Martin Stiller
www.cyklocestovani.cz

Jednoznačně nejvýraznější astronomická událost léta již brzy!

Již třetí měsíc probíhají rozsáhlé rekonstrukční práce na beskydské horské chatě Na Prašivé, které mají za cíl tuto jedinečnou historickou dřevěnou chatu vzkřísit a zase uvést do provozu tak, aby dále mohla důstojně sloužit veřejnosti, hlavně turistům.

Přijďte si prohlédnout stavbu legendární horské chaty, která před pár desítkami let vyhořela. 

Občanské sdružení Cyklocestovatelé pořádá i letos další oblíbené výstupy rodin s dětmi na různé nejen beskydské vrcholy. Vítány jsou hlavně rodiny s těmi nejmenšími v kočárcích, akce je ale určena i ostatním rodinám s dětmi v cyklovozících, mandukách, nosičkách či jen tak s dětmi za ručičku.

I letos se v rámci prestižních sportovních veletrhů na brněnském výstavišti uskuteční oblíbený a úspěšný festival Cyklocestování, jehož hosté-promítající nás zavedou do všech koutů světa a společně s nimi budeme putovat v sedle kola, poznávat svět a cestovat.

Máte pocit, že se po narození dítěte nedostanete k pohybu v přírodě?

V sobotu 4.5. uskutečnilo občanské sdružení Cyklocestovatelé úklid odpadků na cyklostezce podél řeky ve Frýdku-Místku. Počasí této dobrovolnické akci moc nepřálo, od rána lehce pršelo a všude tedy bylo mokro. I přesto se našlo 10 "statečných", kteří se rozhodli obětovat volné sobotní dopoledne a přispět tak k čistotě cyklostezky a přilehlého okolí.

Tradiční specializovaná přehlídka cestopisných besed a promítání o "cyklocestování" a cykloturistice se uskuteční jako obvykle ve Frýdku-Místku a Hradci Králové.

Protože nám zbývá ještě asi 8 dní do odletu, rozhodujeme se, že si uděláme asi pětidenní okruh na sever nad San Francisco a navštívíme zapadlý sekvojový les Muir Woods (Muirova dřeva). Takhle zajížďka fakt stála za to.

Posledních několik stovek kilometrů jsme díky našim kolům nakoukli více do srdce Kalifornie, která je plná různých ovocných sadů jako jsou jahody, višně, mandle, fíky, jablka, broskve, meruňky a další plody. Také jsme museli vyřešit poslední závažný technický problém, který mohl skončit i tragicky. A nenechali jsme si ujít posledních pár přírodních památek. Happy Endem celé naší cesty byl přejezd slavného symbolu San Francisca, velkolepého mostu Golden Gate Bridge. Na závěr jsme strávili ještě pár dní v San Franciscu, odkud nás čekal již jen let domů do Evropy.

Z Tioga Pass si to spokojeně šlapeme dva dny nádhernou krajinou kolem fotogenických žulových monolitů a modrých jezer a postupně klesáme do Yosemite Valley, kde nás čeká další pecka.

Z Olanchy se přesouváme asi 200 km do Tehachapi k Jardovi a jeho rodince, které jsme potkali dva měsíce zpátky v Capitol Reef a tam jsme dostali jejich pozvání. V Bakersfieldu ještě vracíme vypůjčené auto a řešíme servis mého kola.

Z Las Vegas si to už na kole upaluji sám a Renča mě doprovází velkým terénním autem, které se nám po několika komplikacích podařilo v Las Vegas na 4 dny vypůjčit. V plánu mám každý den urazit nějakých 100 km, tak uvidíme, zda se to zdaří. Hned první den na trase do Pahrumpu musím přes nepříjemný táhlý kopec, ale pak zase na druhé straně čeká výborný sjezd za odměnu. Další den už je tepleji, blížíme se k obávanému Údolí smrti. Začínáme klesat, hodně rychle, teplota stoupá.

Od Lake Mead už je to necelý den jízdy do Las Vegas, města hříchů, kasin, velikých peněz a hlavně miliónů blikajících světýlek. Pro nás, cyklopoutníky, je to spíše šílenost, ale přesto to chceme vidět a udělat si svůj názor na to, o čem jsme dosud jen hodně slyšeli. 

Za Ivins překonáváme horský hřeben, opouštíme Utah, krátce svištíme Arizonou a vjíždíme do Nevady. To už jsme tedy na okraji Mohavské pouště, která je považována za jedno z nejteplejších a nejdrsnějších míst v Americe. 

Od zubaře do národního parku Zion už je to jen kousek. Musíme vystoupat trochu do kopce a pak nás čeká "spadnutí" na dno Zionu. Dopředu jsme se ale dozvěděli, že onen dlouhatánský sjezd nebudeme moci absolvovat na kole, neboť horská silnice je v rekonstrukci. A opravdu tomu tak bylo.

Národní park Bryce Canyon je mnohými považován za to nejlepší, co lze na jihozápadě USA spatřit. A tak jsme byli zvědaví, jak to zapůsobí na nás. Než jsme vůbec dorazili do parku, zhruba na půl dne nás po cestě zdržely bouřky s velikým množstvím blesků. A protože jsme věděli, že Bryce je oblast s největším počtem zásahů člověka bleskem na světě, tak jsme nechtěli moc riskovat a jezdit v bouřce na kole. 

Národní park Capitol Reef zůstává v pozadí a mimo hlavní zájem turistů. My jsme si ho ale zamilovali. Hlavně průjezd po klikatící se silnici kolem řeky skrz celý park z východu na západ je nezapomenutelný. Všude kolem nádherné skály různých barev od červené, šedé, oranžové, přes žlutou až po bílou. 

Tento národní park nás přitahuje asi nejvíc. Ale ne zase tak moc, abychom téměř 35 km do kopce vyšlápli lehce. Byla to pěkná fuška a v pěkném vedru. Je zase přes 40 stupňů. Coloradské přijatelné teploty jsou fuč. Jsme už totiž pár dní zase v Utahu! 

Legendární bikerská stezka.

Z městečka Bluff jsme šlapali přes geograficky důležitý bod "4 Corners Point", tady je nejznámější indiánské pueblo Mesa Verde, jedinečné oblouky v národním parku Arches i zajímavý a turisty opomíjený park Capitol Reef.

Před Údolím Bohů jsme měli milé setkání s krajany. U jednoho motelu hledám majitelku. Ta nikde. A tak se ptám dvou hostů v důchodovém věku, kde je paní majitelka a kolik stojí motel. Přesně mi nerozumí, na co se ptám a tak opakuji: "How much is double room in this motel?" A paní říká manželovi: "No řekni mu, že padesát pět!".

Z Page to máme asi dva dny jízdy hornatou krajinou do Kayenty a odtud dále do Monument Valley, tedy Údolí monumentů, které bylo proslaveny desítkami westernů Johna Forda, Johna Wayna nebo Clintna Eastwooda. A nebo bohužel také reklamou na známe cigarety.

Ani jsme se nenadáli a po 50 km téměř stále z kopce jsme v Cameronu. Je zde hrozné vedro. Celé odpoledne se schováváme ve stínu a také navštěvujeme indiánskou galerii.

Opouštíme horský Flagstaff a stále stoupáme nahoru. Projíždíme kolem lyžařského střediska San Francisco Peaks a dosahujeme nadmořské výšky 2451m, našeho prozatímního výškového rekordu. Okolní borovicové lesy, všude spousta zeleně, příjemný svěží vzduch… to vše je slast jak pro tělo, tak pro duši.

Původně jsme o tomto kraji ani nevěděli a měli jet jinudy. Hodně lidí nám o Sedoně ale říkalo a tak jsme se tam vypravili. A že jsme udělali dobře! Neskutečné vysoké skalní útvary a hory různých barev, hlavně plno odstínů červené a oranžové.

První dva dny v Arizoně trávíme pěší turistikou po krásných a zajímavých skalních útvarech, které se nacházejí na západní straně Chiricahua Mountains. Tyto ryolitové skály jsou velmi podobné Broumovským stěnám jen s tím rozdílem, že jsou mnohem, mnohem rozsáhlejší. A tak se tu trošku cítím jako doma. Nachodili jsme tu nějakých 25 kilometrů, nafotili desítky fotek a konečně tedy protáhli trošku jiné svalstvo, než to "šlapací".

Už několik dní šlapeme na našich kolech proti šílenému protivětru skrz New Mexico. Většinu dne jedeme tak 8-12 km/hod. Více to nejde. Po rovinatých pouštích a prériích letí vítr ze západu na východ přímo proti nám a my nemáme na výběr než se takto trápit.

Na kolech jsme urazili dlouhý úsek počínající v texaském El Paso a dále naše cesta vedla Novým Mexikem po nekonečných prériích a pouštích jako je třeba White Sands a dále míříme se přes hory do Arizony.

Aby komplikací nebylo málo, tak hned na letišti zjišťujeme jeden velký "průser". A to doslova! Tak mi ten výraz, prosím, promiňte. Nechali jsme si zabukovat letenky do Juarezu, ale až na letišti na check-inu zjišťujeme, že žádný let do Juarezu se odtud nekoná.

V hlavním městě Mexika, které má mimo jiné údajně 30 miliónů obyvatel, máme v plánu zůstat několik dní a město si důkladně prohlédnout. Protože jsme ale hosty našich známých, musíme se podřídit jejich plánům a požadavkům, což znamená žádný pohyb veřejnou dopravou, všude jen osobním taxíkem, prohlídka centra komerčním turistickým autobusem s otevřenou střechou atd.

Pozvání do Mexika jsme dostali od Renčiny kamarádky, která v Mexico City žije již několik let se svým mexickým přítelem. Náš mexický program pro nás byl dopředu naplánován a zorganizován, aniž bychom měli možnost něco výrazněji ovlivnit. Ale což, řekli jsme si. Tak se necháme překvapit. 

Po několika dnech šlapání v úmorném horku přesahujícím výrazně 30 stupňů Celsia ve stínu a v celkem zvlněné krajině dorážíme do nádherné oblasti kolem městečka Viňales. Tyhle útrapy jsme museli podstoupit, abychom si mohli prohlédnout jedinečné útvary "mogotes", takové zničehonic z krajiny vystupující vápencové zakulacené kopce porostlé bujnou vegetací.

Kola máme složená, brašny naložené a můžeme opustit Havanu. Vyrážíme po pobřežní silnici směrem na západ. Doprava je celkem dobrá a po pár kilometrech jsme za městem. Občas zastavujeme u pláží, ale nejsou nic moc, na koupání spíše vůbec. 

Přilétáme z německého Frankfurtu přímo do hlavního města Kuby, tedy do Havany. Z letiště se ihned s našimi obrovskými zavazadly (sbalenými koly v krabicích) přesouváme do tzv. casa particulares, což je taková kubánská obdoba "zimmer frei". Paní domácí nás přijímá velmi přátelsky a hned se s ní domlouváme na prodloužení našeho pobytu v Havaně z původních plánovaných 2 dnů na tři. To abychom získali více prostoru na skládání kol, nákup zásob na cestu, ale hlavně na prohlídku samotné Havany, o které jsme strašně moc slyšeli.

Tradiční specializovaná přehlídka cestopisných besed a promítání o "cyklocestování" a cykloturistice. Tato nevšední akce je určena nejen pro všechny "cyklocestovatele", kteří vyrážejí na své cesty po světě s kolem, ale i pro všechny příznivce nenáročné cykloturistiky, cestování a pohybu v přírodě.

Tradiční specializovaná přehlídka cestopisných besed a promítání o cyklocestování a cykloturistice. Tato nevšední akce je určena nejen pro všechny cyklocestovatele, kteří vyrážejí na své cesty po světě s kolem, ale i pro všechny příznivce nenáročné cykloturistiky, cestování a pohybu v přírodě.

Poslední týden u protinožců jsme strávili v Sydney. Po úspěšném zakončení cykloexpedice už nám zbyl pouze jeden týden na to, abychom si prohlédli tuto největší australskou metropoli, vykoupali se na vyhlášených plážích v okolí Sydney a pomalu se začali připravovat na odlet domů.

Po předchozích deštivých dnech ve Sněžných horách se rozhodujeme zůstat několik dní u našich fantastických litevských hostitelů Mindaugase a Rasy na okraji Canberry.

Po návratu z Tasmánie do Melbourne se rozhodujeme zůstat ještě dvě noci u našich vánočních hostitelů Prue a Marka. Během té doby navštěvujeme ještě starší pár Australanů, které jsme potkali v Západní Austrálii a kteří nás též k sobě pozvali. Je to příjemné setkání po několika měsících. Celkově nás Melbourne opravdu zaujalo a nechce se nám ani dále. Ale nedá se nic dělat, musíme šlápnout do pedálů.

Cesta do hlavního města Tasmánie nás stála hodně energie hlavně kvůli čtyřem defektům postupně na Renčiném zadním kole. Fakt smůla. Samotné město ale působí velmi dobrým dojmem.

Naše pravé cykloputování po Tasmánii začalo hned 2. ledna, kdy jsme opustili maďarskou farmu a vydali se směrem k východnímu pobřeží a podél něj na jih.

S Markem a Prue se loučíme 29.12. ráno a míříme do přístavu, kde na nás čeká loď, která nás během 9 hodin převáží na Tasmánii, největší svazovou republiku Austrálie. Cesta trajektem proběhla bez problémů, část jsme prospali a část strávili také v lodním kinosále, kde probíhala velmi zajímavá beseda o tasmánské fauně, hlavně o ohroženém živočichovi jménem tasmánský čert (Tasmanian devil).

Vánoce v australské rodině v Melbourne jsou o hodně jiné, než ty u nás.

Volíme trasu, která kopíruje pobřeží směrem na Victor Harbor q Goolwa. Udělali jsme dobře, je to parádní cesta skrz vysoké lesy, je příjemně chladno, nádherné scenérie a pohledy z kopců na oceán. Jediné, co nás trápí, jsou stovky dotěrných much. Moskytiéry máme navlečené už celé dny, bez nich to nejde.

Asi největším, určitě největším zážitkem v Adelaide pro nás byla návštěva přírodního parku Clealand, kde mají návštěvníci možnost spatřit mnohá australská zvířata jako klokany, emu, dingo wombaty, ježury atd. Určitě největším lákadlem jsou ale koaly.

Je čtvrtým největším městem v Austrálii, a to po Sydney, Melbourne a Brisbane. Zároveň je to hlavní město státu South Australia a největší dopravní a obchodní uzel v celé oblasti.

Ve Vilmingtonu jsme se rozhodli pro další zajížďku navíc a to do 12 km vzdálené Aligator Gorge. Mysleli jsme si, že tam budeme tak za 45 minut. Silně jsme se ale mýlili. Cesta vedla hodně do kopce přes nečekaně prudká stoupání a strmé sjezdy a zase stoupání. Druhá polovina byla dokonce po štěrku. Šíleně jsme se tady nadřeli. Už jsme museli i kola tlačit ve dvou lidech, jak to bylo neskutečně strmé. Zvládli jsme to ale a stálo to za to.

Než se k těmto horám dostanete, je třeba překonat mírně zvlněnou krajinu s mnoha v létě vyschlými řečišti, kde rostou úžasně veliké blahovičníky. Kousek dál od řečiště je ale zase hned celkem vyprahlo.

Od předchozí reportáže utekly zase asi dva týdny, během kterých jsme definitivně opustili více pustou, méně obydlenou, divočejší a dobrodružnější půlku naší cyklocesty a nyní už nás bude čekat více obydlená jihovýchodní a východní půlka Austrálie.

Od poslední reportáže z přímořské Esperance uplynuly již 3 týdny. Od té doby jsme zažili zase plno zajímavých a krásných zážitků, našlapali stovky kilometrů a hlavně se rozloučili s největším australským svazovým státem Western Australia a překročili hranice do South Australia (Jižní Austrálie).

Od poslední písemné zprávy vedla naše cesta z eukalyptových lesů v okolí Pembertonu dále přes městečka Northcliffe, Walpole a Denmark až do přímořského letoviska Albany. Odtud jsme pokračovali na sever do vnitrozemí do pohoří Stirling Range a dále znova k pobřeží do Esperance. Zde se naše cesta otočí na sever do vnitrozemského Norsemanu, okraje pouště Nullarbor plain.

Od našich přátel z Perthu vyrážíme po 1,5 dnech volna směrem na jih. Nějakou dobu jsme váhali, kterým směrem se vydat, neboť z Perthu do Norsemanu Nullarbor vede cest několik. Nakonec zvítězila varianta podél pobřeží jihozápadní Austrálie.

Náš původní záměr jet z Perthu hned dolů na jih jsme nahradili novým plánem a to zajet se podívat ještě severně nad Perth na velkou australskou zajímavost - geologické útvary Pinnacles. Ani jsme mapu nijak důkladně nestudovali, neboť plán byl jasný - chceme tuto raritu vidět. Naši hostitelé nám jen tak mezi řečí řekli, že je to od nich nějakých 150 km. A tak jsme tedy počítali celkem s 300 km a 3-4 dny jízdy. Realita byla ovšem jiná.

23. 9. odletěli do Austrálie Martin Stiller a Renáta Lorišová, aby se vydali na kolech napříč Australským kontinentem. Přinášíme první z jejich článků popisujících krok za krokem tuto cestu.