Taos

Psal se rok 1540 a od jihu přicházel zvláštní průvod: bílí muži, celí odění v blýskavém kovu, seděli obkročmo na jakýchsi podivných čtyřnohých zvířatech.

Tak nějak se Anasaziové usazení kolem řeky Rio Grande v polovině 16. století setkali poprvé se Španěly a jejich koňmi. Španělé pronikající sem ze Střední Ameriky představovali ovšem sílu, které domorodci nedokázali čelit. Pro Anasazie znamenal příchod Španělů těžkou ránu jejich patnáct století trvajícímu kulturnímu vývoji.

Ve 13. století opustili Anasaziové z neznámých důvodů svá města postavená v povodí řeky San Juan a většina území, které do té doby obývali, osaměla. Téměř najednou se tak vytratila jedna z nejzajímavějších předkolumbovských kultur severně od Mexika. Někteří odešli na sever, jiní se obrátili k jihu a další vyrazili na východ. Usadili se u svých "příbuzných" v údolí řeky Rio Grande a tam vytvořili poslední známý článek kultury Anasaziů.

Bílí muži jim ale zasadili těžkou ránu. Brali Anasaziům, které nazývali Pueblos, půdu. Vymáhali na nich poplatky a daně, zavlekli mezi původní obyvatele nové nemoci a tvrdě se stavěli také proti jejich náboženství. Anasaziové se dostali mezi mlýnské kameny. Z jihu ohrožovali jejich domovy Španělé a ze severu Navahové. Španěly vystřídali Angličané, ale jejich příchod jim v útisku nijak neulevil. Přesto všechno dávné tradice Anasaziů stále žijí. Pueblané je uchovávají s náruživou houževnatostí. Je to stejný druh houževnatosti, s jakou se dochovala i jejich obydlí. Jedním z nejkrásnějších důkazů jejich snahy je Taos.

"Kdyby více Anasaziů stavělo svá obydlí z kamene místo z nepálených cihel a bláta, řeku Rio Grande by dnes lemovala spousta nádherných staveb. Nebylo tomu tak, a proto je Taos zajímavý tím, že se vůbec dochoval," řekla nám April, nádherná černovlasá Indiánka, která nás provázela zákoutími hliněného puebla.

Byla to první skutečně krásná ženská, kterou jsem potkal po měsíci toulek po USA a já teď nevěděl, jestli mám koukat na ni, fotit v kostele - což se nesmělo - anebo sledovat její výklad.

"Pueblané, to je souhrné označení skupiny kulturně příbuzných indiánských kmenů žijících na jihozápadě USA. Tady v Taosu jste hosty kmene Hopi. Většinou jsme katolíci, ale udržujeme stále mnoho zvyků, které pocházejí od našich prapředků Anasaziů," pokračovala April.

Městečko Taos najdete na mapě asi 70 mil severně od Santa Fe v Novém Mexiku. Už ve městě stojí řada obytných domů i hotelů, u kterých použili architekti za svůj vzor stará indiánská puebla. Styl adobe prožívá hotovou renesanci a ve městě je takto postaveno mnoho budov. Španělské slovo "adobe" je odvozeno od arabského Af-Fub, což znamená cihla z jílu nebo bláta. Po porážce Maurů na Pyrenejském poloostrově se dostalo toto slovo do španělštiny a odtud také do kolonií, kde stavby z tohoto materiálu - puebla - stály již dávno před příchodem Španělů.

To skutečně původní a staré pueblo v Taosu najdete ovšem asi tři míle severně od města. Stojí na dohled horského pásu s nejvyšším štítem Nového Mexika - Wheeler Peak (4014 m.n.m.), na břehu říčky Rio Pueblo de Taos, která se zakrátko vlévá do Rio Grande.

Osada oblých rohů, okrových zdí, teras a plochých střech postavená z nepálených cihel a hlíny. Hrubé zdi z jílu udržují v létě chlad i bez klimatizace a v zimě zase zabraňují ztrátě tepla. Uvnitř obdélníkových budov nalepených jedna na druhou a postavených z tohoto tradičního materiálu je vždy příjemně.

Vesnice je rozdělena na dvě části. Ta první je soustředěna kolem jakéhosi náměstí či návsi a dala by se nazvat turistickou. Za parkování, za vstup, za fotografování - prostě za vše je třeba zaplatit. Pueblo žije z turistů, a tak jednotlivé domy postavené v centru vesnice kolem návsi jsou přeměněny na malé krámky nabízející místní keramiku, bubínky, oděvy, ozdoby z pér, luky a šípy, náramky z perliček, dřevořezby a malby, ale také indiánskou hudbu na kazetách i kompaktech. Ta druhá část vesnice je odsunuta trochu do pozadí a je určena pouze obyvatelům puebla. Sem se smí jen na pozvání některého z obyvatel puebla a v jeho doprovodu. Tady Pueblané žijí, ale také tu vyrábějí keramiku a všechny ty předměty, které pak nabízejí turistům.

"To je přece vypravěčka," pozastavila se tak trochu dotčeně nad naší nevědomostí hrnčířka, prodávající v jednom z obchůdků umístěných přímo v pueblu. Sedící hliněná postavička s kupou malých posluchačů v náručí a na kolenou přivádí v obdivné nadšení asi všechny návštěvníky. Není snad jediného, kdo by se u sympatické figurky nezastavil.

"Dělala jsem ji podle své babičky, vždycky měla kolem sebe plno dětí a vyprávěla nám pohádky a příběhy. Dodnes si na ty chvíle dobře vzpomínám," dodala žena s upracovanýma rukama, když pochopila, že nejsme místní.

Krámek byl plný nejen figurek, ale především nádherných keramických nádob. Už dávní předci zdejších řemeslníků byli vyhlášenými hrnčíři, kteří se svými výrobky také obchodovali.

Anasaziové žijící podél břehů Rio Grande směňovali své výrobky na značné vzdálenosti. Na velkých pláních Texasu objevili archeologové kukuřici a hliněné nádoby Anasaziů. Od Taosu až k Socorru zase nacházeli podél řeky Rio Grande zbytky bizonů. Pro mísní obyvatele bylo zřejmě vítaným zdrojem potravy jejich maso, které na východ odtud lovili Indiáni z jižních plání, pravděpodobně Apačové. Svědčí to o živém obchodování mezi dávnými obyvateli, které se rozvíjelo navzdory kulturním i jazykovým bariérám na vzdálenost více než tři sta kilometrů.

Dnešní hrnčíři jsou stejně vyhlášenými umělci jako ti staří a také stále užívají původní metody, které se dědí z otce na syna a z matky na dceru už od nepaměti. Nejprve uválejí hlínu do válečků a ty pak slepují a tvarují prsty. Pracují bez hrnčířského kruhu, a přesto jsou nádoby symetrické a krásné. Kouskem tykve se nádoba uhladí a nechá se na vzduchu uschnout. Pak se oškrábe, potře tenkým nátěrem hliněné kaše, vyleští a ozdobí malbami. Ani ty se příliš neliší od ornamentů nalezených archeology na nádobách vyrobených téměř před tisícem let. Černobílé nádoby Anasaziů z 11. století pomalované složitými geometrickými a ornamentálními vzory dodnes inspirují současné řemeslníky. Nakonec se vše vypálí v primitivní hliněné peci. Zda se dílo podařilo, pozná hrnčíř, teprve když z nádoby smete popel.

Není možné navštívit Nové Mexiko a nesetkat se se španělskou koloniální architekturou. Není tomu jinak ani v Taosu. Na okraji návsi mezi domy indiánského puebla stojí typický kostelík se dvěma zvony. Stará architektura používající hliněných cihel v kombinaci se dřevem tu vytvořila velmi působivý celek kontrastující s betonem velkých měst i s prkennými stavbami venkova současné Ameriky. Venkovní bílá a okrová barva je uvnitř doplněna modrou, žlutou a červenou. Obrazy vymalované veselými barvami rozjasnily vnitřek kostela pestrostí exotického malířství.

Želví tanec, Bizoní a Jelení tanec, Kukuřičný tanec, Pow Wow to jsou slavnostní příležitosti, kdy si obyvatelé puebla Taos obléknou své pestrobarevné tradiční oděvy, čelenky a ozdoby a kdy zazní zvuky bubnů doprovázejících jejich tance. Jinak chodí v tričkách, šortkách, montérkách, jezdí na kole, auty i na motorkách, a přece jejich zavalitější postavy s okrouhlou tváří a jakoby mongoloidními črty jsou tak typické pro Indiány Pueblos, že si je nelze splést.

Bylo půl páté odpoledne, na obloze se honily mraky a v Taosu právě padla. Vyprázdnilo se parkoviště na návsi mezi domy, Indiáni zavřeli krámky, pokladnu pro návštěvníky, nasedli do aut a odjeli.

Chvíli jsem zůstal stát v šoku. V ruce jsem držel malý propagační letáček a četl si, že již okolo tisíce let žijí Indiáni v místech, kde stojí Taos. Že zdejší indiánská tradice musela překonat čtyři sta let španělské a anglické přítomnosti, aby se dochovala do dnešních dnů. Já byl ovšem právě svědkem, jak tradice skončila - padla v 16.30 a další bude až zítra ráno v 8.30. Do té doby sorry - je zavřeno.

Lumír Pecold