Finsko

Cestovní formality:

Ostatní:

Petäjävesi - takové hezké, tajemné jméno. Zní mile, a tak si pod ním klidně můžete představit třebas domácího mazlíčka. Nebo jezero ukryté hluboko v lesích. Taky by to mohlo být návrší či městečko. Aha, teď jste docela blízko! Petäjävesi je malá obec, v níž se nachází roubený kostel se šindelovou střechou z 18. století, který je od roku 1994 zapsán na seznamu Světového dědictví UNESCO jako reprezentant tradiční místní architektury.

Laponskem (laponsky Sápmi, švédsky Lappland, norsky Sameland, finsky Lappi a rusky Лапландия) bývá označováno historické území Sámů, kteří do Evropy přišli ze severní Asie již před několika stoletími. Protože šlo o kočovný kmen (ale nesrovnatelný s jiným ze severní Indie), ten by těžko souhlasil s připoutáním k jednomu místu a tak se nachází v severní části Norska, Švédska, Finska a Ruska.

Téměř tisícihlavá skupina "mlčenlivého lidu" se projíždějícímu zjeví nenadále, jako by kouzlem. Po ránu, když světlo dopadá zezadu, vypadá v raním oparu nenaladěně až agresivně. V poledne pak přívětivě hýří barvami a když slunce zapadá, pak udivuje svou krásou. Vítr si pohrává s vlasy figur ze slámy,jejichš šaty vlají, jako by se figury rytmicky pohybovaly.

Původní dřevěný kostel z konce 18. století se zvonicí se zrcadlí ve vodě v místě nazývaném Solikkosaari, kde se v úzké úžině setkávají vody jezer Petäjävesi a Jämsänvesi.

Země tisíce jezer se říká Finsku, ale ve skutečnosti je tu těch jezer více než 180 tisíc. Celá desetina Finska je pokryta jezery. Nejvíc jich najdete v oblasti Finské jezerní plošiny, kde jsou jezera pospojována množstvím kanálů, ale také kaskád, peřejí a vodopádů. Navíc tu platí, že každý smí využívat přírodu bez omezení - pokud ji neničí a neruší.

Nedaleko města Savonlinna (asi 300 kilometrů severovýchodně od Helsinek) můžete navštívit pozoruhodný národní park Kolovesi.

Národní park Päijänne byl vyhlášen v roce 1993 na rozloze 9,8 km čtverečných. Nachází se v jižní části pánve, v níž se rozprostírá stejnojmenné druhé největší jezero Finska (1 111 km čtverečných). Národní park Punkaharju najdete v jihozápadní části Finska.

Lappeenranta je vnitrozemským přístavním městem na jižním okraji jezera 120 km severovýchodně od Helsinek a 30 km od ruské hranice. Žije v něm 54 000 obyvatel (2003). Jedná se o významné město jižní Karélie jak z hlediska obchodního, kulturního, tak i turistického.

Obě města leží přibližně ve stokilometrové vzdálenosti od Helsinek. Kouvola je moderním městem s 31 000 obyvateli (2003) nacházející se cca 90 km sv. od hlavního města Finska.

Tento národní park leží v severní Karelii na západním břehu Pielinského jezera. Byl zřízen pro ochranu krajiny Koli a starého horského lesa, rostlinných biotopů. Tato krajina patří k nejpůvabnějším ve Finsku, je jedním z nejatraktivnějších finských národních parků - celkově jich je 29.

Vesnice Kerimäki má 6 500 obyvatel a nachází se 20 kilometrů východně od Savonlinny.

Jezera zabírají ve Finsku 8% rozlohy státu, většina se nachází ve vnitrozemí jižního Finska. Na jihu jsou vymezena morénovým hřbetem Salpauselkä, na severozápadě nenápadnou protáhlou vyvýšeninou Suomenskäla (finský hřbet tvořící rozvodí mezi jezerní oblastí a Botnickým zálivem) a na severovýchodě hřbetem Maanselkä.

Turku je město nacházející se v jihozápadním Finsku u Baltského moře 200 kilometrů západně od Helsinek. Turku se rozkládá na obou březích řeky Aury. V roce 2003 ve městě žilo 166 000 obyvatel, zajímavostí je tradiční švédská menšina. Turku je nejstarším finským městem. První zmínky pocházejí z roku 1154, kdy zde bylo významné vikingské obchodní centrum, od 13. stol. ve městě sídlilo arcibiskupství. Městská práva město nabylo roku 1525.

Město Jyväskylä bylo do roku 1997 hlavním střediskem Středního Finska. Ve městě ležícím na břehu jezera Jyväs žije 74 000 obyvatel. Město bylo založeno roku 1837 ruským carem Mikulášem I. a již v 19. století proslulo jako centrum vzdělanosti - finské Athény.

Imatra je město vzdálené 8 km západně od ruské hranice se 37 000 obyvatel. Připomínáno bylo již v roce 1541. Je známým turistickým centrem, které přitahuje především milovníky peřejí.

Helsinki jsou moderní, světu otevřenou metropolí. Se svými okolními městy tvoří hospodářský prostor, kde má mnoho finských podniků své hlavní sídlo. Toto město s půlmilionem obyvatel hraje roli skutečného národního centra, je místem mezinárodních zasedání a také místem střetnutí mezi východem a západem.

Tampere je nejvýznamnějším průmyslovým městem Finska (mimo Helsinki). Leží 160 km severně od hlavního města. Se 184 000 obyvateli (2000) je druhým největším městem země (před Turku). Městu se přezdívalo finský Manchester pro zdejší tradiční textilní průmysl. První textilky vznikaly na počátku 19. století po obou březích peřejnatého toku Tammerkoksi.

Saimaa je největším finským jezerem či spíše soustavou jezer ve východní části Finské jezerní plošiny. Tento mnohonásobně rozvětvený vodní systém zaujímá plochu asi 7000 km čtverečných a odvodňuje se prostřednictvím řeky Vuoksi do Ladožského jezera.

Komfortní klimatizovaný autobus stojí přistaven na minutu přesně před internátem lesnické školy v Joensuu. V šedivém studeném ránu vyrážíme na sever k jezeru Pielinen a vyhřátý autobus se v této chvíli zdá být nejlepším řešením. Město Joensuu, centrum finské Karélie, leží 450 km severovýchodně od Helsink nedaleko od hranic s Ruskem.

K cestě do Skandinávie mě vlastně přemluvili přátelé. Nakonec však žádný z nich z nejrůznějších důvodů nemohl jet. Já se však už pevně rozhodl, že se k Vikingům podívám.

Cesty našich turistů směřují nejčastěji na západ nebo na jih. I když v poslední době se směr cestování začíná obracet i na sever, pak je to do Švédska nebo do Norska. Finsko se jako cíl objevuje málokdy.

Kontinentální podnebí, průměrná roční teplota O°C - hlásá popisek u mapky národního parku Oulanka, který držím v ruce. Je vedro k zalknutí a mně pomalu dochází, že průměrná roční teplota v tomto případě nejspíše znamená +35°C v létě a -35°C v zimě.

Kdesi za zátočinou bylo slyšet lodní motor. Zvyšující se a zase klesající zvuk do obrátek vytáčeného motoru svědčil o nelehké plavbě. Pak jsme člun zahlédli na okraji zátočiny. Byla to dlouhá a štíhlá loď, zpoloviny zaplněná bagáží. Na zádi stál u přívěsného motoru štíhlý mladý muž v maskovacím oděvu a v zeleném plátěném klobouku. Byl rozkročen na celou šířku člunu a skláněl se k motoru. Loď se rozjela napříč tišinou k peřejím plným kamenů, zpěněné vody a vln. "To přece nemůže projet," řekla tiše a s napětím v hlase Dana, která stála kousek ode mne.

Vodou omývaná pobřežní písčina byla dobře na metr od hladiny mokrá a sluncem protepleným sosnám na jejím okraji vyrážela pryskyřice z boků. Listoví bříz opojně vonělo a ze břehu nedaleké říčky, která se vlévala do jezera, se vznesl orlovec. Pomalu zakroužil a jeho hlas hiu-hiu-hiu se nesl nad tichou zátočinou. Chodil jsem bosky po břehu sem a tam, a jen si sbíral pohledem obrazy uklidňující krajiny plné pohody a odlesků ve vodní hladině.

Mikko Suomalainen pro nás přijel v červeném Audi. Mikko je chemik, ale spíše se zabývá obchodováním v oblasti chemie než chemií samou. Svůj přístup k exaktní vědě jednou ohodnotil slovy - "příliš mnoho skla". Už jsme se potkali mockrát. Nejdříve v Holandsku, kde byl Mikko na studentské praxi, pak v Bonnu, kam ho na zkušenou poslala jeho firma, jen co k ní po studiích nastoupil, a nakonec v Paříži, kde rok pracoval v obchodním oddělení finské ambasády. Teď je to poprvé, co máme příležitost setkat se v jeho rodném Finsku.