Walliské Alpy nazývají Italové Alpi Pennine

Svou rozlohou je to nejrozsáhlejší oblast hlavního alpského hřebene patřícího do nejmohutnějšího horského masivu Evropy. Zároveň je to také turisticky nejpopulárnější pohoří Evropy. Walliské Alpy jsou součástí Vnitřních krystalických Alp a patří k nim řada čtyřtisícových vrcholů. Po hřebenu tohoto pohoří vede státní hranice mezi Itálií a Švýcarskem, která pohoří dělí na severní (švýcarskou) a jižní (italskou) část.

Nejvyšší hora Walliských Alp je Dufourspitze, která se celá nachází na švýcarském území a je také druhou nejvyšší horou Evropy. Walliské Alpy patří mezi nejrozsáhlejší horské celky Švýcarska a celé oblasti se tu říká Valais, německy Wallis a italsky Vallese. Švýcarská část Walliských Alp je rozmanité území ležící jižně od řeky Rhôny v úseku od jejího pramene v ledovcích centrálních Alp až po město Martigny. Podstatnou část tohoto území si zabraly ledovce, ale i tak je to nejsušší místo Švýcarska s nejmenším množstvím srážek a nejvyšším počtem slunečných dnů. Proto už ve středověku tu osadníci budovali rozsáhlý systém zavlažovacích kanálů zvaných bisses (francouzsky) nebo také Suonen (švýcarská němčina). Tyto kanály dodnes existují, ale vodu berou Švýcaři především z šesti přehradních hrází, které patří mezi ty nejvyšší a největší na světě.

Švýcarské Valais je stále divokým a málo známým místem - s výjimkou slavných horských středisek jako je Zermatt, Verbier a Crans-Montana.

Švýcarská a italská část Walliských Alp je spojena nejstarším přechodem Alp v průsmyku Grand-St-Bernard. Už téměř tisíc let tu nad poutníky bdí mniši obývající hospic postavený přímo v průsmyku, který po staletí představoval jediné spojení mezi severní a jižní Evropou. Za pozornost stojí zdejší muzeum zrovna tak jako chovná stanice Bernardýnů - psa který se stal symbolem švýcarských hor.

Průsmyk Grand-St-Bernard

Západní ohraničení celého horského masívu tvoří v Itálii údolí Val Ferret, které odděluje Penninské Alpy od masívu Mont Blancu. Od Grajských Alp jsou Walliské Alpy odděleny údolím Aosty (Valle d´Aosta), kterým protéká řeka Dora Baltea. Na východě jsou Walliské Alpy od Lepontinských Alp (Alpi Ticinese) odděleny řekou Toce a údolími Val Antigorio, Val d´Ossola a jezerem Lago Maggiore.

V hraničním hřebeni je mnoho atraktivních hor včetně Matterhornu, kterému Italové říkají Monte Cervino. Je zde také mohutná Monte Rosa přesahující svými jedenácti vrcholy čtyřtisícovou výšku. Je to proto nejvyšší evropský horský celek. Většina těch nejznámějších vysokých a krásných štítů Walliských Alp ale leží ve švýcarském vnitrozemí.

Z italské strany, tedy od jihu, zasahuje do pohoří deset velkých údolí, které mají rozhodující vliv na tvář krajiny i na možnosti jak se dostat do nitra hor. Prakticky do všech údolí vedou dobře sjízdné silnice, postavena je tu také řada lanovek, takže se lze snadno dostat až do horních partií hor. Nejsnadněji přístupné jsou především lokality Valtournenche, Gressoney, Valsesia a Anzasca.

Na italské straně lze pohoří rozdělit na několik horských skupin. Nejvýchodněji je položena skupina Blinnenhorn (3 374 m) a směrem k západu pak následuje: Monte Leone (3 553 m), Valsesia (Corno Bianco 3 320 m), samotná Monte Rosa, Lyskamm (4 527 m), Testa Grigia (3 315 m), Greithorn (4 165 m), Monte Cervino - Matterhorn (4 478 m), Grand Tournalin (3 379 m), Luseney (Bocca di Leseney 3 504 m), Morion (3 487 m), Velan (3 734 m), Grande Rochere (3 326 m) a Golliaz (3 238 m).

Walliské Alpy neboli také Alpi Pennine jsou nejvíce zaledněná část Alp, ovšem většina velkých ledovců se nachází ve švýcarské části tohoto pohoří.

Lumír Pecold