Prezidentův ranč a město německých osadníků v Texasu

V texaském San Antoniu se skoro na každém kroku setkávám s ochotou místních pomoci cizincům. Tato příjemná vlastnost rodilých Texasanů se projevuje i při mé návštěvě místního informačního centra, kde se vyptávám na možnost návštěvy ranče někdejšího amerického prezidenta Lyndona B. Johnsona. Pokud nemáte vlastní či vypůjčené auto, zbývá jen zaplatit si celodenní výlet autobusem, který nabízí několik zdejších cestovních agentur. Rozlehlý ranč leží totiž více než sto kilometrů severně od San Antonia v hornaté texaské krajině Hill Country.

Podle všech zdejších patriotů, se kterými tady hovořím, bych si rozhodně a za žádnou cenou neměl nechat návštěvu prezidentského ranče ujít, protože pokládají všichni bez rozdílu tohoto muže za jednoho z největších mužů v historii Texasu. Oficiální celodenní výlet na venkov je dosti drahý, ale pracovníci informačního centra mě ochotně informují o tom, že pár evropských turistů si právě pronajalo na příští den mikrobus a že bych se k nim mohl možná přidat. 

Další den ráno mě nevelký dopravní prostředek nakládá nedaleko pevnosti Alamo na náměstí a hned nato vyrážíme ze San Antonia po pěkné dálnici rovnou na sever. Čeká nás pár hodin cesty texaskou prérií, kudy podle Karla Maye kdysi bloudil duch Llana Estacada. Je to zdánlivě zelená a neúrodná krajina zakrslých keřů a kaktusů, kde prý můžete lehce narazit na chřestýše a dokonce na "armadilla"- texaského pásovce, nebo divokou kočku "bobkat". Projíždíme kolem několika farem, kde marně vyhlížím pověstné texaské dlouhorohé krávy a kovboje s velkými klobouky.  Právě tohle byla země, kde se odehrávaly velké i menší bitvy americké občanské války v letech 1860-65, kdy Texas bojoval na straně států jižanské Konfederace.

Silnice vytrvale stoupá vzhůru a brzy se dostáváme do přívětivější krajiny zalesněných kopců s bílými ohradami menších rančů kolem. A nakonec nás velká cedule upozorňuje, že se blížíme k Národnímu historickému parku – texaskému ranči prezidenta Lyndona B. Johnssona. Jak sděluje náš řidič a zároveň průvodce v jedné osobě, Johnson byl 36. americkým prezidentem právě po populárním Kenedym v letech 1963 až 1969. Vyrůstal právě zde, na ranči svých rodičů, který později zdědil a měl velice rád. Natolik, že v Texasu na svém ranči trávil nejen své volné chvíle, ale rád tady většinu roku i pracoval a jako prezident Spojených Států přijímal i státní návštěvy a své osobní přátele. Pro ten účel bylo poblíž jeho domu vybudováno menší letiště.

Ranč je velice rozsáhlý. Po vjezdu na jeho pozemky projíždíme kolem břehů široké řeky Pedernales River, která rančem protéká, míjíme rozlehlé pastviny, kde můžeme zblízka pozorovat dlouhorohé texaské krávy "longhornky" a také stádo bizonů. Až se dostáváme k nevelké budově někdejší školy, kterou jako kluk prezident navštěvoval. A o kousek dál k malému hřbitovu Johnsnovy rodiny. Skromný mramorový náhrobek bývalého prezidenta není možné přehlédnout - je ozdobený neustále květinami a věnci, které sem přinášejí oficiální návštěvy i obyčejní návštěvníci. A pak už přijíždíme konečně k "texaskému Bílému domu", kde žil prezident se svou rodinou. Nejdříve musíme projít někdejší stodolou, kde je dnes muzeum s mnoha památkami a fotografiemi. V  menších klimatizovaných pavilonech pak jsou umístěna všechna auta, která prezident Johnson za svého života používal. Je mi sympatické, že Američané nevnímají slavného muže Texasu jako nějakou modlu, ale líčí s humorem, jak vozil své návštěvy po řece v obojživelném vozítku a jak každého obdaroval perem se svým monogramem. Byl prý pyšný na to, že i přes úřad prezidenta má svůj rodný ranč a je stále farmářem.

U domu měla rodina bazén, kde se prezident rád koupal a houpal se na i na houpačce, zavěšené mezi stromy u řeky se svými vnoučaty.

Samozřejmě si můžeme prohlédnout i vnitřek domu s prezidentovou pracovnou, knihovnou, kuchyní a dokonce ložnicí - vše zůstalo zachováno tak, jak to vypadalo v době, kdy dům patřil prezidentské rodině. Platí tu ovšem přísný zákaz fotografování a nepomáhá mi ani novinářská průkazka, strážci jsou neúprosní. Pokud bychom měli víc času, bylo by možné navštívit ještě hospodářské budovy ranče, kde se prý v sezóně můžete zúčastnit i značkování dobytka a pozorovat zblízka farmářské práce. My ale musíme vyrazit dál, protože máme v programu naší cesty ještě návštěvu města Fraderiksburg, které leží o několik desítek kilometrů dál na západ.

Jak nám sděluje náš texaský průvodce, Frederiksburg založili těsně před občanskou válku v roce 1860 němečtí osadníci. Jejich potomci tady žijí dodnes a přestože už mnozí z nich nemluví německy, udržují stále původní germánský ráz městečka - teď už ovšem hlavně pro turisty. 

Jinak ovšem město vyhlíží jako typická osada "divokého západu" se vším všudy. Malebné dřevěné domy mají typická podloubí, kde můžete vstoupit do krámků, vonících bylinami a kořením. V téměř čtyřicetistupňovém horku dávám přednost starobylé hospodě v bývalé budově stodoly, kde se dnes současně vaří pivo v několika velkých měděných kotlích. Poslouží vám tady pravou bílou německou klobásou se zelím a vynikajícím silným černým pivem. Dávám raději přednost pravému obřímu texaskému stejku. A o kousek dál si pak mohu zajít do jedné z mnoha vinoték ochutnat vynikající a pro nás velmi nezvyklé texaské víno, které se tady v okolí Frederiksburku pěstuje už po několik generací. To nejtypičtější a velmi silné má název Lone Star  (Osamělá hvězda - podle vlajky Texasu), právě tak jako zdejší nejoblíbenější texaské pivo. Obojí je velice dobré. A tak si myslím, že Texasané jsou nejen velcí vlastenci, ale také skuteční labužníci.

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava