Na lehnickém poli

Už děti ve školách se po staletí učí, že v bitvě nedaleko slezské Lehnice byl roku 1241 zastaven vpád Mongolů, zvaných Tataři, do evropského západu. Paměť na tuto událost je však obecně poněkud deformovaná křesťanskou tradicí, zdůrazňující "nebeskou" podporu rytířskému vojsku proti nevěřícím agresorům. Skutečná historiografie však pravdu nijak nezatajuje - dne 9. dubna 1241 utrpěla polsko-německá rytířská vojska pod velením dolnoslezského knížete Jindřicha II. Pobožného z rodu lehnických Piastovců katastrofální porážku od Mongolů vyslaných chánem Batuem. Od záměru dobýt západní Evropu uchránila tehdejší křesťanský svět jen smrt velkého chána Ogotaje v Karákorumu, metropoli mongolské světové veleříše, jenž zemřel na následky nemírného pití osm měsíců po tomto vítězství. Ostatní chánové se tak totiž museli stáhnout do hlavního města a zvolit nového velkého chána kagana. Také cestou zpět ovšem mongolská vojska provázelo ničení, vraždění a masové deportace.

Jak vypadá kraj této významné bitvy dnes a jaké stopy zde tato událost zanechala? Území kolem bývalého bojiště bylo odedávna spravováno z hradiště a později hradu v dnešní Lehnici (Legnica). Vyrostl na malé vyvýšenině nedaleko soutoku říčky Czarna Woda a Kaczawa v sousedství močálovité krajiny už za dávné kultury lužické. Slovanští Třebovjané místo opět využili v 8. století. Když se hradisko stalo někdy v 11. století sídlem kastelána, bylo rozhodnuto o jeho přestavbě na hrad s předhradím, zárodkem pozdějšího středověkého kupeckého města. Kolem roku 1190 se vlády nad knížecím údělem ujímá Jindřich Bradatý, syn slezského knížete Boleslava Vysokého. Původně dřevěné hradisko se zemními valy a vodním příkopem je přestavěno v pálené cihle s kamennými doplňky. Kníže Jindřich Bradatý se svou manželkou Hedvikou (Jadwigou) Pobožnou se netajil královskými ambicemi a svoji rezidenci budoval ve velkorysém stylu. Pravděpodobně zde přišel na svět jejich syn Jindřich zvaný Pobožný, aktér budoucí bitvy. Paní Jadwiga měla jasnovidecké schopnosti a u svého syna předvídala nejen slavnou budoucnost, ale také krutý skon. Jeho velký smutný den měl přijít s blížícími se Tatary.

Vpád Tatarů byl v západní Evropě dlouho očekáván, zejména po tragických zkušenostech Rusů z porážky na řece Kalce roku 1223, kteří předchozí taktické stažení Mongolů zpět na východ považovali za ztrátu jejich zájmu o evropské kraje. Nová vlna vpádů východních kočovníků začala roku 1236 a zakrátko si postupně porobila Bulgar, metropoli státu povolžských Bulharů, Rjazaň, Moskvu, další centra ruských knížectví a nakonec Kyjev, aniž se rozhádaná knížata sjednotila k obraně proti hrozící katastrofě. Když se tatarské průzkumné oddíly objevily ve středním a jižním Polsku od Varšavy ke Krakovu, ale také v Uhrách, bylo zřejmé, že sem se upře zájem nejbližší válečné výpravy. Jako obvykle velice pečlivě připravené tažení na západ nastalo s jarním oteplením v severním Černomoří. Mobilní jezdecká tatarská vojska dvěma proudy vstoupila do nitra Evropy. Severní větvi se na odpor postavilo rytířské vojsko sbírající se z polských, slezských a německých krajů, ale také mnoho zbrojnošů a ozbrojených poddaných, i havířů z nedaleké Zlotoryje vyzbrojených svými pracovními nástroji.

Křesťanské vojsko se usadilo na táhlém svahu nevelkého pahorku jižně od tehdejší obchodní stezky z Lehnice do Vratislavi. Bitva byla rozehrána tradičním tatarským postupem. Lehce obrnění jezdci na malých koních zasypali mraky šípů obdélník rytířské armády, který se na dálku mohl útočníkům bránit jen štíty a střelbou kuší omezeného útvaru střelců. Po vystřílení zásob se Tataři dali na taktický ústup, řízený z dálky praporky s konkrétními významy. Rytířské vojsko se dalo na pronásledování, čímž se jeho útvar rozvolnil a odkryl boky tatarským zálohám. Kníže Jindřich vyjel příliš daleko před vojsko prakticky bez ochrany a byl navrátivšími se Tatary zabit. Okamžitě mu byla utnuta hlava, byl vysvlečen z brnění, pozbyl všechny cennosti a jeho polonahé zakrvácené tělo bylo ponecháno na bojišti. S hlavou napíchnutou na kopí Tataři táhli k lehnickému hradu, kde takto hrozili obráncům. Nakonec hlava skončila v nedalekém jezeře a nikdy se nenašla. Jindřich Pobožný byl nejprve pokládán za zajatého či nezvěstného, ale pak jeho tělo poznala matka Hedvika, později kanonizovaná za svatou patronku Slezska, podle jeho šesti prstů na levé noze. Pro zajímavost, nedávné ohledání ostatků Jindřicha Pobožného ve vratislavské kryptě tuto skutečnost prokázalo. Vojsko křesťanů po ztrátě velitele a za neustálých útoků Tatarů podlehlo a bylo rozprášeno. Tataři však bojiště vyklidili, vědomi si ohromné vyjednávací výhody s poraženými, tak jak činili ve všech dobytých zemích.

Nad místem údajného skonu knížete Jindřicha Pobožného byl později postaven kamenný kostelík Svaté Trojice stojící dodnes v obci, pro niž se teprve relativně nedávno ustálil název Legnickie Pole. Zatímco Legnica vyrostla v jen místně zvlněné rovině okraje ledovcového praúdolí, kudy kdysi k západu odtékaly tavné vody kontinentálního ledovce, v prostoru dávné bitvy je krajina kopcovitá. Na povrch tu vystupují nízké oblé pahorky z odolných šedých žul či mladých čedičových suků, důkladně ohlazených opakovaným pleistocénním zaledněním. Jiné kopce, trosky morén a sandrů, společně mezi sebou uzavírají nevelké, špatně odvodňované sníženiny, kdysi zaplněné jezery. Složitou mozaiku zdejší přírody už jen doplňují hojné sprašové návěje, na kterých se vyvinuly úrodné hnědozemě, odedávna hlavní zdroj obživy místních obyvatel.

Konec března s nízkými mraky a holou půdou jen dodává krajině zasmušilý ráz. Brankou v kamenné zdi vstupujeme do areálu se staletými stromy a dřevěnými plastikami obklopujícího jinak nenápadný kostelík uprostřed obce. Kostel už dávno neslouží náboženským účelům. Někdy v 60. letech minulého století byl odsvěcen a upraven na Muzeum lehnické bitvy. Přistavěná barokní patrová vstupní část obsahuje jednoduchou expozici s plastickým modelem bitevního pole a postaveními obou vojsk. Vlastní kostelík pak nabízí přehlídku typů zbraní, brnění a oblečení Mongolů i rytířů. V holém, vybíleném presbytáři uprostřed na podstavci leží replika bohatě zdobené náhrobní desky Jindřicha Pobožného. V sousedním výklenku jsou pak na stěnách rozvěšeny fotografie ze života Mongolů. Ačkoliv kostelíku zcela chybí duch svatyně, všichni návštěvníci se chovají decentně a domlouvají se jen šeptem.

Na druhé straně ohromné obdélníkové návsi se tyčí další nepřehlédnutelná pamětihodnost obce. V době intenzivní rekatolizace po třicetileté válce zde „čeští“ benediktini z Broumova založili opatství s rozlehlým klášterem zasvěceným Povýšení svatého kříže a svaté Hedvice. Dvě dvoupatrová křídla mezi sebou svírají bohatě zdobený dvouvěžový barokní chrám z let 1723-38, který nezapře ruku českého barokního stavitele Kiliána Ignáce Dientzenhofera. 

Kostelní loď je doslova barokní uměleckou galerií. Stěny a strop jsou pokryty barvami zářícími freskami Cosmy Damiána Asamy, jakoby teprve včera dokončenými. Dynamicky zobrazují scény z Kristova života a smrti na kříži, události ze života sv. Benedikta a dalších svatých, ale také dění kolem stavby kláštera. 

Šestnáct pískovcových soch v téměř životní velikosti z dílny pražského mistra Karla Josefa Hiernla zobrazuje slezské a české svaté, včetně sv. Vojtěcha, sv. Ludmily a sv. Anežky. Boční oltáře zdobí rozměrné obrazy českého malíře Václava Vavřince Reinera. 

Nad starobylými varhany je naturalisticky zobrazena scéna nalezení bezhlavého těla Jindřicha Pobožného jeho matkou sv. Hedvikou, zatímco v sousedství vítězní mongolští jezdci nesou na kopí jeho napíchnutou hlavu. Už krátce po bitvě, když Tataři definitivně odtáhli do své domoviny, se začínalo tvrdit, že vlastně šlo o veliké vítězství křesťanské věci v souboji s krutými pohany, jež zachránilo západní Evropu před tatarským jhem, nemluvě o možných krveprolitích a ničení. 

Je pozoruhodné, že klášter, a zejména doslova přezdobený kostel, přežil sekularizaci po anexi Slezska pruským králem Bedřichem Velikým po roce 1741. Tehdy se klášter stal kadetskou školou pro syny nejlepších pruských rodin (studoval zde mj. Paul von Hindenburg, budoucí šéf německého generálního štábu za první světové války a pozdější prezident Výmarské republiky) a kostel sloužil vojáckým protestantům. Zdárně přežil také události druhé světové války, které se jinak hluboce podepsaly na tvářnosti historické Lehnice. Dnes je klášter zařazen mezi nejcennější polské pamětihodnosti, jak o tom svědčí i v češtině vyvedený nápis v dlažbě před hlavním vchodem.

O pár kilometrů k jihu se za okrajovým sudetským zlomem náhle zvedá lesnaté pásmo Chelmů s četnými hrady a bizarními skalisky na troskách třetihorních čedičových vulkánů. Zatímco ještě poslední zbytky sněhu v lesích vítají běžkaře, v létě se sem hrnou houbaři jako do vyhlášeného revíru. Slabých 50 kilometrů od našich hranic se tak nachází atraktivní region pro zimní i letní sezónu, kde se snoubí malebný kraj s pozoruhodnou historií.

Jaromír Kolejka
Zeměpisné sdružení