Barevný kaňon na Sinajském poloostrově

Město Dahab na břehu Akabského zálivu je nevelké arabské městečko, plné obchodů se suvenýry - koberci, tepanými talíři, vodními dýmkami, taškami a nejrůznějšími ozdobnými předměty z velbloudí kůže. A hlavně neodbytnými obchodníky, kteří lákají a někdy doslova vtahují zákazníky do svých krámků.

Dahab je především základnou pro turisty, kteří se chtějí potápět a pozorovat nebo fotografovat a filmovat ve zdejších průzračných vodách barevné korálové ryby. Jejich tady skutečně nesmírné množství i blízko u břehů, takže jak zjišťuji, stačí mi pouhá maska s dýchací trubicí, abych se dostal do neuvěřitelně krásného "světa ticha", ve kterém mám na dosah velké nádherně zbarvené ryby, jaké jsem dosud viděl jen ve filmech.

Ten nevídaný svět skrývá ovšem také různá nebezpečí, mezi něž patří ježek, murény, rejnoci nebo i žralok. S tím se naštěstí nesetkávám.

Mezi jedno z nejkrásnějších míst Sinajského poloostrova ovšem patří také Barevný kaňon, který leží na severozápadě. Jedeme k němu v džípech přes osadu Nuweiba a pak po poušti, kde brzy končí i prašná kamenitá silnice a terénní vozidla často jen s námahou zdolávají svahy písčitých kopců. Odměnou za námahu je zastávka v beduínském táboře, kde můžeme tentokrát vidět zahalené domorodé ženy, které se za malý peníz nechají dokonce i fotografovat. A pak se konečně dostáváme na okraj velkého kaňonu, který bývá přirovnáván barevnou krásou svých skal k proslulé Petře v Jordánsku. Kamenitou stezkou se dostáváme na jeho dno, kde se vysoko do modrého nebe tyčí skály, vrstvené do neuvěřitelných barev, jak je před miliony let vytvořila příroda. Do velice úzkého kaňonu, který se místy kroutí jako had a jehož stezkou někde sotva projde jeden člověk, stěží proniká slunce. Přesto skalní stěny působí dojmem jakési proteplenosti, živosti, což je způsobeno vnitřní barevnosti kamene, přecházející od tmavé přes světle hnědou do žluté, zelené a bílé. A někde se kresby v kameni blíží velice letokruhům starých stromů.

Zůstávám poslední, abych vychutnal tu krásu, zatímco kousek dál mě sleduje beduín, který patří k hlídačům ochraňujícím naši skupinku před možným napadením. To se naštěstí dnes nekoná a tak se dostáváme až k místu, kde musíme po jednom prolézat průrvu tak úzkou, že se jí i útlý člověk jen stěží protáhne. Až se kaňon nakonec rozšiřuje do pouštního údolí, ze kterého se příkrou stezkou šplháme k džípům, které čekají, aby nás přes zaprášenou poušť a hory odvezly zpět na pobřeží a pak za krásami drsné a přece krásné Sinaje.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava