že odjel živý s polovinou jízdného. Lowey měří dva metry a po šesti letech v australské armádě je z něj docela gorila. Měli jsme vše už nacvičené. Já se s prořízlou hubou hádám a on za mnou stojí. Výborně to fungovalo.

Při zapíjení krásného dne v mexické hospůdce jsem potkal Australana Loweyho, který byl na cestách dva měsíce a už nevěděl kam se má dále vydat. Můj nápad s cestou do Panamy se mu líbil a tak se ke mě přidal. Po několika dnech v překrásné zemi, plné usměvavých lidí a výborného jídla jsme ve Frontera Echeverria pomocí místních vesničanů a jejich kanoí, přepluli přes řeku do Guatemaly. Tady nás uvítalo hejno dětí, kterým jsem rozdal pár náramků, tužek a přívěsků. Když jsem viděl jak se o věci perou, bylo mi líto, že jsem to udělal.

Po tom co jsem se rozloučil s posádkou jachty Volpaia, která odplula na Aljašku, jsem v Acapulcu nechtěl zůstat dlouho. Následující den jsem tedy vyrazil na jihovýchod do Panamy, kde budu hledat jachtu na přeplutí Tichého Oceánu. Známé místní skokany do vody, kteří každý den riskují svůj život, jsem si ale nenechal ujít.

První zastávka na pobřeží Kostariky byla v přístavu Puerto Quepos, kde jsme našli plno Američanů, předražené restaurace a víc turistů než jsme předpokládali. Pláž byla sice hezká, ale připomínalo mi to tam přelidněnou pláž v Itálii. Místní národní park nás ale nadchnul.

Cocos Island je neobydlený a na ostrově není žádná vesnice, silnice, skládka, ani koš na odpadky. Je zde jen krásně zelený prales plný papoušků a nejrůznějších ještěrů a ještěrek.Během našeho posledního dne na Cocos Island jsme přešli ostrov z jedné strany na druhou.

Jsme zpět na širém moři.  Na Kokosový ostrov jsme vypluli odpoledne 23. března s východním větrem, vanoucím o síle 13 uzlů. Po okouzlujícím západu slunce jsme ztratili z dohledu poslední obrysy Galapág. Další dva dny jsme se chvílemi trápili nedostatkem větru, avšak většinou nám "východňák" pěkně plnil plachty a pomáhal nám v plavbě k neobydlenému Kokosovému ostrovu, patřícímu Kostarice.

Ďáblova koruna (Devil’s Crown) je ostrov, který z ptačí perspektivy, připomínající prsten. Nad vodou je totiž vidět jen obvod vyhaslé sopky, která je teď už z větší části pod hladinou oceánu. Všude kolem bylo mnoho lachtanů, žraloků, rejnoků, želv a jiných krasavců, kteří se nás vůbec nebáli a rádi se na nás připluli podívat.

Po hodině plavby na motorovém člunu a koukání na pobledlého, až zeleného Bjarniho jsme se ocitli u Gordon Rocks, místa známého díky častému výskytu kladivounů. Výměna vzduchových bomb netrvala dlouho a po malých přípravách jsme zase byli ve vodě. Hned po ponoření pod hladinu jsme viděli žraloka kladivouna jen asi 2 metry od nás. Nejspíše jsme ho překvapili, protože mrštným pohybem zmizel do hlubin. Pěkný začátek.

Po jedenácti dnech plavby od pobřeží Chile a 1680 mílích, jsme konečně dorazili k ostrovu Santa Cruz, hlavnímu ostrovu Galapág, který patří Ekvádoru, od něhož je vzdálen 970 km na východ. Společenství 6 hlavních, 12 menších a 40 maličkých ostrůvků je doslova ráj na zemi.

Bez větru, se staženými plachtami a s motorem v chodu jsme vypluli na severo-západ ke Galapágám, které leží na rovníku. Obloha byla bez mráčku, což signalizovalo další horké dny.

Kolem poledne 24. února, dalšího slunečného dne, jsme vypluli z přístavu Hiquerillas směrem na sever do města Iquique. Již dlouho jsme neviděli déšť a asi dlouho neuvidíme, poněvadž sever Chile je velice suchý. První noc plavby byla kouzelná. Měsíc nám svítil na cestu a nebe plné hvězd nám znovu připomnělo proč je plachtění v noci, pod magickou oblohou, tak krásné.

Po mém návratu z cest po Jižní Americe, jsem strávil další dva týdny v chilském přístavu Puerto Montt, na lodi, se kterou jsem na tento kontinent doplul z Nového Zélandu. Čas plavby na sever, podél pobřeží všech tří Amerik se blížil a my jsme na lodi Volpaia ještě dělali poslední důležité práce. Nadešel čas loučení s našimi chilskými kamarády, kteří k nám byli moc hodní a pohostinní.

Neuvěřitelná věc se nám stala kolem 19:30. Zrovna jsme jako surfař sjížděli 9-ti metrovou vlnu, když se dvacet metrů od nás na pravoboku objevily dvě kosatky, které surfovaly ve stejné vlně. Objevily se na hladině a ukázaly nám svá ladná po hladině klouzající, elegantní těla. Jejich hřbetní ploutve se ve větru trochu ohnuly, ale to už se zase rychle ztratily pod hladinu.

Jeden z mých kamarádu se mně ptal, jak člověk jde na velkou uprostřed oceánu, kde si vlny s lodí dělají co chtějí. No není to lehké, ale člověk nějak začne a postupně si tu svou techniku zdokonalí natolik, že to ke konci plavby již není problém.

Na začátku mé cesty kolem světa, v Krkonoších před pár týdny jsem neměl tušení, že čas kdy můj nejbližší kontinent bude Antarktida je tak blízko. Z jedněch kalhot a jedné bundy se pomalu staly dvě bundy a troje kalhoty, rukavice, čepice, dva páry ponožek, gumáky a teplý čaj. Na hlídku jsem nosil manšestráky, šusťáky a nepromokavé kalhoty spolu s termo-tričkem, svetrem a dvěma bundami. Naštěstí jsme všichni vyfasovali jednu nepromokavou, jachtařskou soupravu, která výborně čelila větru, dešti i náhodným vlnám, které se někdy přehnaly přes palubu.

Po zbytek prvního dne nedaleko od nás plul Darwin Sound, jachta s francouzskou posádkou, která také mířila do Chile. Právě oni nám budou společností po celé dva týdny plavby.Další příjemnou společností, která nás bude každý den navštěvovat jsou albatrosi.

Již je to pár dní co jsme připluli do města Puerto Montt na 42 rovnoběžce v jižní části Chile. První dojmy z Chile byly skvělé. Člověk si z moře nejdříve všimne bujné a rozmanité fauny.   Po pár dnech už vím proč je vše tak zelené. Neustále prší. Vraťme se ale na začátek.

V lodi Black Watch II jsou dvě kabiny. Jedna je na přídi a druhá na zádi. Spát se dá pěkně, když je člověk buď hodně unavený nebo když je loď ukotvena v klidném zálivu. V průběhu plavby z Fidži na Nový Zéland je tomu ale jinak.

Z Fidži jsem nakonec odplul na jiné lodi než mi byla nabídnuta kamarádem mých kamarádů. Jemu nakonec přiletěl známý z Nového Zélandu a tak mě nemohl vzít. Jeden den dopoledne mi řekl, že s ním mohu plout a večer už tomu bylo jinak. Bylo to sklamání, protože já se musím za každou cenu dostat na Nový Zéland, abych stihl loď do Chile. Naštěstí jsem druhý den našel jinou loď.

Na lodi Karmaladen budu brzo končit a tak hledám nějakou další loď. Rixzene a Karmaladen zůstává na Fidži.

Vstali jsme už v 5:30, abychom se vytratili brzo a více toho stihli. Přes den tudy projede pár těch pickupů převážejících lidi nahoru a dolů.Žádný ale nejezdí v 6:00.Vyrazili jsme tedy na 15 km túru zpět do města.Z Lautoky na západním pobřeží jsme plánovali vyrazit autobusem na sever ostrova a jít do vnitrozemí z města Raki Raki, což nám pár domorodců poradilo jako lepší alternativu.

Už dlouho jsme nic nepodnikli a proto jsme byli moc rádi, když jsme měli na následující tři dny volno. Ještě jsme neprozkoumali vnitrozemí ostrova Viti Levu. Následující tři dny tedy věnujeme průzkumné expedici do vnitrozemí ostrova.

Probudil jsem se do dalšího slunečného dne a s elánem jsem se vypravil na obchůzku malebného ostrova Beachcomber. Po vylezení na nejvyšší vrcholek jsem zjistil, ze ostrov má všude kolem sebe krasné korálové útesy, které barvily azurově modrou vodu do zelena.

Konečně nadešel čas kdy se měl dělat poslední nástřik lodě a tak jsme museli par dnů počkat, aby natěrači měli na práci klid a my jsme jim tam pořát nechodili a neprášili. Dnes je pátek a zítra začíná týdenní jachtařský týden na ostrově Malolo Lai Lai, který je asi 3 hodinky plavby odtud. Rixzene řekla, že nemůžeme pár dní pracovat a že by jsme toho měli využít a někam se podívat.

Natěrači začali nástřik lodi a my jsme nemohli odpoledne pracovat, takže jsme se všichni vypravili do nedalekého města Lautoka. Je to asi 10 km od Vuda Point - přístavu, kde je Karmaladen. Lautoka je největší městečko na západním pobřeží Viti Levu. Právě tam začal Festival cukrové třtiny, které se tady mimochodem hodně pěstuje.

Ode dneška také pracuji, abychom loď dali co nejdříve do kupy a mohli konečně vyplout na sever k souostroví Tuvalu. Opravování lodě, čistění a sestavování lodních částí zabere hodně času a tak práce ubíhá pomalu.

Odlétám z Melbourne na Fidji s mezipřistáním v Auklandu na Novém Zélandu. Konečně se mám nalodit na jachtu Karmaladen a vyplout vstříc velkému dobrodružství.

V Airlie Beach jsem konečně ušetřil dost peněz na to, abych začal realizovat mou vysněnou cestu kolem světa. Asi si myslíte, že mám hodně peněz a vlastním jachtu na které si teď budu užívat a obeplouvat svět. To určitě ne.