Vlakem do Finhaut a Martigny

V mém plánu cest po jihozápadním Švýcarsku mi zbývá jeden volný den a já dlouho uvažuji nad tím, kam vyrazit. Krásných míst i nejrůznějších památek, které jsem zatím neviděl, je tady tolik...Vyřeší to za mě můj přítel Bohouš Cimprich, bývalý námořník, usazený už dlouhá léta ve Švýcarsku, u kterého mám svou základnu. Z města Monhey, kde se právě nacházím, to totiž není vůbec daleko na francouzské hranice. Proč bych se tedy nemohl podívat do známého horského střediska Chamonix a odtud na horu Mont Blanc?

Ta cesta se dá podle Bohouše docela dobře uskutečnit během jednoho dne. Nemám s sebou žádné pořádné oblečení ani výzbroj do vysokých hor? To přece vůbec nevadí. Z nedalekého města Monthey mě do Francie převeze horský vlak a ze Chamonix na Mont Blanc vyjedu pohodlně lanovkou.Samozřejmě ne až na vrchol, ale i tak to může být velice pěkný zážitek. Zní to zajímavě a tak dlouho neváhám a balím si věci.

Druhý den brzy ráno vyrážím s batohem na nádraží v Monthey a za chvíli jsem už v Martigny, kde si v nádražní pokladně kupuji zpáteční jízdenku do Chamonix. Není vůbec drahá. Na jedné z nedalekých kolejí už čeká moderní motorák o dvou nevelkých vagónech. Ten má dopravit mě a několik dalších cestujících přes švýcarské Alpy do Francie. Ještě před odjezdem ale přichází průvodčí a upozorňuje nás, že cíl naší cesty je bohužel velice nejistý. Jejich kolegové, francouzští železničáři, právě stávkují a tak je možné, že naše cesta může skončit na hranicích. Pokud bychom si to rozmysleli, můžeme si vystoupit a na nádraží nám vrátí jízdné.

Až na jednoho to všichni odmítáme a tak s námi vláček za chvíli vyráží vzhůru do hor. Koleje se vinou v serpentinách stále vzhůru mezi loukami, pak průseky v lesích a nad horské paseky. Naskýtá se nám nádherný výhled na město hluboko pod námi, obklopené pásy modravých hor. 

Vláček teď už pomaleji ale neúnavně stoupá pořád výš až někam pod modrou oblohu. Projíždíme mezi stromy a pak náhle vyjíždíme na louky, kde se pasou a polehávají typické obtloustlé a spokojené krávy, které vypadají přesně jako ta kráva Milka na obalech švýcarských čokolád. Pod námi se objevují hluboká údolí, do kterých se jako nepatrná stuha zařezává horská silnice. Projíždíme kolem několika horských osad a pak městečkem a horským letoviskem Finhaut. Za ním už se nám pak naskýtá krásný výhled na vrcholky francouzských Alp, které se zdají být na dohled. Tady koleje klesají,sjíždíme do údolí k hranici a zastavujeme na švýcarské straně. Tady nám zaměstnanci potvrzují definitivně tu nepříjemnou dřívější zprávu. Ve Francii se na železnici stále ještě stávkuje, vlaky dál dnes už nepojedou. Musíme se vrátit. Rozhoduji se, že to nevzdám a pokusím se dostat do Chamonix po nedaleké silnici.

Žádný autobus tady nejede a cesta je naprosto mrtvá. Po marném pokusu o stopování se vracím zpět na nádraží. Náš vlak tady ještě stojí. Průvodčí přichází s omluvou a informuje nás, že tento vlak pojede zpět do Martigny až za dvě hodiny. Je tu ovšem jedna možnost, jak si cestu zpestřit. Jeden z vagónů motoráku odjede teď zpátky do Finhaut, kde končí. Pokud bych s ním odjel, budu mít pak téměř hodinu času na prohlídku horské vesnice, než přijede další spoj do Martigny. 

Neváhám a za chvíli vyjíždím zpět do švýcarských hor. Ve Finhaut pak vyrážím na prohlídku vesnice, která je v zimě určitě žádaným a obsazovaným horským střediskem. Teď v létě jsou tu jen skoro prázdné hotely, ulice horských chalup, které se stáčejí ke kostelu a nevelké škole. V jednom z domků je kovárna, kde mistr právě buší do podkovy a o kousek dál potkávám několik ovcí a koz s typickými zvonci na krku. V malém krámku si pak mohu ten zvonec i s vymalovanou horskou protěží koupit na památku. A ještě o kousek dál už jsou louky plné právě takových kvetoucích protěží a s krásným výhledem na hřebeny hor i do údolí pode mnou, kam právě přijíždí vlak, který mě má odvézt zpět do Martigny. Znovu vychutnávám tu cestu lesy a nad pasekami v horách a už mi ani není moc líto, že jsem se nedostal na Mont Blanc. Umiňuji si, že si místo toho důkladně prohlédnu starobylé město Martigny. 

Je to město středověkých domů, starých kostelů a pěkných parků, kde můžete odpočívat ve stínu vysokých stromů a popíjet kávu nebo výtečné švýcarské či francouzské víno s dobrým sýrem před restauracemi . Ve městě mají i jednu zajímavou památku - zbytky římského amfiteátru, jehož původ sahá před náš letopočet do dob, kdy městu vládli Římané. 

Já ale vyrážím ještě o kousek dál, na okraj města, kde končí malebná ulice středověkých domů u starobylého dřevěného krytého mostu přes řeku. Za ním už začínají vinice, cesta se mezi nimi stáčí pořád vzhůru. Právě dozrává víno a protože mám žízeň, neodolám, abych si neutrhl pár sladkých a šťavnatých kuliček hroznů, než dojdu až na kopec k bráně středověkého hradu, který si tady už ve 12. století dal postavit savojský hrabě.

Zůstaly z něj zříceniny, ale hrad byl v minulém století pečlivě zrekonstruován. A tak mám příležitost vstoupit a prohlédnout si hradní muzeum, které nabízí pohled na středověkou mučírnu, nejrůznější nástroje útrpného práva a také hladomornu s nainstalovanou kostrou a krysami na dně. 

Raději vystoupám po příkrém schodišti až na vrchol hradní věže, odkud se mi z ochozu naskytne nádherný pohled na město Martigny. A také na vinice, které stoupají po svazích až pod hřebeny kopců. Ještě si prohlédnu hradní komnaty, ve kterých je dnes stylová vinárna s erby a brněními nad středověkými krby, abych pak sestoupil cestami ve vinicích znovu do města, které by určitě stálo za delší prohlídku a pobyt - ale čas neúprosně ubíhá.

Fotografie k článku: Bohumil Cimprich

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava