Křesťanská Káhira

Středověký i současný Egypt jsou synonymem pro významný muslimský státní útvar, který hrál a hraje důležitou roli v tehdejším i současném světovém dění. Málo však je již známo, že na mnoha úspěších egyptské politiky i hospodářství se podílí důležitá křesťanská menšina. Nakonec křesťanem je Butrus Ghálí - před lety ještě šéf Organizace spojených národů. Odhaduje se, že křesťané všech konfesí společně tvoří 15 až 25 % egyptské populace.

Drtivou většinu z nich tvoří Koptové, reprezentanti egyptské národní ortodoxní církve, která vznikla snad již v prvním století našeho letopočtu díky misijní činnosti sv. Marka. Koptská církev se s byzantskou rozešla již ve 4. století a od té doby byli Byzantinci považováni za utlačovatele Koptů. Již z doby římské se traduje období mučedníků. Jen Diokleciánovi Koptové přisuzují na 150 000 obětí náboženského pronásledování. Snad tehdy se křesťané poprvé bránili útěkem do pouštní samoty a zakládáním klášterů. Další mučednictví přineslo schizma s Cařihradem a později, po zapomenutí dohod s arabskými předáky, mučednictví nezřídka pokračovalo. I tak ještě za křižáckých tažení do Svaté země a odtud za vpádů do Egypta většinu káhirského obyvatelstva tvořili křesťané. Jim, a v jisté míře to snad platí dodnes, však byli muslimští spoluobčané milejší než latinští cizinci. Teprve počátkem 19. století po Napoleonově expedici a jejím neslavném konci umožnil pragmatický (krutý a nikoliv "osvícený") egyptský místokrál Muhammad Alí a jeho nástupci pod tlakem politických událostí vstup dalších křesťanských církví na egyptskou půdu a rozvoj misijní činnosti. Revoluce Násirových mladých důstojníků v 50. letech minulého století (22. 7. 1952) vedla k výrazné sekularizaci Egypta, avšak po postupném odklonu od Sovětského svazu v 70. letech islám výrazně posílil.

Egypt je ústavně demokratickou republikou, umožňující volnost výběru náboženství. Pro místní křesťany reálná praxe často znamená něco jiného, neboť přece jen podpora islámu ze strany vlády je nesrovnatelně vyšší. Konverze z jednoho náboženství k druhému je vzácná. Konverze ke křesťanství je vlastně islámskou věroukou označovaná jako trestné odpadlictví. Výstavba křesťanských svatostánků i v nejvzdálenější obci vyžaduje až souhlas prezidenta, což pro stavbu mešit vůbec není zapotřebí.

Přes tyto jisté problémy koptské křesťanství rozkvétá. Hlavou je patriarcha volený z mnichů pouštních klášterů. Církev vede aktivní propagandu a kostely i kláštery se stávají nejen cílem poutníků a turistů, ale rovněž centry vzdělanosti. Koptové vydávají slovníky, které mají obnovit znalost starobylého liturgického jazyka, a k tomu slabikáře a učebnice restaurující koptskou gramotnost. Do kostelů a církevních škol už totiž dávno pronikla arabština, v ní vychází většina náboženské literatury a vedou se bohoslužby. Současné snahy jsou tak spíše projevem zdůraznění sounáležitosti egyptských křesťanů proti ohrožení ze strany islámského fundamentalismu, ačkoli ten je v Egyptě vládou důsledně potírán.

Moderní centrální Káhira podél břehů Nilu, náměstí Tahrír, ostrov Džazíra a čtvrti Zamalek nesou stopy intenzivní europeizace probíhající od poloviny 19. století. S mírným přivřením očí si tu člověk může připadat jako v některé jihoevropské metropoli. Historizující slohy, secese i moderna vytlačily typickou káhirskou městskou architekturu dále od centra. Výjimku tvoří četné mešity, většinou nevelkých rozměrů, a rovněž malé kostely různých křesťanských konfesí. Tak tu stojí novobarokní kostel Srdce Ježíšova, anglikánský kostel a samozřejmě kostely koptské. Tak jako se musí za monumentálními stavbami islámu daleko od centra do bývalé šestice historických měst, z nichž poslední je al-Qahíra - čili "vítězná", tak také za velkými koptskými chrámy se musí mimo centrum.

Většina zájemců o koptské umění míří k jižnímu okraji města nedaleko pravého břehu Nilu. V místech, kde kdysi od Nilu odbočoval průplav k Rudému moři, stálo odedávna sídliště, na jehož troskách nechal někdy kolem roku 130 n. l. císař Traján postavit pevnost, pro níž se postupně ujal název Babylon. Obyvatelé podhradí se houfně hlásili ke křesťanství. Když přišli v roce 641 Arabové a nabídli jim ochranu před útlakem byzantské církve, brány se otevřely. Arabové si v sousedství postavili město Fustát a Koptům ponechali smluvně zajištěnou rozsáhlou samosprávu a svobody.

V bývalé pevnosti a jejím sousedství vyrostly četné chrámy, z nichž největší zasvěcený svatému Jiří (Mari Girgis) stojí důkladně přestavěný, opíraje se o římské základy, dodnes. Prakticky celý areál Babylonu je dnes součástí Koptského muzea, které zřídila v meziválečném období egyptská vláda, aby zabránila vývozu starožitností do zahraničí.

Vedle exponátů muzea, popisujících téměř dva tisíce let koptské kultury, je nejzajímavější Visutý kostel Panny Marie, založený snad již v 6. století na podezdívce mohutné pevnostní věže. Potemnělý interiér s četnými dřevořezbami zdobí štíhlé sloupy nesoucí dřevěnou střechu. Daleko impozantnější pohled skýtá exteriér od pro veřejnost uzavřené hřbitovní cesty. Vykopávky dosáhly v ohromné díře paty bývalé pevnostní věže a původní bránu, kdysi nad povodňovou hladinou Nilu, dnes dobrých deset metrů pod okolním terénem. Samotný koptský hřbitov sice obsahuje náhrobky jen z posledních dvou století, ale romantika s četnými zákoutími pod kvetoucími keři a listy palem mu nechybí.

Zdejší křesťanská komunita se od muslimského okolí charakterem zástavby příliš neliší. Dokonce i arabesky nad portály jsou nefalšovaně orientální a nebýt občasných symbolů kříže, pravděpodobně vyrostlého ze staroegyptské či faraónské "archy", nic by nesvědčilo o jiném duchovním založení obyvatel. Podobně nenápadně působí další koptské kostely, kláštery a hřbitovy v okolí.

"Novou" koptskou Káhirou lze označit část čtvrti Abbassíja severovýchodně od centra města. Stojí tu dvojice katedrál sv. Marka. Starší kamenná vyrostla společně s křížovou chodbou a několika nádvořími v 19. století. Zdobí ji dvojice hranolových věží se špičatými stanovými střechami. Nová betonová katedrála má za sebou necelých 40 let existence a je skutečným kolosem pro tisíce věřících. Zatímco areál kolem staré katedrály nabízí stinná zelená zákoutí s šumící vodou fontán, drobné kamenné plastiky pro potěšení očí a odlehčené oblouky křížové chodby, nová katedrála především ohromí svou velikostí a současně jakousi koncentrovanou naivitou a barevností soudobého koptského umění. Během dne jsou obě stavby zcela prázdné, ale zato o svátcích a nedělích se jen hemží zbožnými návštěvníky.

Ze zcela jiného soudku je křesťanská čtvrť pod horou Mukkatam pod skalami východně od Citadely. Prakticky všichni obyvatelé se tu živí podivuhodným zaměstnáním. Po celý den sbírají po Káhiře rozmanité odpadky, které najdou na ulicích, v domovních průjezdech a na dvorcích. Na dohodnutá místa snášejí kusy kartonů, papíry, hadry, kovy, plasty, úlomky dřev a také nepříliš vábně vonící odpadky z potravin všeho druhu. Zde je nakládají na malé náklaďáčky nebo cpou do neuvěřitelně starých a špinavých osobních aut, které řídí někdo ze sousedů, kdo se na tento povoz zmohl. Jedno za druhým auta proudí pod horu Mukkatam do hustě zastavěné čtvrti s 30 000 obyvateli, jejichž "hlavní zaměstnání" je cítit na kilometry daleko. Zde se náklad vysype přímo na ulici nebo odnese do přízemních prostor, kde sestry s matkou odpadky dokonale roztřídí. Pro roztříděné odpadky si jezdí lépe vyhlížející náklaďáky zpracovatelských firem, které recyklací z nich vyrábějí nové věci. Co se na nic nehodí vyhazují na stráň hned za posledními domy. Kromě nemnoha šťastlivců, kteří mají lépe placená zaměstnání dole ve městě, celá čtvrť se živí tímto zaměstnáním. Moc to nevynáší, ale žít se dá. Blýská se však na jiné časy. Městská správa Káhiry hodlá najmout dvě velké firmy - jednu italskou a jednu španělskou. Obě společně vybudují ve městě dokonalý systém sběru, odvozu a zpracování odpadů. Zaměstnají na 2000 lidí. V tomto směru se Káhira blíží ostatním světovým velkoměstům. Co však bude dělat třicet tisíc lidí pod Mukkatamem, se však neví.

Dobrých 15 km daleko je oáza naprostého klidu a výjimečné čistoty: klášter Mar Simean. Na paměť dávné události ze dne 27. listopadu 979, kdy tehdejší káhirský chálif zapochyboval o starých právech křesťanů a vyžadoval proto důkaz jejich schopností, zde byl do vápencových skal vytesán soubor podzemních a polokrytých kostelů s hledišti, která pojmou tisíce věřících. Tehdy zde křesťané chálifa přesvědčili pod vedením kněze sv. Simeana, že jsou schopni pohnout skalou. Shromáždilo se jich na tisíce a společným rytmickým podupáváním skálu skutečně rozhýbali. Chálif jim pak všechna práva vrátil.

Káhira a ostatně mnoho dalších míst v Egyptě, se honosí místy pobytu Svaté rodiny, Marie, Josefa a malého Ježíška. Jen v samotné Káhiře je těchto míst několik. Snad nejznámějším z nich je Pramen Svaté rodiny ve čtvrti Mataríja nedaleko Heliopolisu, dnes stále ještě moderního, či spíše mondénního předměstí metropole z přelomu 19. a 20. století, kdysi byl však jediným staroegyptským sídlem na káhirské půdě. Za časů egyptského vyhnanství Svaté rodiny zde byla poušť se zříceninami chrámů a několik stojících žulových obelisků. Z nich zůstal stát pouze obelisk krále Senuserta I. z doby kolem roku 1900 př. n. l. Svatá rodina se zde údajně zastavila krátce po počátku našeho letopočtu a odpočívala nedaleko životodárného pramene pod starým platanem - sykomorou. Dnes je kolem pramene a zbytků stromu obehnána vysoká zeď, neboť kdysi nekonečnou pláň zabraly nevzhledné neomítnuté cihlové činžáky dělnické čtvrti. Posvátný areál je zasvěcen Panně Marii a představuje vlahou oázu v prašném rozpáleném koutě Káhiry. Pramen dnes vyvěrá asi půldruhého metru pod okolním povrchem a jeho žbluňkání musí každému návštěvníku po zhlédnutí okolí za zdí připadat jako zvuky ráje. Však také leckdo za bránu zvenku ani nesmí. Lokalitu spravuje egyptské ministerstvo památek a u vchodu stojí ozbrojená hlídka. Uvnitř již pohyb osob nikdo nekontroluje, a tak je možné se osvěžit vodou (nikoliv pitím), pokochat zelení, zamyslet se pod starou sykomorou (vedle suché spleti větví roste již dlouhá léta nový následník) či zajít do malého (ale širokého) kostela vyzdobeného naivními malbami v koptském stylu.

Jiné místo v Káhiře připomíná nalodění Svaté rodiny na nilskou bárku a plavbu vzhůru do Středního Egypta. Ostatně nedaleko pramene je v síni vystavena mapa, vyznačující veškeré místa pobytu Svaté rodiny v zemi nad Nilem. Je jich tolik, že Egypt by se mohl směle stát cílovou zemí křesťanských poutníků.

Jaromír Kolejka
Zeměpisné sdružení