Za španělskými misiemi do Texasu

Ze San Franciska v Kalifornii, kde se v létě I na podzim teploty pohybují kolem dvaceti stupňů, přilétám s přestupem v San Diegu brzy odpoledne, kdy tady denní teploty dosahují právě maxima. Vítá mě dusné horko kolem čtyřiceti stupňů, které jen málo poleví v noci. Než se dostanu i s batohem na stanici Grayhoundu, s klimatizací a studenou vodou z kohoutku, jsem pořádně oblit potem. 

V centru San Antonia nejsou hotely nijak levné, ale mám štěstí. Docela nedaleko autobusové stanice naproti úpravnému Travis parku přicházím k velice podezřele omšelému Travelers hotelu, ve kterém je cena dvacet či třicet dolarů za pokoj velice přijatelná a pokoje jsou čisté i s nezbytnou fungující klimatizací. Stává se pro mě základnou k poznávání nejen San Antonia, ale také jeho okolí, protože chci navštívit staré španělské misie v okolí města.

Z pěti španělských misií, které tvoří Národní historický park, je nejdostupnější samozřejmě misie San Antonio de Valero neboli Alamo, která leží přímo v centru starého města. Další jsou pak ve vzdálenosti až patnácti kilometrů od San Antonia. 

Tak jako v některých jiných amerických městech, hodně navštěvovaných turisty, jezdí ale také v San Antoniu autobus, který má své zastávky na nejvýznamnějších historických místech. S lístkem zhruba za deset dolarů můžete celý den objíždět památky a prohlížet. Mezi zastávky, na kterých tyto pendlující autobusy staví, patří také dvě nejzajímavější vzdálené misie. 

Nejdříve mám namířeno na tu největší z nich, která leží ve vzdálenosti přes deset kilometrů od města a kterou nazývají "královna texaských misií". Misie San José a San Miguel de Aguayo pochází z poloviny 19. století, kdy území Texasu patřilo ještě Španělsku. Už v roce 1719 požádali františkánští mniši tehdejšího guvernéra , markýze de Aguayo o souhlas a pomoc při založení nové misie. Ta vznikla už rok nato a na markýzovu počest jí mniši ke jménu svatého Josefa přidali markýzovo jméno de Aguayo. Ale teprve až roku 1768 byla postavena dnešní kamenná misie se vším všudy ze zdejšího kamene - vápence. Byla to spíše misijní pevnost, která tu vznikla, včetně mohutných hradeb s bastiony a střílnami pro děla. Také s posádkou padesáti vojáků, kteří měli chránit nejen mnichy a zdejší přátelské indiány proti různým nepřátelům a lupičům, ale hlavně španělské zájmy proti rozpínavým Francouzům a Angličanům. Vcelku se jim to prý dařilo.

Františkánům se podařilo získat laskavým přístupem nejdříve místní Indiány, takže většina z nich přijala katolické náboženství. Na 350 jich prý pak žilo přímo v pevnosti, v době napadení ji bránili, museli pracovat a mniši je učili číst a psát.

Přejeli jsme přes most u napůl vyschlé řeky San Antonio, aby mě pak autobus vyklopil ve vyprahlé krajině s několika opunciemi a nízkými palmami poblíž hradeb rozlehlé misijní pevnosti. Z horka a pálícího slunce se mohu uchýlit na chvíli do návštěvnického centra s nezbytnými plánky a prospekty. A pak už se vydávám na prohlídku rozsáhlého rekonstruovaného areálu misie.

Ze střílen kolem mohutných bran vykukují hlavně děl. Míjím někdejší příbytky Indiánů nedaleko vchodu a mířím kolem bývalé prachárny k nejzajímavějšímu objektu - kostelu San José s krásným barokním portálem, nad nímž je proslulé oválné okno, jakoby vsazené do bohatých kamenných ozdob. Je to "růžové okno", které prý dostalo svůj název podle oblíbené svaté patronky, Santa Rosa de Lima - svaté Růženky z Limy. 

I vnitřek kostela nese znaky španělského baroka, ovšem s mnoha prvky zdejší indiánské kultury. To je vidět hlavně na sochách a malbách. Také kostel se svými dvěma podsaditými věžemi mi připadá spíše jako pevnost s mohutnými zdmi a malými okénky jako střílnami. K misijní pevnosti dnes patří pěkné a rozsáhlé muzeum, které dává dobrou představu o tom, jak se v misii žilo. Nechybí ani originální archeologické nálezy, zbraně a uniformy španělských vojáků. 

Po roce 1824, kdy Mexiko získalo nezávislost na Španělsku, ztratila zdejší misie svůj význam a postupně chátrala. Kompletně byla rekonstruována v roce 1930, kdy byl dokonce obnoven i zdejší starý vodní mlýn, který jsem teď mohl vidět v původním a činném stavu. 

Z misie San José a San Miguel de Aguayo se vydávám na další cestu, která míří o něco blíž k San Antoniu. Mým cílem je o něco menší misie Concepcion, která je také státní historická rezervace. Tato misie je podstatně menší a byla postavena nedaleko řeky San Antonio v roce 1731. Její celý název je "Nuestra seňora de la Purrisima Concepcion Acuňa. 

Ze staré misie, kterou také nechali postavit františkáni, zbyl dnes v podstatě už jen kostel a pár zřícenin budov. Přesto také tato misie byla částečně pevností, která ochraňovala mnichy i několik vojáků, zvaných Soldados de cuerro" neboli kožení vojáci, podle pancířů z tvrdé kůže, které nosili. Ti bránili v nebezpečí obyvatele misie proti nepřátelským Indiánům nebo lupičům. 

Také zdejší domorodci se chovali ke Španělům přátelsky a pomohli jim z velké části postavit misijní budovy, kostel a hradby kolem areálu, které byly částečně z dřevěných kůlů. Také tady jsem si mohl prohlédnout velkou bývalou prachárnu, příbytky Indiánů a malé muzeum. 

V kostele misie se dodnes konají bohoslužby. Kostel spravuje zdejší diecéze a navštěvují jej většinou Mexičané, kteří žijí v okolí. Za vidění stojí také stará hluboká studna a blízký kamenolom, ve kterém Indiáni v horku a s jednoduchými nástroji dobývali vápenec na stavbu misie.

Podle materiálů, které mám příležitost vidět v nevelkém misijním muzeu, ani mniši a vojáci, kteří zde tehdy žili, neměli lehký život. Nehledě na různá nebezpečí tu bylo i zničující vedro, hmyz a nemoce, které zabíjely zejména Indiány. Myslím na to, když čekám zase v dusném horku ve stínu palem na autobus, který mě odveze zpět do současného rušného San Antonia.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava