Dolomity

Prásk, prásk. Broky švihly do křoví snad jen dva metry od naší skupinky a rány se nesou ozvěnou od bílých skal. Vyjeveně hledíme na divoce gestikulujícího mužíka v tyrolském klobouku, jak nadává a poskakuje na zápraží Refugio sonino s kouřící brokovnicí v ruce. Nerozumíme mu ani slovo a vůbec nechápeme, co jsme mu provedli. Na otázky však zřejmě není vhodná chvíle, raději nasedáme do aut a ujíždíme uzoučkou džípovou cestou do údolí k Pala Pavera.

Ať se někdo pokusí minout Dolomity a nezastavit zde, když má auto plné geologů! To je zkrátka vyloučené. Tím by nad sebou podepsal ortel. A co horšího, sám by svého činu záhy litoval. Vždyť stačí aby se jen na chvíli protrhla mlha hustá jako bílé mléko a vynoří se z ní několik štíhlých obřích prstů - člověk se musí štípnout do ruky, aby se přesvědčil, že nesní. Podivné věžovité vrcholy, rozeklané skalní hřebeny, jindy jen komolé kupy skal nebo celé jednotlivé horské masivy, mnohdy se stolovým povrchem, menšími ledovci a sráznými stěnami se tyčí na severu dlouze protáhlého italského území jako bílý přízrak uprostřed pohádkové zahrady. Dolomitický vápenec dal tomuto pohoří neopakovatelný tvar, barvu a snad i vůni. Šedobílé, slabě oranžové a světle hnědé zbarvení romanticky rozeklaných skal kontrastuje se svěží zelení horských luk posetých nevšedním bohatstvím květů vápnomilných rostlin. Dole v hlubokých údolích, oddělujících jednotlivé skalní skupiny, šumí ve větru jehličnaté a listnaté lesy.

Přímo před námi tvoří seskupení skal, věží a věžiček masív hory Civetty. Bělostnou barvu vápenců na vrcholu podtrhuje věčná čepice sněhu. Její severozápadní stěna je nejmohutnější v Dolomitech a jednou z nejvelkolepějších ve Východních Alpách vůbec. Většina návštěvníků používá k výstupu na Civettu i na další vrcholy proslavené "železné cesty" - Via ferrata - vysokohorské chodníky vedené závratnými místy a úchvatnými terény, nad propastmi, příkrými stěnami, štěrbinami v hřebenech. Vedou místy, kam se po dlouhá léta dostali pouze horolezci. Kovové kolíky, ocelová lana, kramle a umělé stupy zpřístupnily vysokohorským turistům mnohý, jinak jen těžko dostupný vrcholek. Nejinak je tomu i u Civetty: Kromě náročných horolezeckých cest vede na vrchol také cesta Allegheshi. Výstup 850 metrů zalištují v kolmých stěnách lana a ocelové háky a stupy je to určitě jeden z nejdelších žebříků na světě. Ale ten pocit nahoře!

Francouzský učenec a mineralog Deodat de Dolomieu, který jako první prozkoumal horninu, vytvářející většinu území Dolomit, by se divil jak se jeho oblíbené pohoří změnilo, ale byl by možná i spokojen. Nejen proto, že hornina i pohoří dostalo podle něj své jméno, ale i proto, jak citlivě se zde lidé k horské přírodě chovají.

Dolomity jsou hory velmi oblíbené a navštěvované, ale nikde se nepovalují plechovky a odhozené obaly. Četné tabulky s nápisy pouze prosí návštěvníky, aby si odpadky odnesli v sáčcích domů. Přesto je všude čisto: Turisté chodí po chodnících, nikdo nic neodhazuje, netrhá květiny. Snad proto si Dolomity zachovávají své trvalé kouzlo.

U jezera Coldai vychází právě z chléva u chaty vychrtlá postavička muže v tyrolském klobouku. S úsměvem nám nabízí čerstvě nadojené mléko. S díky přijímáme a ani se raději neptáme, proč po nás před pár hodinami střílel.

Vždyť svítí sluníčko a všechno je jinak.

Lumír Pecold