Klára Lakomá

Když se zdánlivě nemožné promění v realitu, člověku to může trochu zamotat život. Zjistí, že dosáhl stanoveného cíle, který zprvu vypadal pro mnohé jako nedosažitelný nápad bláznivého snílka. V momentě, kdy však člověk překoná hranici, na níž se nemožné mění na proveditelné, často je to pro něj impuls neusnout na vavřínech, ale pokračovat ve svých "šílenostech". Tak je tomu i u Davida Chrištofa, 33letého běžce z České republiky. V roce 2007 oběhl svět kolem dokola ve štafetě dalších dvaceti běžců. V roce 2012 sám svépomocí běžel z Prahy do Londýna. Letos chystá koloběh z Prahy až do Maroka. To vše pro nezávadnou pitnou vodu, osvětu o tomto celosvětovém problému a samozřejmě taky pro radost a inspiraci ostatním.

Na naší planetě dnes žije již skoro sedm miliard lidí. Z toho zhruba jedna šestina světové populace (1,1 miliard) stále nemá trvalý přístup k nezávadné pitné vodě. Denně umírá šest tisíc lidí z důvodu nedostatku nezávadné pitné vody. Polovina všech světových lůžek v nemocnicích po celém světě je obsazena lidmi, u nichž propukla nějaká nemoc zapříčiněná nedostatkem nezávadné pitné vody. Průměrná vzdálenost, kterou musí africká či asijská žena denně ujít pro vodu, činí 6 km. Ať se to zdá sebestrašnější, všechna tato čísla zveřejněná organizací Blue Planet Network a akceptovaná OSN a Světovou zdravotnickou organizací, jsou smutným faktem dnešního světa. Surovou realitou bez jakéhokoli přikreslení.

Nejslavnější portugalský geograf 20. století, Orlando Ribeiro, jednou řekl, že pokud chceme poznat Portugalsko, musíme se vydat do jeho střední části, do kraje Beira Baixa. Mísí se v něm jak příroda drsného severu Trás-os-Montes, tak květena a zvířena Alenteja, táhnoucího se středem země na jih až po plážemi proslulé Algarve. Kraj tak zahrnuje vše portugalské včetně vesnice Monsanto, která získala roku 1938 ocenění "nejportugalštější vesnice Portugalska". Díky tomu se v ní dnes pěstuje cestovní ruch. Pokud člověk chce vidět to pravé portugalské, je nezbytné navštívit kromě Monsanta i jiná místa, ne tolik vyhlášená. Jedním z nich je Juncal do Campo. Vesnice, kde se zastavil čas.

V sedm ráno mi zvoní budík. Zaklapnu jej a o třicet minut později vstanu. Neobléknu si tepláky a oblíbené modré tričko, které obvykle nosím na můj ranní běh. Namísto toho se ustrojím do mého maratonského trička bez rukávů a kraťasů, abych se vyhnula nadměrnému pocení. Předpověď počasí hlásí na dnešek 23°C. Minutu před devátou mi volá Bertil. Můj kamarád z Guineje-Bissau. Je na cestě za mnou. "Prosím?" zeptám se. Ještě po měsíci tady je pro mě sem tam obtížné zachytit napoprvé, co lidé říkají v portugalštině. "Jo, už jdu," odpovídám.

Existují dvě formy historie. Jedna je psaná, druhá mluvená. Ráda si o historii čtu a představuji si, jak to tehdy asi vypadalo. Co si lidé mysleli, co cítili, jaké bylo ten den počasí, jestli si uvědomovali, že se právě ten specifický den píšou dějiny. Čtení a fantazie, která se ve člověku při této kratochvíli probouzí, je ohromná. Přesto dávám přednost historii mluvené, která je, podle mě, k nezaplacení. Sedím s Fernandem, který mi vypráví o karafiátové revoluci.

Když jsem do města vystavěného na sedmi pahorcích letěla poprvé, těšila jsem se na město, které jsem doposud nikdy neviděla a byla ve mně touha poznání nepoznaného. Když jsem do města, kde i v historickém centru visí z okna prádlo na šňůrách a zdobí už tak malebné kamenné domy, letěla napodruhé, těšila jsem se na město, které mně učarovalo. Když jsem do města, kde s oblibou posedávám na zápraží kavárny, popíjím silné kafe a zakusuji něco dobrého sladkého, letěla napotřetí, těšila jsem se, jak si zase pochutnám. Když do tohoto města letím počtvrté, těším se na život v něm, který je díky místní kultuře a snad i teplejšímu klimatu tak nějak veselejší, než u nás. Je radostnější i přes tesknou hudbu, která večer zaplní restaurace, když její hosté usrkávají lahodné víno, na párátka napichují velké, dobře uzrálé olivy a lžičkou vydlabávají sýr, který se rozpíjí při pokojové teplotě. Zkrátka zbožňuji Lisabon!

Kdykoli se člověku dostane do ruky nějaký materiál o GR 20, dočte se, že se jedná o jednu z nejnáročnějších stezek v Evropě. Jsme tady, abychom se jejích 170 km táhnoucích se přes hlavní hřeben od severu k jihu, pokusili přejít. O obtížnosti slavné horské stezky GR 20 můžeme brzo podat svědectví na vlastním těle. První den puchýře na patách, třetí den kůže na holenní kosti po nárazu na skálu nepříjemně seknutá do krve, až stékající krev obarví i pohorku. Pátý den horečka, šestý den další pád, který tentokrát odneslo koleno plus modřina všech barev od stehna až po zadek. A osmý den taková bolest v krku doprovázená ztrátou hlasivek, že jsme pochod museli na jednu noc a dopoledne přerušit.

Dveře galerie, kde zrovna bydlím, otevírám v půl sedmé ráno, takže jsem zase považována v očích ostatcích za největšího ospalce. Popravdě jsem vzhůru však už asi od tří hodin ráno. Kohout si nějak špatně nastavil hodinky a namísto v pět, kokrhá každou chvíli už od tří. Komáry se mi s pořádnou zuřivostí podařilo zřejmě všechny zabít, takže nové štípance nepřibyly, ale na blechy mé síly nestačily. Břicho mám celé pokryté jejich vášnivými polibky.

V 6:30 mi zvoní budík. Protože už jsem dávno vzhůru, vylézám z postele, protírám si oči a usrkávám malinko vody z láhve. Vzala jsem si s sebou jen litr a půl vody a moc nevypadá, že by zdejší voda, která se používá na všechno, byla pitná. Proto musím svou chatrnou zásobu šetřit. Chvíli po té, co jsem otevřela dveře do mého pokoje, přichází syn od Fica (jednoho z "Rebelů"), sedá si na postel vedle mě a pozoruje mě, co dělám. Říkám si, proč ne. Má na to právo. Já tady taky všechny pozoruji.

V 6:30 mi zvoní budík. Oblékám se do kraťasů, trička a kolem hlavy omotávám šátek. Má to více důvodů. Nejenže se chci chránit proti sluníčku, ale taky chci alespoň trochu zapadnout mezi černošské ženy, které nosí šátek téměř všechny. Obzvláště na venkově, kam se chystám. Čím však zcela vybočuji od místních, je pěkný batoh. Nějaký otrhaný vak by asi vypadal na zdejší poměry lépe. Ale co naplat. Snad nebudu velkým lákadlem pro zloděje. I kdyby, nemám v batohu nic jiného než blok, tužku a několik málo kousků oblečení. Foťák i diktafon nechávám doma. Napoprvé chci s Rabelados zůstat jen tak, aniž bych je rozptylovala fotografováním nebo snahou něco zaznamenávat na diktafon.

Původně jsme Cinque Terre chtěly navštívit před pár dny na cestě z Janova, ale nepřálo nám počasí. Padající provazy deště nás odradily od celodenní túry národním parkem, který je od roku 1997 chráněný UNESCEM. Namísto toho jsme sedly na vlak a odjely do prosluněné Florencie a nechaly na sebe dýchat renesanci na každém kroku. Do národního parku jsme se tedy dostaly až na druhý pokus.

Článek, který o mém pobytu na Kapverdech vyšel v místních novinách "A Nacao", mě přivádí do zcela nečekaných situací. K rozhovoru s novinářem, ze kterého vzešly věty, kterým jsem sama nerozuměla, natož abych je vyslovila, byla připojena ještě fotka. A ač se mi stále nepodařilo býti slavnou, stala jsem se alespoň známou. Konstantin mě vzal na kafe, protože mě chtěl seznámit s číšnicí, která studuje, stejně jako já, na univerzitě Jeana Piageta. Při uvítacích kapverdských pusách na tvář se mi svěřila, že už mě zná z novin.

Při poznávání nových zemí mě baví, asi stejně jako všechny nadšence pro cestování, porovnávat rozdíly různých míst. Odlišné zvyky, podmínky pro živobytí a s nimi spojenou mentalitu místních.

Každý národ má něco do sebe. A vždycky se zdůrazňují spíše věci, které jsou ostatním pro smích. Například Češi jsou v tomto směru charakterističtí bílými ponožkami v sandálech a ledvinkou kolem pasu.

Čím výše stoupáme od pobřeží, tím více je cítit vlhkost ve vzduchu. Spolu se zvyšující se nadmořskou výškou klesá také venkovní teplota. Konečně jsme po serpentinách, převracejících žaludek do nepříjemných poloh, venku z auta.

Připojila jsem se ke skupině amerických studentů, kteří zde přiletěli s jejich profesorem Johnem, abych konečně navštívila nejdůležitější místo Kapverdských ostrovů - Cidade Velha.

S Poláky vyrážím tentokrát do Taraffalu, města nacházejícího se na severu ostrova Santiago. Abychom se tam dostali, museli jsme přejet vnitrozemím, které mě nadchlo snad ze všeho nejvíc, co jsem tady prozatím viděla. Je mi až líto, že na tak nádherném ostrově vyrostlo hlavní město se všemi negativy, které s velkými městy souvisí.

Víkend 7. - 8. 3. jsem díky pohostinnosti polského profesora architektury jménem Robert Ast strávila na sousedním ostrově Fogo. Letěli jsme tam v šesti: profesoři Robert, zdejší profesor Konstantin, polští studenti Marta, Kaya, Jan a já. Po příletu nás na letišti už čekalo předem sjednané auto, které nás vyvezlo do výšky okolo 1400 m. n. m., kde jsme se ubytovali do penzionu pod sopkou.

Naposledy jsem psala, že mi začala škola. Tak se tedy stalo a ve škole prozatím, myslím docela zdárně, pokračuji. Hodiny portugalštiny s paní profesorkou Lurdes jsou hodně náročné, ale člověk se kromě namáhání mozkových buněk taky zasměje. Nejvíc mě asi pobavila reakce na otázku, zda čteme knihy a pokud ano, jaké. Černoch se stříbrnou náušnicí, která vysílala odlesky sluníčka po celé třídě, odpověděl, že čte. Momentálně Kamasutru. Jinak je výuka portugalštiny hodně lingvistická, neustále musíme přepisovat nějaké věty, vymýšlet nové struktury a rozebírat, co chtěl autor říci. Po hodinách se vracím vždycky zcela vyčerpaná a nechci minimálně dvě hodiny portugalštinu slyšet.

Kapverdy najdete v Atlantiku, západně od afrického Senegalu. Konečně jsem se po prvním týdnu stráveném na Kapverdech rozhodla podělit se s Vámi o mé první dojmy a zážitky. Dostala jsem stipendium na studium na místní škole a tak jsem se najednou ocitla na exoticky znějících ostrovech. Na úvod by asi bylo vhodné začít příletem, ubytováním apod., aby se zde mohli dočíst informace také další potenciální zájemci o získání stipendia na studium tady na Kapverdech, resp. ostrově - Santiagu.

Ozve se rána jako z děla. Ač na ni všichni přítomní dobrých 10 minut čekáme, přesto nás překvapuje tak, že leknutím nadskakujeme nebo nám alespoň přebíhá mráz po zádech. Přitom se nejedná o nic jiného než o zvuk zvonu svatého Dominika, který nám jediným úderem oznamuje, že je čtvrt na dvanáct.

První ráno na West Coast Trail, kdy vstáváme opravdu brzy, a to v půl sedmé. Snídáme vločky, balíme stan a ve tři čtvrtě na osm jsme už na prvním žebříku. Je mlha, typické počasí západního pobřeží ostrova Vancouver, ale šlape se nám dneska obzvláště dobře. Máme před sebou posledních 12 kilometrů.

Na cestu dnes vyrážíme před půl jedenáctou dopoledne. Po prvních dvou kilometrech v lese vycházíme na pláž. A hned vidíme ve slepém rameni řeky, které si tady vytvořilo malé jezírko, rodinu vyder. Zastavujeme se a pozorujeme tato roztomilá stvoření, jak dovádějí ve vodě.

Dnes máme hodně líné ráno. Snídáme, pozorujeme surfaře obratně dovádějící na vlnách a vyhříváme se na sluníčku. Svítí už od rána. Poprvé za celé čtyři dny se oblékáme do kraťasů. Máme před sebou 16,5 kilometrů, což je nejvíce, co jsme za den zatím ušli, ale nikam nespěcháme.

Stále prší...Vylézat ze stanu se nám do deště moc nechce. Po chvíli přemáhání se přece jenom stavíme na nohy a balíme stan.

Zaspali jsme! Místo v šest se probouzíme až krátce po sedmé. Kvůli tomu se vzdáváme snídaně, na kterou není čas, balíme rychle věci a stan a vyrážíme. První tři kilometry nás čeká takzvané boulderování přes balvany a útesy na pláži. Balvany, které jsou část dne zalité vodou, jsou kluzké a některé úseky cesty není zrovna jednoduché zdolat.

Je čtvrtek, 7. září, 12:26 místního času. V České republice, kde je o devět hodin více, se lidé začínají pomalu ukládat ke spánku. My ve stejnou dobu oficiálně začínáme nezapomenutelný pochod historickou stezkou West Coast Trail, která by, nebýt smutné námořní minulosti, možná nikdy nevznikla.

V pět ráno se probouzíme u kamaráda ve Victorii. Já po noci, kdy jsem se neustále probouzela bodavou bolestí v krku, Miloš se zahleněným nosem a uchem ucpaným vodou. Opravdu nevypadáme ani trochu na to, že bychom se měli vypravit na týdenní pochod.

West Coast Trail je považována za jednu z nejnáročnějších a zároveň nejatraktivnějších stezek na světě. O její zdolání se každoročně snaží cestovatelé z celé planety. Na internetových stránkách besthike.com se nachází na prvním místě seznamu deseti nejlepších túr světa.

Když se řekne Drákulův hrad, většině lidí se vybaví rumunský hrad Bran, známý ze strašidelného románu Drákula od Brama Stokera, jež byl poprvé vydán v roce 1897. Skutečný Drákulův hrad však leží 120 kilometrů jihozápadně od Branu, v dramatické krajině u městečka Aref.

Národní park Grand Teton se rozkládá v severozápadním Wyomingu, jižně od národního parku Yellowstone, se kterým na severu sousedí. Jižní bránou Grand Tetonu je proslulé turistické městečko Jackson Hole, známé středisko nadšenců pro outdoorové sporty.

Přípravy na cestu začaly už na podzim - nekonečným vyplňováním všech možných formulářů na získání pracovního víza. "Papírování" pokračovalo na internetu rozesíláním životopisů a motivačních dopisů do všech koutů Ameriky. V únoru mi konečně odpověděl zaměstnavatel z hotelového řetězce Best Western. Budu pracovat v hotelové restauraci jako servírka a příležitostně za barem.