Oulanka

Kontinentální podnebí, průměrná roční teplota O°C - hlásá popisek u mapky národního parku Oulanka, který držím v ruce. Je vedro k zalknutí a mně pomalu dochází, že průměrná roční teplota v tomto případě nejspíše znamená +35°C v létě a -35°C v zimě.

Nejteplejším koutem Evropy bylo onoho léta náhodou Laponsko. Třicet stupňů ve stínu po mnoho týdnů. A co ty noci! Ani jsme si tolik té tepelné dobroty nepřáli. Voda se pařila nad tůněmi mokřin, a pokud nefoukalo, pokrývali komáři v šedivých mračnech celá údolí.
Karhunkierros, neboli Medvědí stezka, spojuje nejznámější místa parku ležícího asi 20 km na jih od polárního kruhu. Bílé noci jsou pro nás stále zážitkem. Nechce se spát, a tak putujeme ve dne i v noci.
"O jarní rovnodennosti zůstává na polárním kruhu slunce jeden celý den kompletně nad horizontem. Teď už by mělo dne pomalu ubývat," komentuje Petr situaci pro nás stále nevšední.
"Včera jsem náhodou fotil ještě v jedenáct večer a bylo perfektní světlo. Měl jsem pocit, že se trochu setmělo až tak kolem dvou hodin ráno," přitakal mu Břeťa.
"Člověk je z domova zvyklý na červený západ slunce na západě a tady je to vlastně projekce přes sever, odraz světla," vysvětloval Petr.
Blížila se půlnoc, ale slunce se jen trochu sklonilo k obzoru a my šlapeme lesem po stezce sledující tok řeky Oulanky. V ohromných peřejích překonala řeka kamenný práh a její zklidněný tok nás dovedl až ke srubu v táboře zvaném Ansakämppa.
Krásný srub roubený z velkých klád je jedním z pěti volně přístupných turistických útulků na 10 700 hektarech národního parku v povodí řek Oulanka, Avento a Savina. Jiný srub - Puikkokämppä - byl původně základnou pro chovatele sobů. Nejstarší ze srubů, zvaný Taivalköngäs, byl postaven na přelomu století a sloužil vorařům, ale ten před námi pochází teprve z doby vzniku národního parku a byl od počátku určen jeho návštěvníkům.
Dva pokoje, v každém kamna, stůl a palandy, v oknech důmyslné větrání zabraňující vniknutí komárů, v malé kuchyňce plynový vařič i s náhradní bombou, jednoduché nádobí, kbelík na vodu, zápalky. Venku připravená hromada dřeva, pila a krásná sekera. Nic není rozlámané ani poškozené, vše je na svém místě, jako by se stavbou srubu skončili právě včera.
Spát jdeme až nad ránem. Kouzlo bílé noci v divočině je tak podmanivé, že zkrátka ani únava z dlouhého pochodu nemá tu moc zahnat nás do spacích pytlů.
Příští den putujeme opět kolem řeky. Je vrchol turistické sezóny, ale tady není kromě nás a sobů vůbec nikdo. Stezka se klikatí lesem. Po několika hodinách opět překonáváme řeku, která se valí úzkou soutěskou, po několika visutých můstcích zavěšených mezi skalnaté břehy. A opět jsme u krásného srubu.
Prvními lidmi, které na stezkách národního parku Oulanka potkáváme, jsou Ilmari Rantanen a jeho synové. Ilmari je luteránským pastorem a s třináctiletými dvojčaty a osmiletým benjamínkem putují o prázdninách severskou divočinou.
"Doma máme ještě jednoho, ale tomu je teprve rok, a tak musel zůstat s maminkou," prohlásil Ilmari, když jsme se dali do hovoru. "Kluci se alespoň něčemu naučí. V Helsinkách je plno lidí, kteří sjezdili celý svět, ale tady na severu své vlastní země nikdy nebyli," dodal ještě.
Kluci mají tvrdou prázdninovou školu. Ti starší si nosí batohy vážící tak třináct kilo a všichni tři poslouchají jako hodinky.
Seděli jsme u ohniště, pastor obracel nad ohněm palačinky a kluci pilně přikládali. A po jídle vydrhli pánev u řeky tak, že by nikdo neuvěřil, že se na ní někdy vařilo na ohni.
"Viděl jsi ty stopy u potoka?" ptám se Petra Rybáře jakožto hlavního znalce severské přírody. Myslel jsem, že ho překvapím, ale je to profesionál každým coulem.
"To byl pes, ale pořádný macek, schválně jsem se na to šel podívat až dolů k vodě. U vlka jsou ty prostřední dva prsty předsunuty víc dopředu. Tohle byla široká tlapa velkého psa".
"Ale vlci tu budou - nebo snad ne?" snažím si alespoň uchovat naději.
"To ano, ale asi je neuvidíme. Neplatí skoro žádná z představ vypěstovaných dobrodružnými knížkami. Tak třeba není historicky doložen případ, že by vlci napadli člověka."
Asi jsem se zatvářil hodně nedůvěřivě, protože vzápětí pokračoval.
"No, na nějakém zmrzlém traperovi by si smečka nejspíš pošmákla, ale pokud je to jedna - jedna, tak se člověku raději vyhnou. Naopak, je dokázáno, že jejich nejčastějším úlovkem jsou myši." Petr se rozohnil a to bylo fajn. Stačilo ho trochu popíchnout nějakou otázkou a on pak sypal jednu zajímavou informaci za druhou.
"Vlci normálně žijí v párech. Do smeček se stahují až na zimu a není to jen tak. Mají vysoce vyvinutou hierarchii a každý vlk zná své pořadí ve smečce. Je první vlk, druhý vlk, anebo třeba padesátý třetí. Vlci mají dokonale vyvinutou mimiku v obličejové části, ale především také postoje. Takové přikrčení, naježení, zvednutí ocasu - vše má svůj význam. Ve smečce se přísně dodržuje systém pozdravu a podřízenosti vedoucímu zvířeti. Chceš-li si to představit, tak vlk číslo 53 dá přednost všem 52 vlkům před sebou, ale ani jednomu, který je za ním."
Poslouchali jsme bez dechu. Jen Dana potichu překládala do angličtiny celé vyprávění Ilmarimu a jeho synům.
"Takový vlk má stopu v průměru dvanáct centimetrů, moje zatnutá pěst sotva deset."
Petr se vrátil k naší rozpravě o stopách a zvedl ruku se zaťatou pěstí. Finové překvapeně vykulili oči. Dana se rozesmála a zalykajíc se smíchem jim vysvětlila, že Petr nikomu nevyhrožoval. Jen názorně předváděl, jaké je vlk obdivuhodné zvíře.

Lumír Pecold