Mareth - tuniská Maginotova linie

V době, kdy trávím několik dnů na ostrově Džerba u pobřeží Tuniska, mám možnost splnit si svůj sen. Chci se tentokrát podívat o kus dál na pevninu a do pouště, hlavně na tuniský jih do Tatauine a berberské horské oázy Chenini. Mareth byl ale pro mně překvapením.

Dostat se do pouště by v turistické sezóně nebyl tak velký problém, protože se do těch míst dá dostat autobusem některé z hotelových cestovek. Mimo sezónu je ovšem nejlepším a nejrychlejším řešením auto z některé místní půjčovny, které nabízejí docela přijatelné ceny. Pro mne je to teď zároveň jediné řešení, vzhledem k časovému omezení. Jak ale s lítostí na poslední chvíli zjišťuji, zapomněl jsem si vzít tentokrát s sebou řidičský průkaz, takže se už smiřuji s myšlenkou, že cestu do berberských osad podniknu až někdy příště - když vtom za mnou přichází jeden z turistů, ubytovaných v mém hotelu, který se prý od kohosi doslechl, že se chci vydat na tuniskou pevninu a nabízí mi svou účast na cestě za malým saharským dobrodružstvím.

Je zkušeným řidičem a samozřejmě má s sebou i řidičský průkaz - jen by chtěl, abychom po cestě na jih udělali malou odbočku a navštívili jedno místo, které ho velmi zajímá. Bez váhání souhlasím a ještě navečer si pronajímáme od místní půjčovny vůz, se kterým pak druhý den brzy ráno vyrážíme na pobřeží. Naloďujeme se na trajekt, který nás převáží na pevninu a vydáváme se nejprve na západ na okraj sahary.

S mým spolucestovatelem Zbyňkem jede také jeho jedenáctiletý syn Mikuláš. Jak brzy zjišťuji, oba se velice zajímají o dějiny druhé světové války a chlapec je kupodivu skutečným znalcem v tomto oboru - včetně uniforem a historických zbraní všech válčících stran. A samozřejmě také známých a slavným bitev, které se tenkrát odehrály i v této oblasti severní Afriky. Proto nás první významná zastávka naší dnešní cesty čeká právě tady, ještě na okraji Sahary.

Francouzi už před válkou, když budovali v Evropě svou Maginotovu linii - opevnění proti hrozícímu nebezpečí ze strany nacistického Německa, postavili také tady v kopcovitém terénu pouště pořádné opevnění. To mělo chránit jejich africkou državu hlavně proti výbojným Italům. Marethova linie, sestávající z podobných železobetonových bunkrů a pevností, byla vybavena moderními zbraněmi a dokonce ocelovými výsuvnými věžemi s kanóny.

Po kapitulaci Francie roku 1940 převzala pevnost vojska vichistického proněmeckého režimu.Údobí své největší bojové slávy prožila Marethova linie až v roce 1943, kdy tady probíhaly zuřivé boje mezi Afrikacorpsem maršála Erwina Rommela a vojsky angloamerických spojenců, kteří v té době už úspěšně vytlačovali německá vojska ze západní Afriky.

Jak mi vysvětlují Zbyněk s Mikulášem, žádný vážný zájemce o toto období druhé světové války neopomene Mareth navštívit, protože součástí dodnes dobře udržované pevnostní linie, která patří tuniské armádě, je také vojenské muzeum s bohatými sbírkami německých, italských, anglických i amerických zbraní, uniforem a zajímavých dokumentů. Oáza Mareth i s nedalekou pevnostní linií leží sice na cestě k turisty často navštěvovaným saharským oázám Matmata a Douz, jenže žádný ze zájezdů nemá její návštěvu v programu.

My teď po několika hodinách jízdy solidní asfaltovou silnicí v poušti, dorážíme k Marethu. Vítá nás moderní budova vojenského muzea na nedalekém pahorku se starými děly a několika historickými vozidly před vchodem. A na nádvoří pak tuniský důstojník, který se stává zhruba na dvě hodiny našim průvodcem. 

Odvádí nás nejprve přímo do pevnostní linie k dobře udržovaným betonovým pevnostem, opatřeným pancéřovými dveřmi a okenicemi. V celém areálu můžeme fotografovat jak srdce ráčí, zato tu ale platí naprostý a přísný zákaz filmování videokamerou. Žádám vysvětlení, ale muž jen krčí rameny. 

Stává se zase výřečným v budově muzea, kde nacházíme množství dokumentů a fotografií, včetně "lišáka pouště" Rommela a mnoha spojeneckých generálů, makety pevnostní linie s ukázkami bojových operací a množství zbraní. 

Tady si přichází na své Mikuláš, který je neomylně a přesně určuje a vypráví o nich. A také o průběhu bojů na Marethově linii, ve které se Němci společně s Italy bránili přes dva měsíce britským vojákům, kteří po porážce německých vojsk v Egyptě postupovali do Tuniska. 

Od 23. ledna do 27. března 1943 právě tady probíhaly zuřivé boje, které skončily porážkou Afrikacorpsu, jeho ústupem až na severní pobřeží na mys Bon a nakonec zajetím velícího generála von Arnima. Marethova linie tak jen pomohla oddálit drtivou a nevyhnutelnou porážku.

Zapisujeme se ještě do pamětní knihy pod velkou barevnou fotografií tuniského prezidenta a jen neradi vycházíme před budovu, abychom ještě posvačili ze zásob na lafetě jednoho z děl, než se vydáme dál do pouště za poznáváním současného života domorodců a malebných berberských oáz tuniského jihu.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava