Arménie

Cestovní formality:

Ostatní:

Při dobré viditelnosti můžete z Jerevanu obdivovat posvátnou horu Ararat ve své plné kráse. Ale pokud byste chtěli vylézt na tuto majestátní sopku, cesta k ní vám zabere přinejmenším celý den, budete muset podstoupit zdlouhavou cestu přes Gruzii a po krkolomných východotureckých silničkách se zase vrátit zpět k Araratu. Cesta přes Írán je ještě obtížnější, je nutné se vyhnout ázerbajdžánské autonomii Nakhitchevan a ještě k tomu zažádat o víza do Íránu. 

Ke Garni jsme z Jerevanu dojeli autem asi po půl hodině. Ukazatel u cesty nesliboval nic neobvyklého. Nenápadný trh a jakási šipka v arménštině. Následovalo několik zákrutů v úzkých uličkách a před námi se tyčila pevnost Garni - letní rezidence králů staré Arménie, jedno ze středisek její staré kultury v předkřesťanské éře.

Jedno arménské lidové úsloví říká: Hajastan - karastan. Neboli Arménie - země kamení. Je to sice lakonicky strohé, ale v těchto dvou slovech je obsaženo všechno. Celá arménská země, příroda, lidé i jejich dílo. Kameny a Arménie. Jedno patří k druhému stejně neodmyslitelně jako ke světlu den a k noci zase tma. Arménie a křesťanství patří pak k sobě téměř stejně nerozlučitelně.

"To vezmete asi jeden litr kefíru, půl litru smetany, jedno vajíčko, lžíci mouky, litr vody, tři až čtyři cibule a povaříte to vše dohromady. Pak ještě přidáte hrst pšenice, kterou jste před tím důkladně povařili v trošce vody - až změkla, a dochutíte přidáním másla, soli, listů celeru, případně můžete ještě přidat i celou papriku. Vše necháte ještě jednou zavřít a máte "spas" - arménské národní jídlo", spustila naše hostitelka, když viděla jak udiveně hledíme do talířů s bílou studenou polévkou, zvláštní, ale výborné chuti.