Přes Karpaty do Moldavska

Ukázka z knihy Leoše Šimánka: RUSKO - Země plná překvapení.     * Před námi se zvedají jižní svahy Karpatských hor. Některé vrcholy dosahují výše dvou tisíc metrů. Před druhou světovou válkou patřilo zdejší území Československu. Po horských hřebenech vedla hranice s Polskem a Rumunskem. Podkarpatské vesnice mi připomínají slovenské vesničky, tak jak je znám ze svého mládí. Jako by se tu zastavil čas. Všude stejný obrázek: blátivé makadamové vozovky s hlubokými kalužemi, ve kterých se šplouchají husy, chaloupky s šindelovými střechami, zeleninové zahrady obehnané plotem z hrubě otesaných planěk.

Lidé ale vypadají spokojeně, radostně nám mávají. Místo aut potkáváme koňské povozy s dřevěnými koly. Výrostci ženou ulicí krávy. Musíme se přizpůsobit jejich tempu a jedeme krokem. Však nespěcháme. Náš pohled přitahují kvetoucí louky a ovocné stromy, zelenající se buky na svazích hor. Začalo jaro.

Sledujeme tok řeky Mokranky a najednou narazíme na vesnici, která se od ostatních dost liší. Domky jsou mnohem upravenější, dveře, okenní rámy i okenice umělecky vyřezané, záclonky sněhobílé. V předzahrádkách květiny všech barev. Uprostřed vsi objevíme překrásný starý dřevěný kostelík se strmou střechou.

Máme v plánu pokračovat do Koločavy. Rád bych tu zjistil něco o stavu cesty, která vede přes hory. Před jedním z domků stojí stará paní. Lumír zastaví. Mluvím na ni rusky, ani mi nerozumí. Trochu mě to zaráží a zkouším to tedy slovenštinou - ta je ukrajinštině bližší. Pořád se však nechytám a tak cosi německy zakleji, jak mívám ve zvyku. Ona okamžitě reaguje a promluví také německy se silným tyrolským přízvukem. Žasnu, protože ta žena nevypadá zrovna na rakouskou turistku. Vypráví mi, že jejich vesnice, Komsomolsk, se dřív jmenovala Německá Mokrá a že ve vsi žije mnoho dalších německy mluvících lidí. Když chci o obyvatelích vědět víc, radí mi, abych se šel přeptat faráře.

Na faře pak strávíme zbytek odpoledne. Farář líčí historii obce takto: v sedmdesátých letech 18. století sem císařovna Marie Terezie přesídlila třináct rodin z Tyrol. Měli zdejší obyvatelstvo naučit řemesla, sedlačit, chovat dobytek a krom toho šířit katolickou víru. Tehdy přitáhli Tyroláci do údolí Mokranky pod praporem s dvouhlavým orlem a založili zde, nedaleko bývalé hranice s Haličí, osadu Německá Mokrá. Staří lidé dodnes uchovali jazyk. Název "Mokrá" souvisí zřejmě s mnoha bažinami v karpatských lesích. Roku 1931 měla Německá Mokrá přes pět set obyvatel, ale druhou světovou válku jich polovina nepřežila.

Jak zdejší lidé udržují zvyky a obyčeje, poznáváme později v kruhu jedné rodiny. Zpívají písně o nekonečných slokách, jódluje se a tančí. Muži nezapomněli alpský tanec, při kterém se rytmicky plácají po stehnech a chodidlech. a děti se jmenují Agnes, Sepp a Poldi, zrovna jako v Tyrolích.

Náš příští cíl je Koločava. v téhle vesnici se v roce 1898 narodil známý karpatský loupežník, Nikola Šuhaj, "Nezranitelný". Tak se mu říkalo, protože ve dvacátých letech přemohl celý houf policajtů. Přesto ho později dostali, protože ho zradili jeho kumpáni. Provázela ho sláva jakéhosi karpatského Robina Hooda. Dosud žije ve vyprávěních domorodců, kteří o něm líčí hotové legendy. I já jsem v mládí četl o tomhle divokém chlapíkovi v Olbrachtově knize a jeho život na mě hodně zapůsobil.

Co teď - máme jet hlouběji na Ukrajinu po hlavní silnici, nebo přes hlavní karpatský hřeben průsmykem? Farář z Německé Mokré se bojí, že by se náš vůz mohl na strmých a úzkých cestách převrátit nebo uvíznout v bahně. Dřív jezdili místní lidé přes průsmyk s koňskými potahy, a já si říkám, když to zvládli oni, musí to zvládnout i naše moderní vozidlo. Lumír se mnou souhlasí. Jedině Lenka se tváří skepticky. Jako většina žen je úzkostlivá, ale nakonec se nechá přemluvit.

Ještě před vlastním výstupem k průsmyku je nám jasné, do jakého hazardu jsme se pustili. Co dřív byla cesta, to teď vypadá jako kamenité dno potoka. Stačíme se sice vyhýbat rozsetým balvanům, ustavičně ale hrozí nebezpečí, že uvízneme v některé z hlubokých děr vymletých vodou. Většinou na jedničku jedeme pomalu vzhůru. Asi po kilometru opouští cesta údolí a stoupá do svahu. Je široká přesně jako náš vůz. Drápeme se výš. Znova a znova lezu ven z kabiny a odstraňuji balvany, které pak zaduní pod srázem. Lumír sedí za volantem. Nesmí uhnout z cesty ani o píď, jinak skončíme dřív, než naše cesta Ruskem pořádně začne.

Najednou zaslechnu rachot padajících kamenů. Na chvilku se mi hrůzou zastaví srdce. Pod levým zadním kolem se trhá krajnice. Lumír reaguje duchapřítomně. Dává plný plyn a kolo se na štěstí stačí zachytit. vůz stojí na pevné půdě. Cesta zpátky do údolí je vyloučena, musíme překonat nebezpečný úsek, ať to stojí co to stojí. Dál pokračujeme krokem. Při každém zaskřípění, při každé ráně do disků kol sebou trhnu. Před sebou vidím průsmyk, vypadá to, že je už na dosah. Cesta je znova o něco širší. Vede do hustého dubového lesa, spíš pralesa. Padlé stromy leží křížem krážem přes sebe. Nikdo se o to zřejmě nestará. Zůstanou tak ležet, dokud nezpráchnivějí docela. Před několika dny vydatně pršelo, auto zapadá až po nápravy do bahna. Každou chvíli musíme vystoupit a lanem odtáhnout stranou kmeny, které leží přes cestu. A jak vypadáme není třeba líčit.

Všechna námaha i nebezpečí jsou zapomenuty, když konečně staneme nahoře v průsmyku. Shlížíme do šíře otevřené krajiny. Na vzdálených kopcích se pase stádo ovcí. Nepozorujeme, že by se zvířata hýbala – vypadají jako by zkameněla. Uprostřed kvetoucích luk se leskne řeka. Na jejích březích je roztroušeno pár domků, obklopených  světlými  pásy  polí.  Vzadu za nimi objevuji vesnici s kostelíkem uprostřed. To musí být Koločava.

Do vesnice dojedeme těsně před večerem. Zblízka bohužel nepůsobí Koločava příliš vábně. Polorozpadlé chalupy svědčí o bídě svých obyvatel. Místo šindelů flikují vesničané poškozené střechy eternitem. Zřejmě je zde již nikdo nevyrábí. Působivý je v Koločavě jen starý kostelík s dvěma věžemi. Ptám se v duchu, proč se na druhé straně hor, v Německé Mokré, lidem podařilo udržet charakteristický vzhled rodné vesnice.

Problémy s dorozuměním nemáme. Rusínštině rozumíme docela dobře. Stížnosti na poměry slyšíme hlavně od starších lidí. Mnoho jich lítostivě vzpomíná na dobu, kdy země patřila Československu. Marně pátráme po hrobu Nikoly Šuhaje, starý hřbitov je zarostlý ostružiním. Domorodci ale svým způsobem uchovávají vzpomínku na svého hrdinu a není nikoho, kdo by o něm neslyšel.

Z Karpat sjíždíme do nížin k řece Prut a dostáváme se do Moldavské republiky. Pokračujeme kolem řeky, která tvoří hranici s Rumunskem, projíždíme úrodnou nížinou, míjíme ovocné sady, vinice, pole obilí. Narážíme i na rozsáhlé pastviny a pozorujeme pastevce dobytka, jak napájejí svá stáda z vahadlových studní, které znám z maďarské pusty. Tam to jsou převážně jen jejich ruiny, zde však všechny úplně zachovalé a stále v provozu. Opět nám připadá, jako by se čas na padesát let zastavil. Vesnice v této pohraniční oblasti působí velmi chudým dojmem, ale vesničani jsou snad ještě přívětivější než předtím v horách. Jako cizinci jsme zde úplná rarita, čemuž je úměrná pohostinnost místních lidí. Málokterá naše zastávka proběhne bez pozvání a selka pak snáší, co dům dal. Naštěstí  máme napakovány čokolády a  sušenky k nepředstavitelné radosti dětí. V jedné vesnici musíme slíbit, že se na zpáteční cestě určitě zastavíme.

Přejedeme Dněstr, malá Moldavská republika zůstává za námi a vjíždíme opět na Ukrajinu. Naše trasa vede volyňskou nížinou, kdysi stepí, dnes nekonečnými lány obilí. Region s úrodnou černozemí byl kdysi považován za největší obilní komoru světa. A jak tak projíždíme těmi ohromnými poli, nemohu si neklást otázku, proč Rusové nakupují u Kanaďanů pšenici, když ji sami tolik pěstují. Zeptám se Lumíra a dozvím se jen, že to má cosi společného s jejich všemožnými problémy. Do detailu se ale nedostanu, protože právě on se při řízení dostává do problémů na rozkopané silnici. Později již na toto téma nepřichází řeč a ty detaily se dozvídám až na zpáteční  cestě, kdy se k našim známým do Moldavska vracíme. Je začátek zimy a kraj pod sněhovým příkrovem vypadá úplně jinak. Opět jedeme kolem řeky Prut a blížíme se k naší známé vesnici.  Kolem se rozprostírají pšeničná pole, ale kupodivu obilí ještě stojí. Nikdo ho nesklidil! Vrtá mi hlavou, jak se to mohlo stát, a rozhoduji se tomu přijít na kloub. Přivítání s našimi moldavskými přáteli po půlroce, co jsme se neviděli je víc než dojemné a plánovaná krátká návštěva se protáhne na tři dny. Ve vesnici se právě připravuje svatba a pozvání u svatebčanů se nedá odmítnout. Lenka se u nevěstiných rodičů chopí vařečky a já s Lumírem pomáháme  při zabíječce. Tak ohromné prase  jsem ještě neviděl. Králíkárny se vyprázdní a tucet vypasených husí přijde kvůli svatbě o hlavu.

Kostel pak praská ve švech a v obecním kulturním domě určitě schází jedině ten, co právě leží na smrtelném loži. Stoly se prohýbají pod masem a sladkostmi, samohonka teče proudem. A zanedlouho si tykám jak se starostou, tak předsedou kolchozu.

Vzpomenu si na prapodivný jev na poli před vesnicí a předseda začíná vysvětlovat: "Jo o žních jsme měli velké problémy . Vyjeli jsme s kombajnem a za  necelou hodinu se nám rozpad. Holt už je starý a na nový nemáme. Pro náhradní díly jsme byli až v Kyjevě. Byl to boj, než jsme je sehnali, ale přeci to jen dopadlo. Znáš to, kdo maže, ten jede. Ale ouha. Začali jsme montovat a zjistili, že nám prodali díly na jiný model a kalvárie začala znovu. Kombajn jsme pak sice spravili, ale nevyjeli, protože letos přišla zima dřív a pšenice nám zapadla sněhem".

"A co teď budete dělat?" ptám se nechápavě.

Odpověď mne udivila: "Teď nebudeme dělat nic. Necháme to, jak to je, obilí vyroste znovu a na podzim ho konečně sklidíme."

"Geniální nápad," pochválím  a pořádně jej zapijeme.

Leoš Šimánek uskutečnil to, co se podařilo jen málokomu: Procestoval bývalý Sovětský svaz od západu na východ podél jeho jižní hranice.

Se svou manželkou a kamarádem, který dobře znal celou zemi před i za Uralem, proputoval Leoš Šimánek velký kus bývalého Sovětského svazu a poznal život v něm na vlastní kůži.

Náročná expedice se mohla realizovat jedině díky důkladné přípravě a vybavení. Se speciálně upravenou tatrou (tento dvounápravový kamion přece několikrát zvítězil v rallye Paříž - Dakar) zdolala posádka i ty nejobtížnější terény. Účastníci podnikali také dlouhé výpravy na koních, vzrušující rafting na nafukovacích člunech, vysokohorské výstupy včetně lyžařských túr i plavbu na plachetnici. Tak se dostali do těch nejodlehlejších koutů této nesmírné země. Šťastnou náhodou získali povolení vkročit do pohraničních pásem, kam předtím nikdo nesměl.

 O cestě po Rusku a jeho bývalých republikách napsal Leoš Šimánek knihu doplněnou mnoha barevnými snímky. Právě vyšla v nakladatelství ACTION – PRESS Pardubice pod názvem RUSKO: Země plná překvapení - půl roku na dobrodružné cestě od Karpat až k Bajkalu - hledání přirozeného způsobu života a nedotčené přírody.

Leoš Šimánek