V rajských zahradách Prahy

Je horké letní poledne a já se snažím dostat z náměstí a ulic Malé Strany, přeplněných turisty, do poněkud klidnějších míst, jaké Praha ještě může nabídnout. Jsou to některé vedlejší uličky a miniaturní park s trochou stínu nedaleko Valdštějnského paláce. A pak stejnojmenná ulice, kde nacházím bránu a vchod s informační cedulí, že právě tady je vstup do zahrad pod pražským hradem.Vzpomínám na to, jak jsem se před mnoha lety díval z vyhlídky u Hradu a říkal si, že by bylo určitě zajímavé projít si ty zahrady pod ním. Ale zatím jsem to nikdy neudělal. Až nyní, kdy mne zlákal stín stromů a zeleň terasovitých zahrad.

A tak jsem si řekl, že se sem konečně podívám. O těch zahradách píše moc hezky ve své knize "Kněžnin prsten" František Nepil. A tak jsem se do nich konečně vydal. A rozhodně jsem v tom horkém a slunečném dni nijak neprohloupil. Protože pokud se sem vydáte uprostřed týdne a ve všední den, nemělo by tu být rozhodně přeplněno. Do zahrad se platí vstupné, na rozdíl od nedaleké Valdštejnské zahrady, kam je vstup zdarma a která je tudíž přeplněna návštěvníky tu i cizozemskými, obdivujícími krásný areál s jezerem a kopiemi soch holandského umělce de Vries, z doby rudolfínské. 

Tohle vše ovšem v zahradách pod pražským hradem není, zato tu najdete něco jiného a méně známého, co vás ale zcela okouzlí. Tady můžete procházet zahrady, které si u svých paláců pod královským hradem nechali vybudovat bohatí v 18. století od známých architektů tehdejší doby. A nejsou to jména ledajaká. Santini Aichl, Aliprandi nebo Palliardi. Protože Černínové, Fursternberkové, Valdštejnové a další, si chtěli u svých malostranských paláců dopřát i odpočinek, zátiší a soukromí v krásných zahradách.

Jednotlivé palácové zahrady nejsou od sebe oddělené, takže dnešní návštěvník si je může bez problémů projít všechny. A tak postupně prozkoumávám různá zákoutí, kde lákají lavičky ve stínu pod mohutnými stromy, ve Vellké Pálffyofské zahradě nacházím malebný plácek se sochou Tritona, fontánu a pak už nahoru k terasám, osázeným zelení, láká kryté schodiště. 

Čas, který tady rychle ubíhá, měří barokní sluneční hodiny nad vstupem. A tak se dávám zlákat a vystupuji nahoru k odpočinkovému a vyhlídkovému pavilonu, odkud se nabízí nádherný výhled na Prahu a pak z teras, které už sahají až pod pražský Hrad, na Malou Stranu a dokonce až na Petřín. Při prohlídce těch teras se zelení, o kterou se pečlivě starají mistři zahradníci, nacházím malá zákoutí s kvetoucími keři a záhony a dokonce i jakousi nevelkou vinici. 

Ty zahrady, přestože nejsou od sebe nijak viditelně oddělené, jsou ale pečlivě označené. A návštěvník je podrobně informován, ve které z těch palácových zahrad se právě nachází. U informačních tabulí i s popisem všeho podstatného se tak dočítám, že se právě nacházím v Kolovratské zahradě, která byla vybudována v polovině 18. století jako terasová zahrada s ovocnými stromy. Podobně jako Velká zahrada, kterou dal vybudovat Jan Josef z Valdštejna roku 1752. Jejím architektem byl František Maxmilián Kaňka, který postavil i přilehlý palác. 

Narážím tedy na každém kroku na známá a proslavená jména, která tvořila dějiny Prahy - ať už to byli významní představitelé šlechty, kteří měli kolem Hradu své paláce, nebo jejich architekti a jiní umělci. Z horních teras až těsně pod pražským hradem se mi naskýtá nejen doslova skvostný výhled na Prahu, ale také mohu přehlédnout kvetoucí keře a odpočinková zákoutí jednotlivých teras a ovocných i okrasných stromů v dolních palácových zahradách. 

Tady nahoře se návštěvník, pokud je unaven vystupováním po schodištích a terasách, může posadit ve stínu pod kamennými zdobenými altány. A cítit se snad i trochu jako v ráji, protože tady bylo něco jako rajské zahrady, ve kterých tělo i mysl nacházely ten správný odpočinek. Návštěva těchto zahrad si určitě zaslouží alespoň půlden ke klidnému vychutnání i poznávání - nejraději ve všední den a v době, kdy tu je méně návštěvníků.

A tak beze spěchu posedím a pak už scházím po krajním širokém schodišti až do dolní Ledeburské zahrady, kde se nachází jakási "třešnička na dortu", nádvoří se salou terrenou - pavilonem s pěknými barokními nástěnnými malbami s motivy čtyř ročních období. Jen nerad se vracím nakonec k hlavnímu vchodu, abych se odebral ulicí o kousek dál do velkolepé Valdštejnské zahrady, doslova přeplněné turisty. Je velkolepá a hodně známá a lidé sem přicházejí i k prohlídce Valdštejnského paláce a Senátu, je nejblíže stanici Metra, tudíž rychle a snadno přístupná. A své určitě dělá i volný vstup, na rozdíl od těch zahrad pod hradem, které jsem právě opustil. Skoro rajských zahrad, které už od 18. století jsou a naštěstí stále zůstávají jedním z největších klenotů hlavního města.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava