Ostrov Fogo - Kapverdy

Víkend 7. - 8. 3. jsem díky pohostinnosti polského profesora architektury jménem Robert Ast strávila na sousedním ostrově Fogo. Letěli jsme tam v šesti: profesoři Robert, zdejší profesor Konstantin, polští studenti Marta, Kaya, Jan a já. Po příletu nás na letišti už čekalo předem sjednané auto, které nás vyvezlo do výšky okolo 1400 m. n. m., kde jsme se ubytovali do penzionu pod sopkou.

Jelikož už bylo odpoledne a nemělo smysl pouštět se na nějaké větší výšlapy, rozhodli jsme se navštívit místní výrobnu vína a ochutnat zdejší lahodný mok. A jak se dalo s profesorem Robertem očekávat, který je nejen profesor, ale také námořník, koštování nezůstalo jen u jedné láhve. Po půlnoci došlo i na tanec... A hlavně na výuku kreolštiny. Spíše než o procvičování slov šlo o učení se kreolských gest. Takže teď už se v ulicích Praii neztratím!:)

V neděli jsme se ve smluveném čase sedm ráno objevili u snídaně jen Konstantin a já. Marta, se kterou jsem sdílela pokoj se k brzkému vstávání netvářila moc pozitivně a raději pokračovala v třepání se zimou, zachumlaná pod dekou. Nakonec se však všem podařilo vylézt z postele a kolem půl deváté jsme byli připraveni jít se podívat alespoň na místo, kde sopka zuřila naposledy v roce 1995.

Výstup na vrchol samotný ve výšce 2 829 se Polákům absolvovat nechtěl a já jsem se nezlobila, protože vím, že se zpátky na Fogo podívám v červnu. Cestou k místu poslední erupce začali účastníci výpravy postupně odpadávat únavou, až jsem na stezce zůstala sama. Nakonec mi to přišlo vhod a výstup jsem si náramně užila. Hlavně cestou nazpátek z kopce dolů, kdy jsem schovala foťák do batohu a rozhodla se celý kopec, posypaný sopečným pískem, seběhnout.

Bořila jsem se do písku po kotníky, boty jsem měla černé jako uhel a cítila jsem se báječně. Připomnělo mi to, jak jsem kdysi jako malá holka sbíhala s mamkou kopec dolů po výšlapu na Chemnutzer Hutte na Pitztalu v Rakousku a při každé zatáčce jsme ještě roztáhly ruce a nakláněly se jako letadlo. Já už jsem nemohla popadnout dech a mamka, vždy plná energie, stále vytrvale běžela a já jsem ji s vypětím všech sil následovala, zakopávajíce o kameny stojící v cestě. Tady kameny naštěstí nebyly, ani zatáčky, tak jsem jen běžela jako smyslů zbavená, rychle střídajíce nohy, abych zabránila utápění se v písku.

Když jsem se vrátila zpátky do penzionu plná zážitků, našla jsem ostatní sedět u kávy, při jejímž popíjení si vychutnávali teplo dopoledních slunečních paprsků. Přidala jsem se k pohodě ostatních a trpělivě čekala, než nás vyzvedne řidič. Ten nás potom vzal na okružní jízdu kolem celého ostrova, což bylo úžasné. Střídání se sopečné krajiny se zelenými údolími, vyprahlými stráněmi v kopcích... Co kousek jiná krajina. Nádhera. Do největšího města ostrova Sao Filipe jsem se vrátili akorát včas, abychom stihli oběd, rychlé smočení se v moři a pak už jen letadlo, které s námi po dvaceti minutách ve vzduchu přistálo zpátky na Santiagu.

Další články:

Studentkou na ostrovech Kapverdy

Kapverdy - studium

Klára Lakomá