Ve Skotsku jsme už několik dní a máme za sebou poznávání památek a zajímavých míst hlavního města Edinburghu, ale také skotských hor a pastvin s množstvím ovcí i huňatých hnědých dlouhorohých krav. Skotské počasí je proměnlivé, nádherné dny střídá déšť. A tak jeden takový pošmourný den využíváme k návštěvě edinburghského přístavu, kde od roku 1998 kotví velkolepá jachta britské královské rodiny.

Hyder je zapadlá americká osada na hranici jižní Aljašky a Britské Kolumbie. Leží již nad padesátou pátou rovnoběžkou, a to je v těchto krajích synonymum pro konec civilizace. Což pro Hyder platí beze zbytku. Dostanou se k němu jen ti, kteří mají v plánu okusit sílu yukonské či aljašské divočiny a vydají se na sever nikoli po docela frekventované silnici č. 97 vedoucí od Vancouvru k Dawson Creek, nýbrž po Cassiar Highway č. 37. Z té je pak nutno ještě uhnout nějakých šedesát kilometrů na západ, až k úzkému zářezu fjordu zvaného Portland Canal. Poté, co překonáte průsmyk Bear Pass a vyfotíte si ledovec, který padá až k silnici, případně asi tak dvacet dalších, které jsou ze silnice viditelné, dorazíte nejprve do městečka Stewart.

Pokud se probíráme katalogy cestovních kanceláří, nacházíme v posledních několika málo letech i trasy do Běloruska. O této zemi u nás příliš veřejných informací není, s výjimkou politických, někdy jen úzce zaměřených. Proto je docela zajímavé se do této země podívat. Na první pohled by se zdálo, že tato země má jen velmi málo předpokladů pro rozvoj cestovního ruchu. Proto stojí za to se tam podívat a udělat si vlastní názor.

Na totemech se některé výjevy často opakují. Vyobrazují příběhy předávané v rodinách z generace na generaci. V detailech se tyto příběhy mohou lišit, ale základní linka zůstává. Snad nejznámější legendou v kulturách pobřežních národů na severozápadním pobřeží Kanady vypráví o chytrém Havranovi, který ukradl slunce, měsíc a hvězdy a tak dal světu den.

V západní části kanadské Britské Kolumbie, tam, kde se Cassiar Highway č. 37 napojuje na Yellowhead Highway č. 16, jež spojuje města Prince George na východě a Prince Rupert na západě provincie, je možno spatřit unikátní památky na kulturu původních indiánských obyvatel. Ti se dnes obecně nazývají First Nations, První národy.

Podívat se k Bajkalskému jezeru na Sibiři, to je sen nejednoho cestovatele. Naštěstí dnes už zase existuje možnost se sem podívat buď samostatně, nebo s cestovní kanceláří. Je to nejhlubší jezero světa (1637m), obsahující asi 20 procent veškeré sladké vody na planetě.

Asfaltová silnice, jako ostatně asi většina silnic ve Španělsku, je výtečná a tak nám cesta ubíhá velice rychle kolem kopců a koryt potoků a řek pohoří Estrecho na jihozápad Andalusie ke Cádizu. Za zády jsme nechali Gibraltar, kde jsme se včera procházeli po britské půdě, obdivovali stará opevnění, palác anglického guvernéra a přátelili se s opicemi, které si sedaly na naše ramena s výrazy moudrých obyvatel "Skály". V Gibralaru nás zastihl vytrvalý déšť, který nám poněkud znepříjemnil pobyt. A tak teď doufáme, že už snad přijde pěkné počasí, které nám ten včerejšek vynahradí. Zpočátku to tak vypadá, ale pak se zatahuje a spouští se tak silný liják, že nás nakonec donutí zastavit a počkat, až se změní jen v drobný déšť. Po malé chvíli jízdy se náhle před námi objevuje cedule, která oznamuje, že se blížíme k městu Tarifa. Mohlo by to být vítané přerušení naší cesty, krátký odpočinek u kávy a snad i poznání zajímavého města na samém jihu Andalusie. A tak se rozhodujeme, že zajedeme do Tarify.

Městečko Carcross se nachází v kanadské provincii Yukon Territory, asi sedmdesát kilometrů jižně od Whitehorse. Dostanete se do něj po silnici South Klondike Highway, jež pak vede dál na hranici Kanady s jižní Aljaškou a do Skagway.

Stavba Alaska Highway byla vskutku průkopnická. To, že silnice vznikla, bylo možné jen díky odhodlání, vytrvalosti a rozhodnosti tisíců mužů. Trasa vedla obtížným nezmapovaným terénem a často ji určovali piloti, kteří prováděli rekognoskaci terénu jen pár dní před tím, než dorazily stavební čety. 

Při stavbě Alaska Highway v roce 1942 musely speciální pontonové jednotky a technické čety spolu s obyčejnými vojáky přemostit na osm tisíc potoků a řek pomocí plovoucích pontonů, důkladných mostů na dřevěných pilířích i obyčejných mostků. Celou dobu přitom stavitelé bojovali s ledy, naplavenými stromy a velkou vodou, která mosty neustále podemílala nebo rovnou odnesla. Jen povodňové deště jich měly na svědomí celkem sto třicet tři.