Národní park Gran Paradiso.

Gran Paradiso je nejstarším italským národním parkem. Byl zřízen už v roce 1922 králem Vittoriem Emanuelem III. v Alpách na místě tradičního loveckého revíru italských králů. Vznikl vlastně jako rozsáhlá lovecká rezervace na ochranu populace kozorožce horského, který byl vinou intenzivního lovu v 19. století téměř vyhuben a zde našel své poslední útočiště. Národní park Gran Paradiso, v překladu "velký ráj", dnes zaujímá plochu 730 km čtverečných. Na francouzské straně Alp na něj bezprostředně navazuje další národní park - Vanoise.

V centrální části národního parku se zvedá mohutný rozeklaný žulový masív Gran Paradiso (4061 m), který je nejjižnější alpskou čtyřtisícovkou. V masívu se nachází celá řada horských ledovců živených vydatnými podzimními a zimními sněhopády. Toto území v severozápadním cípu Itálie, sevřené švýcarskou a francouzskou hranicí s dominantním Mont Blankem, patří totiž k nejvlhčím z celých Alp. Z masívu Gran Paradisa stékají desítky horských říček do Pádské nížiny v okolí Turína. Délkou a mohutností mezi nimi vyniká řeka Dora Baltea, jejíž impozantní údolí s desítkami hradních pevností tvoří odedávna důležitý přístupový koridor do nitra hor. Dnes jím prochází známá dálnice, která tunelem pod Mont Blankem překonává hlavní alpský hřeben a pokračuje na francouzské straně v Chamonix. Údolí Aosty protékané řekou Dora Baltea bylo na podzim 2000 postiženo katastrofálními záplavami. Do národního parku Gran Paradiso naštěstí vedou jen úzké vysokohorské silničky, které končí v posledních vysoko položených vesničkách ve výškách 1500 - 2000 m. Ještě výš vedou horské stezky pastevců, kteří po nich dosud vyhánějí stáda ovcí a skotu na letní travnaté pastviny zvané alpeggio. Pase se až 3 000 m vysoko a letní sezóna je velmi krátká. Často už na začátku září napadne první sníh a přinutí pastevce se stády sestoupit do údolí. Z vysokohorského mléka z oblasti Gran Paradisa se vyrábí vynikající a znalci vyhledávaný tradiční sýr fontina.

Na vysokohorských pastvinách, častěji ale v divokých závěrech údolí na samé hranici ledovců nebo v křovinách při horní hranici lesa můžeme potkat symbol tohoto národního parku - horského kozorožce. V současnosti zde žije asi 3 000 kusů. S jedním z nich jsem se potkal na úzké stezce balancující nad skalní propastí. Na vzdálenost asi 10 m jsem obdivoval jeho překvapující velikost a skoro metrové zahnuté rohy. Pár okamžiků jsme se navzájem pozorovali, zřejmě oba stejně překvapeni. Propast pode mnou a rozměry zvířete stojícího proti mně na stezce vyvolávaly dost znepokojující asociace. Naštěstí kozorožec ladně a téměř neslyšně zmizel v pro člověka zcela neschůdném terénu nad cestou a mně zbyla jen tato nezapomenutelná vzpomínka.

Zdeněk Lipský
Zeměpisné sdružení