Helsinky

Mikko Suomalainen pro nás přijel v červeném Audi. Mikko je chemik, ale spíše se zabývá obchodováním v oblasti chemie než chemií samou. Svůj přístup k exaktní vědě jednou ohodnotil slovy - "příliš mnoho skla". Už jsme se potkali mockrát. Nejdříve v Holandsku, kde byl Mikko na studentské praxi, pak v Bonnu, kam ho na zkušenou poslala jeho firma, jen co k ní po studiích nastoupil, a nakonec v Paříži, kde rok pracoval v obchodním oddělení finské ambasády. Teď je to poprvé, co máme příležitost setkat se v jeho rodném Finsku.

"Ahoj, kam jdeme?" bylo první, co nám řekl.
"Počkej, to se ptáš ty nás? Já myslel, že jsi tady doma a že nám ukážeš Helsinky," snažil jsem se ho trochu usměrnit.
"Tak sedejte, jedem!" zavelel.
"Helsinky nemají ani tisíciletou tradici ani neoplývají historickými pamětihodnostmi, jak je zvykem v jiných městech Evropy. Od roku 1550, kdy město založil švédský král Gustav I. Vasa, se zde hojně stavělo - ze dřeva ovšem, a jak už to tak bývá, dřevěné Helsinky lehly popelem. Teprve potom začaly na spáleništi vyrůstat novodobé Helsinky. Bylo to v polovině minulého století. Architekt Carl Ludwig Engel tehdy vypracoval plán města, a tak se vnitřním Helsinkám dostalo uspořádání, na kterém do dnešní doby nebylo třeba nic měnit." Mikko řídí, podává historii města ve zkratce a zároveň upozorňuje na všechny význačné budovy, které míjíme.
Projeli jsme kolem impozantního finského parlamentu, Národního muzea, pošty a hlavního nádraží, Národní galerie, kruhového Švédského divadla i katedrály. Mikko, jako ostatně všichni řidiči ve Skandinávii, řídí velice ohleduplně. Pro chodce je tu úplný ráj. Auta brzdí už padesát, sto metrů před místem, kde se chodec jen přiblíží k okraji chodníku. Běžně se stává, že vyjeveně hledíte na zastavenou dopravu v okamžiku, kdy vůbec nehodláte přejít na druhou stranu vozovky - jen se potřebujete rozhlédnout. Auta ze všech směrů okamžitě zastavují a vám nezbude, než se vydat přes vozovku.
"Tady tudy prý v roce 1819 přijel na koni i se svou velkou družinou ruský car a velkokníže Finska Alexandr I. Na počest této události dostala ulice jméno Unionkatu. A dodnes tu máme carův pomník."
Mikko sype informace jako profesionální průvodce turistů. A zničeho nic jsme venku z města. Několik mimoúrovňových křižovatek a čtyřproudová dálnice nás bleskově dovedla do Tapioly. Tady už Mikko tolik nespěchá. Prostředí zahradního města, které se nápaditostí a fantazií stalo mezinárodně uznávaným symbolem a mezníkem v urbanistickém plánování, má i na pouhého návštěvníka uklidňující vliv.
Domy jsou pěkné, ale co mě přímo fascinuje, to je ta spousta stromů. "Jak je možné, že stavbaři nezničili třeba tyhlety borovice, co rostou přímo u zdi?" ptám se Mikka.
"Říká se, že jeden z hlavních architektů Tapioly, Aarno Ervi, řekl vždy při zahájení výstavby nového domu stavbyvedoucímu: jestli tyhle stromy budou ještě stát a žít, až budete hotovi, rád vám věnuji láhev dobrého francouzského vína. Než byla Tapiola dokončena, nakoupil hezkých pár lahví, ale stromy zůstaly." Mikko se usmívá, když nám vypráví tu historku, ale pak dodá: "Myslím, že v mnoha ohledech mají Finové přírodu raději než sebe navzájem. Záleží jim na všem - na kamení, na stromech, na jezerech. Není těžké je potom přesvědčit, aby pro záchranu byť i jediného stromu udělali něco navíc."
S trochou závisti, že tomu tak není také u nás, jsme poslouchali jeho vyprávění. Museli jsme uznat, že název Tapiola, což znamená "domov krále lesů", patří tomuto městu plným právem. Pak jsme ale usoudili, že měst již bylo dost a vydali se dále na sever.

Lumír Pecold