Jaromír Kolejka
Zeměpisné sdružení

Středověký i současný Egypt jsou synonymem pro významný muslimský státní útvar, který hrál a hraje důležitou roli v tehdejším i současném světovém dění. Málo však je již známo, že na mnoha úspěších egyptské politiky i hospodářství se podílí důležitá křesťanská menšina. Nakonec křesťanem je Butrus Ghálí - před lety ještě šéf Organizace spojených národů. Odhaduje se, že křesťané všech konfesí společně tvoří 15 až 25 % egyptské populace.

Už děti ve školách se po staletí učí, že v bitvě nedaleko slezské Lehnice byl roku 1241 zastaven vpád Mongolů, zvaných Tataři, do evropského západu. Paměť na tuto událost je však obecně poněkud deformovaná křesťanskou tradicí, zdůrazňující "nebeskou" podporu rytířskému vojsku proti nevěřícím agresorům. Skutečná historiografie však pravdu nijak nezatajuje - dne 9. dubna 1241 utrpěla polsko-německá rytířská vojska pod velením dolnoslezského knížete Jindřicha II. Pobožného z rodu lehnických Piastovců katastrofální porážku od Mongolů vyslaných chánem Batuem. Od záměru dobýt západní Evropu uchránila tehdejší křesťanský svět jen smrt velkého chána Ogotaje v Karákorumu, metropoli mongolské světové veleříše, jenž zemřel na následky nemírného pití osm měsíců po tomto vítězství. Ostatní chánové se tak totiž museli stáhnout do hlavního města a zvolit nového velkého chána kagana. Také cestou zpět ovšem mongolská vojska provázelo ničení, vraždění a masové deportace.

Jihozápadní cíp Polska vyplňují jak výběžky historické Lužice, kterých se Polsku dostalo po druhé světové válce, tak území dolnoslezských knížectví. Malebný kraj v podhůří Jizerských hor a Krkonoš čeká teprve na své objevení našimi turisty a zůstává tak trochu "terrou incognita" v povědomí většiny české zeměpisné veřejnosti. Podívejme se tedy do těchto končin, které přece jen mají nemálo společného s českými dějinami a stojí za poznání.

Zimní Řecko neskýtá zahraničním návštěvníkům zrovna přízeň počasí, na kterou jsou zvyklí v červenci a srpnu. Polární fronta počátkem roku dost často visí nad zemí Helénů a hojné deště zvlažují krajinu přivyklou jižnímu slunci. Soluň na "horním" konci Řecka ovšem může ledacos nabídnout, pokud jde o římské, byzantské a osmanské pozoruhodnosti, případně ruch a světla velkoměsta.

Pro naše severní sousedy neznamená název "Sudety" onu hořkou příchuť. Naopak pro ně představuje jeden z nejoblíbenějších turistických regionů státu. Od Lužické Nisy až po osoblažský výběžek se táhnou pásy vysokých hor, kotlin i nenápadných pahorků, často s krystalinickým či sopečným jádrem. Našinci spíše dobře znají polskou část Jizerských hor či Krkonoš, Góry Stolowe s pískovcovými skalními útvary, Kladsko nebo Králický Sněžník. Dále do slezského vnitrozemí zavítají většinou jen tranzitní turisté, kteří směřují do velkých polských měst, k Baltu, do jezerních plošin či do zemí evropského severu.

Maroš je hlavní řekou Transylvánie s povodím přesahujícím 30 000 kilometrů čtverečných. V Rumunsku nese název Mureş. Je největším přítokem Tisy. Od středověku do 20. století řeka sloužila jako důležitá dopravní tepna, po které do nížiny proudilo dřevo, sůl, rudy, stavební kámen a další komodity. Dokonce byla téměř sto let splavná i pro parníky, ačkoliv stále se měnící řečiště dělalo vrásky nejen kormidelníkům. Nyní Maďarsku patří pouhých 50 kilometrů ze 750 km celého toku, z toho 28 km po obou březích. U Szegedu se vlévá do Tisy a dolní úsek je dokonce národním parkem.

Slunce již ubralo ranní zubaté světlo a krajem se rozlévá nečekané životodárné teplo. Je polovina listopadu, ale nejzazší jihovýchod Maďarska si užívá letních teplot. Ve společnosti mladých maďarských geografů Tímey a Györgiho vyjíždím ze Szegedu do míst, které spíše známe zpoza oken aut a autobusů mířících tudy dále na Balkán.

Řeka Visla (Wisla) svojí délkou 1047 km patří mezi evropské veletoky. Celá protéká pouze územím Polska a našim severním sousedům se stala národní řekou. Není tomu ještě ani sto let, kdy byla řekou mezinárodní. Horní tok náležel Rakousko-Uhersku ve Slezsku a Haliči, střední tok Rusku v Mazovsku a Kujavách, dolní tok si přisvojilo Německo na pomezí západního a východního Pruska. Řeka tím byla i symbolem nešťastného dělení Polska mezi tyto tři tehdejší velmoci.

Je krásné slunné ráno posledních dní října. Vyjíždíme z Barnaulu, metropole Altajského kraje Ruské federace. Naším cílem je Tělecké jezero, největší na Altaji a oplývající mnoha superlativy. V noci slušně přituhlo a stromy bez listí dávají tušit, že zima je přede dveřmi.

Ruský sever se nikdy příliš hluboko nezapsal do itinerářů českých a slovenských cestovatelů. Nebylo to snad kvůli malému zájmu. Především politické poměry a strach sovětské vládní moci uzavíraly tento kout "velké země" před zraky návštěvníků. Jen málo vyvolených mělo to štěstí a mohlo ze zájmu zavítat do končin, které se zcela vymykají z tradičních představ o severním Rusku. Nakonec i před domácími turisty bylo co skrývat, na lecčem neměly spočinout zraky návštěvníků.

Na sever od Jizerských hor se rozkládá málo známá část Horní Lužice - kraje, který tři sta let tvořil součást zemí Koruny české. Války, aliance a prodeje příliš nepřály Lužickým Srbům - Lužičanům ze západní větve Slovanstva. Poslední ránu jejich údělu přinesla 2. světová válka, která rozdělila historické území Lužice do dvou států. Zatímco těžiště kraje i národa zůstalo ve správě bývalé NDR a dnešní SRN, část území na východ od Odry a Nisy připadla poválečnému Polsku.

Kraje na východ od hranic naší bývalé federace jsou už po desetiletí ve stínu cestovatelského zájmu. Ačkoliv do loňska neexistovaly ani formální překážky pro cesty do zemí rozpadlého Sovětského svazu, málokdo se vydal do rozlehlých rovin Ruska, Běloruska nebo Ukrajiny. Pro dobrodružné povahy jsou tyto končiny "poněkud nuda", zatímco turbulentní hory Kavkazu a Střední Asie lákají dodnes, byť v nich někdy jde doslova o život. Nedaleká Ukrajina se v cestách našich turistů smrskla na Karpaty a Zakarpatsko a zbytek se postupně stal "terrou incognito". Jestliže se mi naskytla příležitost projet tuto druhou největší evropskou zemi, sotva ji bylo možné odolat, zvlášť když hlavním magnetem cesty byl poloostrov Krym.

Po pádu železné opony a sjednocení Německa se rázem změnil směr našich občanů při cestách do zahraničí. Území bývalé NDR se dostalo na periferii zájmu. Kromě kopcovitého jihu a památkových souborů však tato část Německa oplývá přírodními pozoruhodnostmi, unikátními z celoevropského hlediska.

Přišlo jedno z mála slunných odpolední. Máme za sebou krásný úsek východního pobřeží Madagaskaru a přijeli jsme k přístavišti ve městě Soanierana Ivongo. "Město" je v tomto případě trochu příliš honosný název pro shluk většinou dřevěných domků na "kuřích nožkách" podél hlavní silnice, ale lidu je tu na "město" dost.