Hned od začátku to vypadalo nadějně. V Ulánbátaru jsme něco před pátou ráno místního času a u východu nás čeká paní s cedulí na které je napsáno Lukášovo jméno. Domluvený odvoz z letiště evidentně funguje - dobré znamení!

Jsme v malebném Bádensko-Württembersku, kde už jsme si mohli prohlédnout historické univerzitní město Thübingen a v jeho sousedním městě Thüringenu prolézt nejužší uličku na světě, zanesenou ve Světové knize rekordů. Ale jsme v srdci Švábských Alp, kde na malebných kopcích lákají i zbytky středověkých hradů a také ty novodobější a zachovalé, které dodnes tvoří historii této zajímavé spolkové země německého západu. Jedním z poměrně blízkých hradů a romantických zámků, které lákají v jakémkoli ročním období množství turistů, je hrad a zámek Lichtenstein.

Po dobrých třech a půl hodinách kodrcání se z Chitiny konečně dorazíme na konec silnice McCarthy Road. Dál se nejede. Řeka Kennicott sbírá vody ze stejnojmenného ledovce, vlastně z několika jeho splazů, ledy a morény končí jen pár kilometrů nad námi a tady u konce silnice se valí jako šedá bouřící masa. Přes řeku se dá dostat pouze po pěší lávce. Před ní jsou tří kempíky - vlastně jen kamenité plácky s kadibudkami a nádrží s vodou, zato ale s úžasným výhledem na Wrangell Mountains.

Minuli jsme zbytky malebné brány, někdejší součásti opevnění historrického Ulmu a kolem někdejší městské zbrojnice jsme sešli až k břehům Dunaje. Jsme na okraji jednoho nejkrásnějších historických měst spolkové země Bádensko - Wirtembersko. Ulm má zhruba 130 tisíc obyvatel a kdysi koncem 18. a začátkem 19. století k nim patřil i jeden významný občan, který je dnes ve světě bohužel poněkud opomíjen, ale na kterého v Ulmu rozhodně dodnes nezapomínají. A v poslední době ho na mnoha místech připomínají jako svého velmi významného rodáka a jsou na něho právem hrdí. 

Národní park a rezervace Wrangell-St. Elias je jednou z nejrozlehlejších chráněných oblastí na Zemi. Rozkládá se na území dvou států, americké Aljašky a Kanady. Tato oblast, zařazená na Seznamu světového dědictví UNESCO, patří mezi nejméně přístupná místa na světě. Na úbočích hor se třpytí přes tři tisíce ledovců. Na kanadské straně může běžný turista, dovolenkář cestující po Alaska Highway, v podstatě jen nakouknout do předhůří Kluane National Park. Na Aljašce je šance proniknout do nitra Wrangell Mountains přece jen větší.

Jsme v univerzitním městě Tübingenu asi třicet kilometrů od Stuttgartu. A tohle město je jedno z nejvýznamnějších a také nejkrásnějších měst Bádensko-Würtemberska. Z mostu nad řekou Neckar, která městem protéká, je nejhezčí pohled na jeho středověké centrum s kostelem sv. Jiří, nad kterým ční do výšky špice vysoké věže.

Každoroční Pochod za Moravu v Brně, který pořádají moravské spolky a další instituce, byl letos plánován na polovinu září. Musel být ale odložen pro velké nepřízně počasí a hlavně i povodně v různých částech Moravy. A tak se letošní pochod a další akce konaly až v říjnu, kdy už byla celá situace přece jen trochu klidnější.

Je horké letní poledne a já se snažím dostat z náměstí a ulic Malé Strany, přeplněných turisty, do poněkud klidnějších míst, jaké Praha ještě může nabídnout. Jsou to některé vedlejší uličky a miniaturní park s trochou stínu nedaleko Valdštějnského paláce. A pak stejnojmenná ulice, kde nacházím bránu a vchod s informační cedulí, že právě tady je vstup do zahrad pod pražským hradem.Vzpomínám na to, jak jsem se před mnoha lety díval z vyhlídky u Hradu a říkal si, že by bylo určitě zajímavé projít si ty zahrady pod ním. Ale zatím jsem to nikdy neudělal. Až nyní, kdy mne zlákal stín stromů a zeleň terasovitých zahrad.

Je červen, a třebaže je krásné počasí, my prcháme od pobřeží Atlantiku. Mezi Bilbaem a Santanderem tu Španělé postavili spousty hotelů, pobřežní vesničky se změnily na letoviska, všude ruch a chaos. Kdo nemá v plánu se koupat, vůbec by v létě na pobřeží neměl jezdit.

Rádiová stanice Varberg v Grimetonu na jihu Švédska je významnou památkou na vývoj bezdrátových komunikačních technologií v období po první světové válce. Jedná se o komunikační centrum vybavené gigantickými anténami, jež zprostředkovávaly dlouhovlnné vysílání. Tyto stanice vznikaly ve dvacátých letech minulého století na mnoha místech světa, ale stanice v Grimetonu je jediná, která zůstala funkční do dnešní doby. Proto byla roku 2004 zapsána jako technická památka do seznamu Světového dědictví UNESCO.