Tak a je to, i nám už v Mongolsku vypršel čas. Ranním letadlem se vracíme do Frankfurtu a pak domů. V Guesthouse nám zajistili odvoz na letiště mikrobusem firmy UBUS, která na požádání vypravuje malé autobusy a zájemce o přepravu vyzvedne na domluveném místě. Tento způsob přepravy je o dost levnější než domluvit si taxi individuálně. Na ulánbátarském letišti vládne ospalý poklid, moc spojů se tady během dne evidentně nevystřídá. Odlétáme plni dojmů, veskrze pozitivních a budeme z návštěvy této pozoruhodné a krásné země ještě dlouho čerpat.

Švédské město Malmö se v poslední době stává častou zastávkou na trasách našich cestovních kanceláří při cestách do Skandinávské Evropy. Vedle známých míst, jako hlavní náměstí se starou radnicí a jezdeckou sochou krále Kristiána (z doby, kdy tato část Švédska patřila k Dánsku), malé náměstí s trhem, pevnost, a hlavně, výšková stavba "turning torso", stojí za povšimnutí i středověký kostel sv. Petra s jeho zajímavostmi.

Za zády nám zůstaly zákruty úzké lesní silnice, objevil se most přes modravou zátoku Vranovské přehrady a v dálce nad zalesněným kopcem silueta mohutného hradu. Blížíme se k cíli, čeká nás ale ještě poslední část cesty plná serpentin , než se konečně dostáváme k jednomu z nejzajímavějších hradů západní Moravy.

Prakticky skoro každá cestovní kancelář organizující poznávací zájezdy směřující na sever od našich hranic má zastávku v Kodani. Klasická prohlídka od náměstí u radnice a parku Tivoli směřuje nejstarší pěší zónou Strøget k Novému přístavu, střídání stráží u Amalienborgu k malé mořské víle. Cestou je ještě mnoho dalších zajímavých míst k zastavení. Takovým je i Holmenský kostel.

Máme celé tři dny na objevování Ulánbátaru, to je fajn, nemusíme chvátat. Rozlehlé Suchbátarovo náměstí je doslova za rohem. Doprava je zde odkloněná a náměstí s vodotrysky je klidné, i když ho obklopují mrakodrapy. Suchbátar byl vůdce Mongolské revoluce v roce 1921 a na náměstí tudíž shlíží jako správný vojevůdce ze hřbetu koně.

Nachází se nedaleko od přístavu Smygehuk, rybářské vesnice ve švédském kraji Skane u městečka Smygehamnu. Vzdálenost mezi Smygehukem a nejsevernějším bodem Švédska je víc než 1570 kilometrů a k místu nejsevernějšího bodu Skandinávie (Nord cap) to je asi o necelou tisícovku víc.

Druhou noc v hotýlku Irish Pub jsme zrušili a paní na recepci nám s omluvou vrátila peníze. Ani jsme s tím nepočítali, ale Mongolové jsou opravdu milí a chovají se vstřícně, nejsou zvyklí obírat turisty.

Ráno je pošmourné. Měli jsme v úmyslu popojet ještě asi sto padesát kilometrů k jezeru Terkhiin Tsagaan Nuur ve stejnojmenném národním parku, nad nímž se vypíná téměř třítisícová sopka Khorgo Uul. To měl být nejzápadnější bod naší cesty, za jezerem už totiž končí asfaltová silnice. Do odletu domů nám zbývá ještě celý týden, jenže v Ulánbátaru musíme být už za tři dny, abychom včas vrátili čisté a umyté auto. A ujet těch šest set kilometrů zpět po silnicích nevalné kvality je i tak docela výzva. Nic naplat, jezero se sopkou vzdáváme a obracíme se zpět na východ.

Jostedalský ledovec, v tom i jeho Briksdalský splaz, nejsou žádné relikty velkého ledovcového masivu doby ledové (kontinentální zalednění). Během asi 11500 let trvajícího holocénu, před devíti až šesti tisíci lety, v oblasti žádné zalednění neexistovalo. To dokládá nález z roku 1996, kdy v čelní moréně někdejšího Briksdalského ledovce byla nalezena fosilie dřeva stará asi 8300 let. Teprve pak nastává díky přirozeným podmínkám jeho znovuobnovení a tvorba. Až před 2500 lety nabývá svého největšího rozměru.

Jako obvykle vstávám první, něco před sedmou. Je zataženo. Po sedmé spadlo pár kapek, z kopců se valí mlha. V devět mrholí, a než se konečně sbalíme, už regulérně lije. Tentokrát žádná krátká bouřka, vypadá to na deštivý den.