Mojžíšova hora

Hodina duchů před chvíli pominula. Stojíme u malebných zdí kláštera svaté Kateřiny Alexandrijské a kontrolujeme zdatnost svítilen, na nichž bude v následujících asi čtyřech hodinách záviset naše zdraví a úspěch noční výpravy. Jsou dvě hodiny po půlnoci, nacházíme se v nadmořské výšce 1570 metrů, teplota klesá k nule a my vyrážíme. 

Na předcházející tiché modlitbičky za přežití šílené jízdy mikrobusem ze Šarm až Šejku (200 km za 2,5 hodiny v noci velmi členitým terénem) navazují další modlitby, abychom zvládli noční výstup na vrchol Džebel Músa (event. Džebel Sinaj) - Mojžíšovy hory (resp. hory Sinaj). Je před námi 715 výškových metrů po kamenitých a písčitých úzkých pěšinkách při svitu blikajících baterek, kde náš předbíhají a tak tak že neshodí ze srázu velbloudi nesoucí vzhůru movité turisty. Stejně bezohlednou přednost uplatňují pak i velbloudi vracející se dolů.

Trasa je čím dál strmější a posléze končí pod asi sedmi sty padesáti kamennými, nepříliš dokonalými schody, čímž se kompenzuje pokles venkovní teploty. Na trase je vybudováno osm odpočívadel s hostinci postavenými z jakýchsi primitivních došků, kde čiperní podnikatelé nabízejí teplou kávu, čaj, vody a odpočinek. Ceny však vzrůstají s výškou geometricky, odpočinek v dokonale zakouřené chatrči také není úplně to pravé, to raději šlapat vzhůru, i když nohy a plíce i srdíčka kavárenských povalečů a počítačových hrbáčů už melou z posledního.

Ještě pár štouchanců od velbloudích boků, ještě pár stovek schodů, ještě pár modlitbiček z úst nevěřících psů a je tu vrchol. Nikoliv ovšem osamělost Hillaryho s Tenzingem na Everestu. Zde je vrchol hory do poslední pídě obsypán hrozny postav, zní tu hlahol ve všech myslitelných jazycích od polštiny po japonštinu.

Na východě se ve tmě otevírá úzká oranžová vodorovná štěrbinka. Z vrcholku hory se ozve pochvalné zamručení a my se pevněji zavineme do šál, čepic a bund, uvnitř mokří potem, zvenčí ochlazováni svěžím, téměř ledovým vánkem přežíváme nastávající těžkou hodinku (do 5.57 hod.) než začne opravdový východ slunce.

A pak je to náhle zde. Zablýskne se kousek slunce, rychle se zvětšuje, ozařuje celý horizont a kole nás pozvolna rozkvétají dohněda a červenohněda se vybarvující špičky zubatých horských hřebenů v okolí. Jako mávnutím kouzelného proutku ustává vítr a za stálého cvakání spouští fotoaparátů a vrnění kamer se rozlévá teplo. Sotva slunce promění to divadlo - zázrak východu slunce - ve všední každodenní podívanou, už se objevují hrdinové. Ti, kteří před pár minutami byli zachumlaní do kabátů a vlněných přikrývek, se náhle vybarvují, vykuklují do triček a krátkých rukávů.

Je čas začít sestup, tentokrát západní stezkou po více než třech tisících schodech. Máte-li v pořádku kolena, pak dolů za rostoucího tepla je to určitě snadnější, než předtím v chladu nahoru. S ubývajícími metry nadmořské výšky se všeobecně zvedá nálada, stimulovaná dobrým pocitem "zvládli jsme to". Pohledy na vybarvené skály a vrcholky kolem sestupového kaňonu dávají zapomenout na právě prožité strázně. Je příznačné, že podobně jako v krétské Samarii a dalších lokalitách po celém světě, i zde je v poklidné partii sestupu vybudován kamenný lesík mužíků, při nichž lze na chvíli odpočinout, potěšit oko a odložit další z propocených svršků.

Když se náhled hluboko dole pod námi v tmavé roklině, kam ještě slunko nedosáhlo, objeví známy obrázek kláštera sv. Kateřiny Alexandrijské, pak fotoaparáty prožívají svá vyvrcholení. Schodů dolů sice jakoby neubývalo, za každou serpentinou se jich objevují další desítky, ale i když už se podlamují kolena, konec se jistojistě blíží. Zdrávi jsme konečně došli k vysokým hradbám pevnosti - kláštera ležícího v úzkém údolí mezi Mojžíšovou horou na jihu a horo sv. Kateřiny severním směrem.

Vlastní klášter působí jako nedobytný pevnost. Do vnitřního prostoru obehnaného masivním žulovým zdivem 12-15 metrů vysokým vede jen jediný úzký vchod, právě tak na jednu postavu. Další otvory - dřevěné arkýře jsou ve výšce nejméně 8-10 metrů nad zemí.

Historie místa začali psát kolem roku 300 n. l. poustevníci v okolních jeskyních. Ještě ve čtvrtém století zde vyrostl podle přání římské císařovny Heleny kostelík, jenž se stal v 6. století díky císaři Justiniánovi I. (483-565, byzantským císařem od r. 527) součástí opevněného kláštera. Jeho mniši jsou tedy již téměř jedno a půl tisíciletí věrni byzantské, tj. dnes řecké ortodoxní církvi. Svatá Kateřina Alexandrijská, umučená ve 4. století, je patronkou kláštera až od středověku, kdy byly její ostatky nalezeny na zmíněném vrcholu hory, jež od té doby také nese její jméno. Osud původního kláštera Helenina je neznámý, zřejmě na jeho místě dnes stojí justiniánská bazilika (z 6. století). Vnitřní výzdobu této baziliky tvoří především vzácné ikony a lustry, svícny a misky, z nichž stoupá jemný dým a vůně kadidla. V původní apsidě ( z 6. stol.) jsou slavné mozaiky s biblickými starozákonními výjevy. Za apsidou je malý dvorek s keřem, jenž je prapravnukem biblického trnitého hořícího keře. Žel zázrak nelze vyfotit, neboť je před ním prozaicky stojící míchačka a domorodý pracant, který atrium modernizuje, rozuměj zabetonovává. Nemá smysl se zdržovat, jen bychom si v paměti rozmělnili vznešené dojmy z hory, kde Bůh předal Mojžíšovi kamenné desky s desaterem. Musel ten Mojžíš mít jistě dobrou fyzickou kondici...

Květa a Jaromír Polákovi
Klub cestovatelů Hanzelky a Zikmunda Globe Prosiměřice