Kennicott nebo Kennecott?

Po dobrých třech a půl hodinách kodrcání se z Chitiny konečně dorazíme na konec silnice McCarthy Road. Dál se nejede. Řeka Kennicott sbírá vody ze stejnojmenného ledovce, vlastně z několika jeho splazů, ledy a morény končí jen pár kilometrů nad námi a tady u konce silnice se valí jako šedá bouřící masa. Přes řeku se dá dostat pouze po pěší lávce. Před ní jsou tří kempíky - vlastně jen kamenité plácky s kadibudkami a nádrží s vodou, zato ale s úžasným výhledem na Wrangell Mountains.

Táboří tu relativně dost lidí. S trochou nostalgie vzpomínáme, že před jednadvaceti lety jsme spali kousek blíž k lesu, na trávě a úplně sami. Byl to tehdy zážitek i pro naše děti, protože jsme zrovna vzali do auta stopaře, a on to byl Filip z Ostravy, po čtyřiceti dnech první člověk, co taky mluvil česky. Náš pětiletý syn si pak dlouho myslel, že všichni stopaři jsou Češi.

Je půl čtvrté a Lumír chce mermomocí vyrazit za řeku a nahoru k bývalé úpravně měděné rudy. Není to úplně blízko, celých pět mil po rozbité štěrkové cestě. Pendlují tu minibusy a cesta jedním směrem stojí kupodivu stále pět dolarů, tak jako kdysi, ale zrovna žádný bus nejede, a tak se nahoru vydáváme pěšky. Abychom se vyhnuli prašné silnici, zvolili jsme souběžnou lesní cestu, tak zvanou Old Road, kudy nic nejezdí a je tu klid. Jenže v polovině trasy zjišťujeme, že je tu klidu až příliš, neb jsme narazili na medvěda, který hlavní silnici taky moc nemusí.

Mladý grizzly, tak tříletý, stojí patnáct metrů před námi, ohlíží se a zjevně přemýšlí, co jsme zač. Víme, že medvědi špatně vidí a že při setkání s nimi je zapotřebí se moc nehýbat, zvednout ruce, abychom vypadali větší, a pomalinku couvat. Přesto stojíme jak zařezaní. Ptám se: "Co budeme dělat?" Můj manžel Lumír nepříliš chytře odvětí: "Nevím, sprej je v autě." Grizzlíka to čekání naštěstí přestalo bavit a vydal se dál po cestě svým směrem. Náš původní směr už to ovšem být nemůže. Vydechli jsme si, obešli blízké skalky a pokorně se vrátili na hlavní silnici. Chvilku šlapeme, jede autobus, ale plný, ani nepřibrzdí. Je to tady dost otrava v tom prachu. Pak se naštěstí zjeví další minibus, tentokrát úplně prázdný, protože jede vyzvednout klienty z hotelu nahoře. Řídí ho paní, co si takhle v létě přivydělává, ochotně zastavuje a ve zbytku trasy nám řekne hodně zajímavých informací. Třeba že minulý týden se jedna medvědí máma se třemi potomky snažila přeplavat řeku Kennicott, ale jedno z mláďat to nezvládlo a ona ho pak dlouho u řeky hledala. Nebo že v Kanadě po cestě z Whitehorse směrem na jih do Carcross ještě i dnes přepadávají auta, hlavně kempery. No fajn, my sice kemper nemáme, ale naše stařičká terénní Toyota by se také mohla stát vítaným soustem a my se tamtudy chystáme jet na zpáteční cestě do Seattlu...

Konečně jsme v Kennicottu, nebo vlastně v Kennecottu. Tak kde vlastně? Historie místa a názvu je tuze zajímavá. Psal se rok 1900, když si dva prospektoři, Jack Smith a Clarence Warner všimli zelených fleků na úbočí kopců mezi McCarthy Creek a Kennicott Glacier. Když pak dorazili až k nim, ukázalo se, že to, co zdálky vypadalo jako travní porost, je jedno z nejbohatších dosud známých nalezišť mědi. Pozemky pak získal J. P. Morgan a v roce 1906 byla založena společnost Kennecott Copper Corporation. Byla sice pojmenovaná podle aljašského průzkumníka Roberta Kennicotta, jenž dal jméno i ledovci, ale při zápisu firmy došlo k chybě. Osada a ledovec se tedy píšou jako Kennicott a společnost jako Kennecott.

Naleziště začalo okamžitě přitahovat horníky, dvě stě až tři sta mužů si zabralo místa v kopcích, další tři stovky pracovaly u mlýnů a v úpravně rudy. Byla postavena železnice a v osadě Kennicott vznikl obchod, byla tu i mlékárna, škola, nemocnice a zubařská ordinace, také společenské centrum nebo kluziště pro bruslení. Osada McCarthy ležící o pět mil níže se pak stala kulturním centrem s hotely, saloony, halami pro biliár, bylo tu studio fotografa, železářství i autoopravna. Všechny tyhle provozovny sloužily asi osmi stovkám lidí, kteří zde žili. Prosperita trvala téměř tři desetiletí, pak již těžební společnost nedokázala čelit padajícím cenám mědi a v roce 1938 těžba a zpracování rudy natrvalo ustaly. V listopadu téhož roku odjel z Kennicottu poslední vlak, jenž s sebou odvezl většinu lidí, co tu ještě zůstávali. V roce 1941 ale firma učinila překvapivý krok - předala trať určenou k přepravě rudy federální vládě, aby mohla sloužit všem občanům Aljašky. Dnes jsou osady Kennicott a Mc Carthy v soukromém vlastnictví.

Při naší návštěvě Kennicottu v roce 1997 to vypadalo, že budovy, které ještě jakž takž stály, už pohromadě dlouho nevydrží. "Kolik roků to může trvat, než se všechny zhroutí? Brzy budou zdejší návštěvníci obdivovat už jen hory kolem, ledovec a jeho nezvyklou štěrkovou morénu," říkali jsme si. Jaké však bylo naše překvapení při naší druhé návštěvě v roce 2018 - v Kennicottu je opravdické Visitor Center, občerstvení i hezký hotýlek se čtyřiceti třemi pokoji. Ale hlavně: budovy mlýnů a úpraven se začaly opravovat, elektro centrála už byla téměř dokončená. Na poslední chvíli se vládní a aljašské úřady rozhodly zachránit to, co před dvaceti lety bylo téměř rozpadlé. Bylo vidět, že hotovo ještě není, ale teď už se Kennicott rýsuje jako pěkná a atraktivní technická památka zapsaná do seznamu World Heritage of UNESCO. Navíc je to výborný bod pro túry do hor, vždyť k ledovci jsou to odsud jen dvě míle a ani to není do kopce.

Magda Pecoldová