Madeira - výstup na nejvyšší vrchol ostrova

Čím výše stoupáme od pobřeží, tím více je cítit vlhkost ve vzduchu. Spolu se zvyšující se nadmořskou výškou klesá také venkovní teplota. Konečně jsme po serpentinách, převracejících žaludek do nepříjemných poloh, venku z auta.

Parkujeme kousek pod vrcholem Pico do Areeiro (1817 m. n. m.) a jdeme se na chvíli ohřát do obchodu se suvenýry. Madeiřané jsou dobře připravení na nezkušené turisty. Místo místních krajek tady najdete teplé vlněné svetry, ponožky, rukavice a čepice. Máme před sebou několikahodinovou túru a mně už druhý den slušně lupe v uchu. Přes všudypřítomné sluníčko a azurové nebe fouká venku studený vítr o sto šest. Nechávám v obchodě osm babek a ven vycházím vysmátá s kulichem na palici, připravená snad i do And. Čepice totiž vypadá trochu peruánsky.

Podle informační tabule je to na Pico Ruivo, nejvyšší vrchol ostrova, 3 hodiny chůze. Je možné zvolit 7 kilometrovou jednodušší stezku nebo 5.6 kilometrů dlouhý náročnější terén. My výběr zatím odsouváme na později a začínáme klesat stezkou, která je společná pro oba dva směry. Je už půl druhé odpoledne a my si stále nejsme jisti, zda budeme mít dostatek času dostat se až na Pico Ruivo, protože poslední, co bychom v těchto příkrých svazích chtěli, je zatmít. Zpočátku se stezka hodně příkře svažuje směrem do údolí. Potřebujeme se dostat až na úroveň 1542 m. n. m., abychom odtud zase mohli začít pozvolna stoupat.

Z madeirské svěží zeleně jsem okouzlená natolik, že si připadám jako Alenka v říši divů. Jako bych trávu viděla poprvé v životě, šahám na ni, hladím ji a pak ji z rozjaření trhám, házím nad hlavu a nechávám se jí sprchovat jako jarní aprílovou přeháňkou. Klesání je čím dál tím strmější, hned vedle lanového zábradlí je nalevo i napravo propast do hlubin a mně se řádně třesou kolena. Nicméně se mé zrychlené bušení srdce snažím uklidnit a nedat zbytku výpravy nic znát. Vše kolem je tak překrásné, že nemá smysl panikařit a vzdávat ojedinělou možnost strávení dne mezi majestátnými velikány.

Když se konečně dostáváme na první vyhlídkový bod, tají se nám dech úžasem nad scenérií pod námi. Místo údolí vidíme pod sebou peřiny mraků, které připomínají sníh ušlehaný na vánoční pusinky. A to je týden před Velikonocemi.

Přijde nám, že jsme ušli velký kus, ač stále klesáme. Zastavuji tedy funícího člověka, stoupajícího proti nám a ptáme se na cestu. Potvrzuje, že jdeme správným směrem. Za chvíli se ocitneme na rozcestí a pokud chceme zvolit delší, ale zato jednodušší cestu, máme odbočit doleva.

Jedinou překážkou, která nám stojí v cestě je černočerný tunel a my, zcela nepřipraveni na něco takového, samozřejmě nemáme ani čelovky ani obyčejnou baterku. Naštěstí na Madeiře nejsou hadi, ani žádná jiná nebezpečná zvířata, takže se nemusíme bát šlápnutí do neznáma. S čím jsme však také nepočítali, je voda. Jsme tedy konečně zpátky na světle, na druhé straně tunelu a vesele si čvachtáme. To ještě netušíme, že přijdou tunely další. Ty už jsou však jen tmavé, bez vody, takže se to dá přežít.

Po úspěšném projití všemi tunely, které jsme cestou potkali, začíná vcelku prudké stoupání. Stezka je zde ale velmi dobře udržovaná, což celé plazení se do kopce alespoň trochu usnadňuje. A dech beroucí výhledy do údolí pokrytého mraky a na protější zelené stráně jsou dobrou výmluvou pro časté zastávky na vydechnutí.

Jen něco málo po čtvrté hodině odpolední již stojíme u závěrečného mužíku s nápisem Pico Ruivo. Počasí nám přeje, sluníčko pálí a každý z naší tříčlenné výpravy si užívá radosti z dosažení vrcholu po svém. Ačkoli se nám tady moc líbí, chýlí se k hodině páté a my se musíme ještě za světla dostat zpátky na Pico do Areeiro, kde máme zaparkované auto.

Jak praví pořekadlo: „Správný zeměpisec se nikdy nevrací stejnou cestou“, volíme nazpátek cestu kratší, která má být sice náročnější, ale bez tunelů. Z toho má radost hlavně jeden z nás, který má promáčené nejen boty, ale také krvavou skvrnu na hlavě po bouchnutí se o strop tunelu. 

Klesáme, sestupujeme a hle - tunel před námi. Aniž by si toho kdokoli z nás všimnul při cestě na vrchol, rozcestí se nachází akorát za prvním tunelem, tím zatopeným vodou. Z naší pozice je tunel teď před námi a nám nezbývá nic jiného, než se vymáchat ještě jednou. Po dalším umytí nohou ještě potřebujeme vystoupat vše, co jsme předtím sešli dolů. V sedm večer stojíme zcela vyčerpáni, ale šťastni po chvályhodném výkonu zpátky na Pico do Areeiro.

Jediným zklamáním je, že Pico do Areeiro je ve výšce 1817 m. n. m. a Pico Ruivo jen něco málo výš v nadmořské výšce 1862 m. A když někomu řeknete, že jste šli z 1817 do 1862 m. n. m., má vás za horaly začátečníky. Ale to je maličkost. Pokud se na tento začátečnický výkon cítíte, vydejte se na Madeiru a určitě budete okouzleni minimálně stejně jako já.

Klára Lakomá