Šatili v paprscích slunce

Houkačka amerických policajtů, kterou si Petr z legrace namontoval do svého auta, se rozeřvala údolím. Vzápětí nám jeho terénní vůz zmizel v oblaku prachu. Jen to, jak se tento mrak posunoval údolím, svědčilo o zběsilé jízdě našich kamarádů. Vždyť jde o život malé holčičky!

Celou noc ji nesli příbuzní z nedalekého aulu ztraceného v horách se zjevným zánětem slepého střeva. Narychlo přivolaná terénní sanitka cestou havarovala, a tak v celém údolí zůstaly pojízdné pouze dva buldozery a Petrův džíp.

Malé děvče snáší bolest obdivuhodně, ale otok svědčí o hrozící katastrofě. Dojedou včas? Do Tbilisi, hlavního města Gruzie, je to odtud 160 kilometrů. Tam je také nejbližší nemocnice. Ale jakých je to 160 kilometrů! Takřka celou vzdálenost je třeba zdolávat těžkým terénem

Vůz se prohnal údolím. Rozsvícenými světly a houkáním si uvolňoval místo v rušném provozu na okraji města. U milicionáře stačilo jen přibrzdit a dál už klestily cestu modré majáky doprovodu. Telefon vyburcoval k horečné činnosti personál nemocnice. V okamžiku, kdy vůz brzdil před její bílou budovou, nosítka i operační sál už čekaly...

Znovu jsem se vnořil do útrob motoru. Vytrvale se už druhý den pokouším improvizovat a opravit všechny škody a šrámy, které náš druhý vůz utržil cestou sem. Z nepochopitelných důvodů doslova vybuchl akumulátor, rozdělovač se rozpadl na jednotlivé součástky a k tomu se při jednom skoku zlomila i pružina pravého předního kola. Náš pobyt pod pevnostními zdmi neskutečného a pohádkového Šatili v horách Kavkazu východně od vojenské gruzínské cesty, v kraji zvaném Chevsuretie, se nedobrovolně protáhl.

Když se před námi, uprostřed nádherného údolí, poprvé objevily temné pevnostní zdi Šatili, bylo to jako zjevení tajemného hradu, který si postavili démoni švihnutím kouzelného proutku. Přeběhli jsme po můstku ze dvou březových kmenů propletených roštím na druhý břeh peřejnaté řeky a vnikli mezi hradby. Museli jsme si ohmatat zdi věžovitých staveb, vyšplhat se do střílen a nahlédnout do domů, v nichž se tu a tam bydlí.
Původ a stáří Šatili nejsou přesně známy. Na přelomu jedenáctého a dvanáctého století však již toto horské hnízdo bylo kvetoucím městečkem. Původ Chevsurů obestírá tajemství, starodávné legendy vyprávějí, že jsou to potomci křižáků, rozprášených po některém z nezdařených tažení, kteří splynuli s původním obyvatelstvem.
V patnáctém století dostalo Šatili tvrdou ránu - přišel mor. Z několika set obyvatel přežilo epidemii necelých sto. Nakažení chodili dobrovolně umírat do jakési hlásky asi tři kilometry za osadou; dodnes na tomto místě stojí na kolmém útesu několik kamenných staveb, v nichž jsou bez ladu a skladu nakupeny lidské kostry. Staré chevsurské mýty říkají, že zemřelí musí na cestě do světa mrtvých po vlase přejít přes moře vroucí smoly; spadnou-li, zemřou s konečnou platností, podaří-li se jim přejít - zásluhou dobrých skutků, statečnosti v boji s nepřáteli a na přímluvu pozůstalých - mohou dále působit na svět živých.

Z morové rány se městečko dlouho vzpamatovávalo. Velmi pomalu vzrůstal počet obyvatel, až v roce 1843 přišla nová rána. Šatili bylo zákeřně přepadeno. Až sem se ze severu přihrnuly vojenské hordy dagestánského náčelníka Šamila. Dva tisíce po zuby ozbrojených dobyvatelů se v branách města utkalo s dvěma sty obránci. Ti je ze střílen zasypávali kamením a polévali horkou vodou, podnikali nenadálé protiútoky. A za několik dní pluk Šamilových válečníků rozprášili. Posledních dvě stě zbylých vojáků naházelo těla svých mrtvých spolubojovníků do řeky Argunu, aby je voda zanesla zpět do Těreku a pak do Dagestánu, a dalo se na útěk. Na paměť slavného vítězství visí dodnes na jedné věži improvizovaná deska.
Šatili je asi jedním z nejzapadlejších míst v Gruzii. Teprve relativně nedávno sem dorazily buldozery, které vyryly ve strmých srázech východního Kavkazu rýhu, první předchůdkyni silnice. Stále je zde nejdůležitějším pomocníkem kůň. Je nepostradatelný při práci i v dopravě.

V údolí se opět objevil mrak prachu. Tentokrát se blíží k nám. Z hostince, kde se podává víno, vodka a jeden druh masité gruzínské polévky, vychází několik hostů i hostinský podívat se, co to jede. K našemu nesmírnému úžasu za několik okamžiků brzdí před hostincem autobus. Malý, hranatý a škaredý, ale přece opravdový autobus s nápisem Tbilisi-Šatili; neváhal bych ho označit tabulkou "Na konec světa a zpět". Z okolí se seběhli další lidé a zřejmě žasnou stejně jako my. Pak se vše vysvětlilo: do Šatili právě přijel úplně první bus v celé jeho staleté historii. Ode dneška sem bude zajíždět dvakrát týdně, vždy v sezóně - to je od května do září, když rozmrzne sníh v průsmycích.

Okamžitě jsme byli pozváni na malou oslavu k otevření nové autobusové linky. Z nedalekého stavení vytáhli naši hostitelé drát se žárovkou, aby osvětlovala improvizovanou hostinu pod širým nebem. Na stole se objevil kukuřičný chléb "puri", rajčata, okurky, ovčí sýr "šatani", mléko, beraní šašlik a víno...
Ráno chodím po okolí tábora a připomínám si příjezd prvního autobusu do Šatili. Na jeho první jízdu se vydal také ředitel dopravního podniku a pomohl nám se zničeným akumulátorem. Takže můžeme vyrazit na zpáteční cestu.

Ještě pár pohledů na Šatili osvětlené prvními jarními paprsky slunce a pak pomalu šplháme pustou krajinou k průsmyku Medvědí kříž. Voda v chladiči vře. Vzápětí však již prudce klesáme v serpentinách k vesničce Chachmati. Sjíždíme střemhlav ve vějíři rozstřikovaného štěrku a kamení. Kolem nás ubíhá divoce zpřeházená směs fotografických motivů z výpravy do říše Chevsurů. Ještě navštívit naši malou pacientku v nemocnici - a pak zase dál, za jinými zajímavostmi Kavkazu.

Lumír Pecold