Jerevan

"To vezmete asi jeden litr kefíru, půl litru smetany, jedno vajíčko, lžíci mouky, litr vody, tři až čtyři cibule a povaříte to vše dohromady. Pak ještě přidáte hrst pšenice, kterou jste před tím důkladně povařili v trošce vody - až změkla, a dochutíte přidáním másla, soli, listů celeru, případně můžete ještě přidat i celou papriku. Vše necháte ještě jednou zavřít a máte "spas" - arménské národní jídlo", spustila naše hostitelka, když viděla jak udiveně hledíme do talířů s bílou studenou polévkou, zvláštní, ale výborné chuti.

Růžové město.

"Vy tady někde pracujete?" Oslovila nás asi před půl hodinou, když chvíli poslouchala jak se bavíme mezi s sebou na ulici Jerevanu.

"Ne přijeli jsme se sem podívat jako turisté." Zněla naše odpověď.

Vytřeštila na nás oči. "Tady? A jako turisté?" Očividně ji to vyvedlo z míry. Zemi která od rozdělení Sovětského svazu prodělala válku s Ázerbajdžánem, roztržku s Tureckem, pokus o převrat a především neuvěřitelně zchudla se turisté vyhýbají.

Jerevan - město fontán, růžové město a kolik dalších přívlastků přiřkly cestovní kanceláře metropoli Arménie v poměrně nedávné historii. Dnes ovšem Arméni žasnou, když se tu objeví cizinci.

Podle biblické legendy vznikl název Jerevan tak, že praotec Noe, v okamžiku kdy začaly opadávat vody potopy světa, rozplynuly se mraky a on se rozhlédnul z archy, která uvízla na Araratu, uviděl zemi na místě Jerevanu a prohlásil: "Jerevum e" - vidím souš.

Skutečná historie tohoto města začala v 10.-9. stol. př. n. l. kdy vznikla na území pozdější Arménie, říše Urartu. Urartský král Argišti I. dal založit v pátém roce své vlády Erebuni - opevněnou citadelu, na severu území své říše. O jejím založení a vzniku se dovídáme z tzv. Chorchorského letopisu, vytesaného do skály v tehdejším hlavním městě Urartu - Tušpě (dnešní město Van v Turecku) a pak ze zakládací listiny, nalezené nedaleko hlavní brány a vytesané klínovým písmem do čedičové desky.

Pevnost s přilehlým sídlištěm městského typu objevili archeologové v roce 1950 při vykopávkách na vrcholku kopce Arin berd v Jerevanu. Impozantní stavba zbudovaná z megalitického zdiva, předměty denního i náboženského charakteru, to vše jsou dávní svědkové říše Urartu.

Vhodná poloha mezi Mezopotámií a Malou Asií společně s přírodními podmínkami příznivými pro rozvoj zemědělství a metalurgie, umožnily vytvoření mohutného politicky i hospodářsky silného státu, schopného odolávat nájezdům Kymérů, Skythů, Peršanů, Římanů i Arabů. Mocné říši odpovídá i stavba pevnosti Erebuni. V době svého rozkvětu to musel být skutečný labyrint. Stavělo se ze dřeva, nepálených cihel a hlavně z kamenných desek a pečlivě otesaných kvádrů různých velikostí. Ve městě znali vodovod, kanalizaci a ohřívání podlahy teplou vodou. Kolem hlavního nádvoří bylo odkryto několik světských a kultovních staveb. Jeden z nejstarších nápisů u jezera Van přináší jména 70 božstev Urartu, jimž všem byly přinášeny oběti podle jejich významu. Figuruje zde například bůh oblohy a počasí Tejšeba, božstvo slunce Šivini a další. V Erebuni byly nalezeny zbytky chrámu bohyně Susy, chrámu nejvyššího boha Urartu - boha Chaldi a zbytky kláštera Chaldi a Padana. Chrám Chaldi je nejstarší v zakavkazsku a po architektonické stránce - typ sloupové síně - nemá na Blízkém východě obdoby.

Stěny staveb jsou bohatě zdobeny freskami, které udivují svou svěžestí barev. Mezi ornamenty se objevuje lev - symbol síly a vlasti, klečící jednorožec představuje mírumilovnost a zemský disk - věčnost.

Jerevan to ovšem není jen Erebuni, to je například také chlouba Arménů - Matenadaran, neboli místo, kde je uložena pravděpodobně největší sbírka rukopisů na světě. Úctyhodný počet 13 200 knih psaných ručně arabsky, arménsky, persky, gruzínsky, řecky, latinsky ale i staroslověnsky a v mnoha dalších jazycích je doplněn o sbírku více než sto tisíc starých dokumentů ze 14.-19. století.

Pro Jerevan je ale historií už i doba, kdy v roce 1924 začala rozsáhlá rekonstrukce města podle projektu akademika Thamanjana. Ten stalinský styl architektury, která vládla tehdejšímu Sovětskému svazu, kam Arménie patřila, obalil kamennými obklady. Tak se stalo, že dodnes jerevanské architektuře vládne růžový kámen - sopečný tuf, který se těží v okolí. Všechny možné odstíny růžového a červeného kamene zdobí podstatnou část městské zástavby. Pro nás je ale Jerevan především místem, kde bydlí pohostiní a příjemní lidé.

Dojedli jsme spas, poděkovali za pozvání abychom ještě zůstali a vyrazili na další cestu. Ta místní pohostinnost je zvláště dojemná, když na každém kroku je vidět jak těžce se tady žije.

Rady na cestu:

Dostat se sem dnes do Arménie je problém. Cestovní kanceláře Armenii prakticky vypustily ze svých nabídek a cestovat individuálně také není jednoduché. Drahá víza, nevypočitatelné poplatky na hranicích, neexistence silničních přechodů směrem do Turecka a Ázerbajdžánu, to vše cestování přinejmenším znepříjemní. Na druhé straně jsme se tu nesetkali, na rozdíl například od Gruzie, Bulharska, Rumunska o snahu získat úplatek nebo vymyšlenou pokutu.

Silniční přechody jsou tři do Gruzie - jeli jsme přes dva z nich, silnice je tam velmi rozbitá i na tamní poměry (hlavně na Gruzínské straně. Pak podle toho co nám řekli pohraničníci existuje fungující silniční přechod směrem do Íránu. Tam jsme ovšem nebyli. V Jerevanu je mezinárodní letiště kudy se dá rovněž vstoupit do země.

Na mapách jsou zakresleny také silniční přechody s Tureckem, ty jsou ale zavřeny. Vzájemné vztahy Arménie a Turecka jsou takové, že nemají ani zastupitelské úřady.
 

Lumír Pecold