Bylo nás pět a jeli jsme do Mongolska - Kapitola 2

11. srpna, den číslo tři - Nádherné ráno. Snídáme a kolem nás běží k řece dvě stáda koní. Ženou je dva honáci, jenže necválají na koních, stáda ženou na motorkách. Jak uvidíme ještě mnohokrát, je to v dnešním Mongolsku běžný obrázek. Někdy se honák za koni či kravkami prohání také autem, což je vzhledem k obtížné jízdě ve stepi dost nepraktické.

Balíme a posouváme se o krok blíž k jezeru Chovsgol. Až k městečku Darchan vede nečekaně kvalitní čtyřproudá silnice se svodidly a ploty podél ní. Idylka skončí, jen co se odkloníme od směru Rusko a odbočíme na západ. Najíždíme na obyčejnou asfaltku značky "nic moc", i když na mapě je to pořád stejná červeně značená silnice, jen s jiným číslem. Cestou míjíme několik usedlostí. U té třetí je tržiště a odbočka ke klášteru Amarbayasgalant. To je náš dnešní cíl.

Cesta ke kláštěru

Klášter je od hlavní cesty jen asi třicet pět kilometrů daleko, ale podle mapy k němu vede jen bílá silnička, což věští problémy. Naše obavy se bohužel naplnily, silnička je vhodná tak pro autokros, samá díra a výmol, prudké sjezdy a výjezdy, docela záhul pro naše autíčko. Zatím ještě nechápeme, že takhle je to pokaždé, když se řidič rozhodne opustit červenou hlavní silnici - žádné jiné cesty totiž v Mongolsku neexistují, ať na mapě mají jakoukoli barvu. Po opuštění asfaltu se tady holt jezdí stepí a tam, kudy to jde. Je neděle odpoledne, v našem směru jede tak asi patnáct aut, proti nám se jich vrací stovky, je to jedna velká rallye. Před klášterem jsou navíc dva brody. První projíždíme, druhý vzdáváme, když v něm spatříme auto a jeho posádku, jak ho tlačí z vody ven. Jsme už ale jen asi kilometr pod klášterem, tady zůstaneme. Táboříme na zelené planině obklopené kopci, pod nimi jurty a domečky, pasou se tu kravky i koníci. Ujet těch třicet pět kilometrů nám trvalo dvě a půl hodiny.

Klášter Amarbayasgalant je kromě tří dalších v Ulánbátaru jediný, který jako zázrakem přežil nedotčen kulturní revolucí před sto lety, a je nyní cennou a vyhledávanou památkou. Rozkládá se ve svahu pod hřebenem táhlého kopce, zleva i zprava od něj vedou schodiště ke zlatým stúpám na jeho vrcholu. Brodíme potok, je studený a teče bystře, voda podráží nohy. Klášter je ukrytý za vysokými zdmi, mezi nimiž se skrývá několik nádvoří se svatyněmi a chrámy. Nejkrásnější je ten největší. Je laděn do červena, všude barevné prapory, sochy bohů, obrovské ceremoniální bubny a široké lavice s koberečky. Návštěvníků je minimum, má to atmosféru, i když původní kalichy s hořícím jačím lojem již nahradily blikající diody. V rohu se na zemi krčí malý kluk, mnišský žák. Nejspíš má za úkol dozor, což ho evidentně nebaví, a tak si střídavě hraje s mobilem nebo spí.

Pak ještě vyšplháme asi tři sta padesát schodů ke stúpě na hřebeni. Odsud se otevírá úžasný výhled do údolí. Dolů scházíme po druhém schodišti. Pod klášterem vznikla malá osada s domky a jurtami pro ubytování návštěvníků, vedle dokonce vidíme i hotýlek. Mapy na Seznam.cz oznamují existenci hospody a obchodu. Je podvečer a obchod zavírá, beztak nabízí jen nápoje a pár porcelánových hrnků. Hospoda poblíž je spíš mini jídelna se čtyřmi stoly, servíruje se tu jediný pokrm - smažené taštičky chušúr plněné hovězím masem. Jsou dobré a vydatné.

Po večeři absolvujeme ještě jeden autentický zážitek - mongolské WC. To normálně znamená kadibudku někde na zahradě, zde se ale očekává větší návštěvnost, a tak v údolí pod areálem a veškerým ubytováním stojí čtveřice latrín. Jsou to jen vybetonované díry, některé i s dveřmi, všude smrad, mouchy a hromady odpadků. Účel však plní. Sluníčko už zapadá, tak honem přebrodit potok, postavit stany a uvařit čaj. Po horkém dni jsme vyprahlí a přehřátí, to ale zachrání očista ve studené vodě. Vítr je ledový. Chvíli pozorujeme padající hvězdy a před jedenáctou už jsme všichni ve spacácích.

12. srpna, den číslo čtyři - Ráno je jiskřivé a sluníčko hřeje, takže si Maruška i já myjeme vlasy v potoce. Ta úleva!

Pak hodinu a tři čtvrtě motokrosové jízdy na hlavní silnici. Naštěstí je sucho a jedeme více z kopce, je to rychlejší než cesta ke klášteru. Ale pokud někdo u kláštera zůstane, když prší, zpět se v běžném autě jen tak nedostane. I na hlavní silnici je třeba hodně dávat pozor na díry. Cestovní rychlost v tomto úseku je tak 50 km/h.

Erdenet - výsypka měděného dolu

Projíždíme Erdenet, docela velké a významné město - nachází se tu důl na měděnou rudu. Rádi bychom ho navštívili, ale s prohlídkami se tu evidentně nepočítá. Důl je oplocený a přes haldy se k němu nedá dostat ze žádné strany. Fotíme aspoň výsypky, ve sluníčku jsou hezky barevné. V restauraci Maestro pak dáváme dobrý oběd. Cena za vydatnou porci a pivo činí v přepočtu asi dvě stovky korun, pro nás v pohodě, ale zda se tu zajdou najíst i Mongolové, to netušíme.

Pokračujeme dál k jezeru Chovsgol, tábor stavíme v údolí u bezejmenného potůčku asi šest kilometrů od malé sopky Uran-togoo. Místo je hezké, ale potůček od pohledu dost nevábný, takže hygienu vynecháváme. I děvčata. Večeříme Maruščiny plněné placky od oběda a jdeme spát brzy, zítra bude výlet.

Magda Pecoldová