Ugbugové - ničitelé lidí

Suchá letní tráva se vlní kolem města před námi. Stejná jakou v těchto místech zdupávala hunská vojska, po jaké letěly koně s lukostřelci, kterou pošlapala tažení Chazarů; krváceli na ní Arabové i Peršané, pokryla ji těla mrtvých padlých ve středověkých bitvách. Tráva však vzešla každého jara znovu jako zelený prapor života. Stojíme na okraji silnice a ještě naposled si prohlížíme město před námi. V Derbentu je v létě vedro a Kaspik vlnící se u suchých vyprahlých břehů nepřináší osvěžení.

Moře není chvilku klidné. Obrovské zelené vlny narážejí na skalnaté dno a v divokých vírech se valí na písčitý břeh. Jeho olovnatá hladina se ztrácí v oparu na východě, odkud až sem vane dech středoasijské pouště.

Město sedmi bran, tak se Derbentu přezdívalo, ale pro nás to je brána jediná. Ta která nám otevírá cestu do nitra dagestánských hor.

Madžalis znamená v překladu "místo rozhodování", ale my vůbec neváháme a odbočujeme z relativně pohodlné přímořské silnice. Křižovatka za Derbentem s nápisem Machačkala rovně, Urkurach a Kubači doleva nás uhranula. Slovo Kubači se třepotá uvnitř vozu jako motýl s kovově lesklými křídly.

Dlouhá vlna pohoří před námi je nejprve modrá, pak stále zelenější. Cáry horských luk lemují skalní útesy a soutěsky řek. Krajina kolem je jako pestrý koberec s mírně složitým vzorem. Každý jeho fragment má nejenom svůj vlastní motiv, ale i myšlenku a atmosféru.

Kde se nachází Dagestán? Ve staré písni se zpívá: "Nad i pod křídly orla."

Bukový a dobový les vystřídaly porosty vrb a ty pak keře. Čím dále postupujeme do hor, tím vyšší jsou skály, které nakonec tvoří celé stěny porostlé mechem, z nichž visí chomáčky trávy jako vousy.

V liduprázdné krajině posloucháme s napětím chod motoru. Ještě jedna serpentina, ještě další, z jednoho hřebene na druhý, ještě pár metrů a jsme na vrcholu průsmyku. A teď zase dolů. Divoce rozeklaná pustá horská údolí tady vystřídala sytá zeleň opravdového trávníku a lidské hemžení při senoseči.

Seno se suší, nakládá se na auta a tamhle se teprve seče. S úžasem hledíme na sekáče postupující ve strmém svahu. Nechápeme jak tam mohou pracovat. Chlapi se ale jen smějí. Nejdůležitější prý je hodit kosu co nejdál stranou v okamžiku, když se uklouzne. Aby kosa při pádu nikoho nepobodala a nepořezala!

Na stole kouří šest misek polévky s jedním velkým kusem skopového masa a několika nudlemi. Hodujeme na ztracené vartě uprostřed dagestánských hor. Před jídelnou tryská gejzír vařící vody z chladiče náklaďáku, který zrovna přisupěl ze dna soutěsky, dělící nás od aulu Urkurach.

Aul leží na protějších svazích asi tak ve výšce 1500 metrů. Uplynulo jen něco málo hodin od chvíle, kdy jsme procházeli v jeho ulicích. Spousta úplně nových staveb. Pozoruhodná dispozice budov perfektně ladila s malebností krajiny. Nádherné místo.

Po celodenním prožitku stráveném v utopistických kulisách poskládaných z dagestánských hor a aulů je třeba, abychom vystřízlivěli. Přesvědčili se, že v bufetu prodávají jídlo, nalévají pivo i čaj a že nad jídelnou září to obvyklé, kulaté a tak milé slunce. Teď ale dál. K proslulému aulu Kubači.

Stoupáme na horský hřeben vysoký téměř dva tisíce metrů. Poslední serpentina a dále a výš to již nejde. Na straně odvrácené od slunce je jen několik kamenných domů, restaurace, obchod a budova uměleckého družstva. Zato na straně nastavené slunci kryjí po celá staletí úbočí hory stovky lidských sídel tak dokonale, že volnou půdu není takřka vidět. Domy se vinou jeden k druhému. Na příkré stráni jako by jeden z druhého vyrůstal. Ze strany působí sídliště dojmem včelího úlu. Tady sídlí proslulí "ugbugové", jak se s úsměvnou ironií nazývají sami Kubačinci. "Ugbug" znamená "ničitel lidí" a přezdívka má svůj původ v tom, že Kubačinci vyráběli odedávna nejen nádherné poháry a konvice, ale proslavené byly především jejich zbraně.

Říká se: Poznají všichni podle hlasu pěvce, po vzoru nejlepší zlatotepce!

V rukou zdejších mistrů vzniká jakási hluboká rytina, jejíž technika spočívá v tom, že se speciálním rydlem vyškrabou na stříbře ta místa, která nebyla pomalována. Tak zůstane vzor vyvýšen a pozadí ustoupí. K zhotovení takového krásného předmětu však nestačí jen znalost techniky práce se stříbrem a zlatem. Velkou roli tu hraje především talent a dokonalý cit pro proporce.

Kubači je prapodivné místo. Představte si národ, který obývá dohromady jen jednu osadu. Má svou vlastní řeč, svůj národní kroj, vlastní dějiny, vlastní staleté tradice a jediné povolání - kovotepec. Snad nikde ve světě už nic podobného nenajdete.

Průvodce Kavkazem

Lumír Pecold