Přežije “Ohridsko jezero“ příští desetiletí?

K Ohridskéku jezeru jsem přijeli již za tmy. V horách Jablanice jsme se zdrželi. Avie začala totiž dělat opět problémy a nyní ať namáháme zrak sebelépe a to sedím s Jardou na střeše, jezero nevidíme. Jen tušíme někde vlevo tam, kde se náhle strmé skály a soutěsky Drimu, jimiž jsme celé odpoledne projížděli, rozestoupily.

Vladimír prudce přibrzdil a zabočil doleva. Jedeme po velmi úzké silničce po obou stranách lemovanou hustým porostem topolů a vrb
“Vypadá to, že vjedeme k někomu na dvůr” okomentoval Petr Vladimírův manévr,“ a nebude li tam nějaké místo na otočení, tak odsud nevycouváme”.
Nebylo by divu, dvakrát jsme projeli mezi nějakými ploty a stodolami a cesta se stále víc zužuje.
Vladimír zastavil.
“Jardo, vezmi prosím kolo, a jeď na průzkum, zda je někde místo k zaparkování” ozvalo se palubním telefonem. Dali jsme kolo dolů, ještě i Karlovo a kluci vyrazili do tmy. Po půlhodině se průzkumníci vrátili.

“Asi kilometr odtud je malá plošina, nějaká terasa, tam by se dalo docela dobře zaparkovat” sdělovali kluci netrpělivě očekávané informace.
Konečně parkujeme. Dnešní trasa byla náročná. Začal vycházet měsíc a teprve nyní jsme v jeho bledém světle uviděli lesknoucí se nekonečnou hladinu jezera s tisíci světelných bodů jako od světlušek, lemujících vzdálené pobřeží někde u Ohridu nebo již v Albánii. To jsou světla vesnic, městeček, hotelů, penzionů či jen nábřežních lamp. Nastal neuvěřitelně hlasitý žabí koncert, určitě přehlušující konkurenční cikády.
“Večeře, nevečeře, jdeme se vykoupat” vyslovil Petr to, co jsme měli na mysli všichni. Asi po dvou stech metrech mezi rákosím jsme našli oblázkovou velkou pláž. Voda byla temná a velmi teplá. Kousek odtud stál moderní atriový hotel a jeho hýřivé osvětlení padalo i na část jezera kolem pláže. Hodně po půlnoci jsme se s juniorem spokojeně uložili ke spánku na střeše Avie. Ani komáři moc neštípali. Hvězdná obloha se klenula nad námi a my plni dojmů jsme pomalu usínali.
 
Ráno, při východu slunce jsem si teprve pořádně vychutnal nádherné jezero uprostřed okolních hor. Samotné jezero je v nadmořské výšce asi 700 metrů a svojí hloubkou 286 metrů patří mezi nejhlubší krasová jezera planety. Je vklíněné do hor Makedonie a Albánie v zastrčeném koutě Balkánu. Plocha jezera je 367 km2 . Třetina je v Albánii, zbytek v Makedonii. Jezero patří k nejstarším na světě s unikátními endemickými obyvateli přežívajícími od třetihor. Se pstruhy belvicemi, letnicemi či pastrnky se nesetkáme nikde jinde. Je ttu zoologický ráj. Proto byla celá oblast Ohridského jezera i s městem Ohrid, bohatým na historii a památky, prohlášena rezervací světového významu.
Opět se jdeme vykoupat do teplé a úžasně průzračné jezerní vody. Od správce hotelu se dozvídáme, že jsme v Kališti a zvláštní budova kousek opodál ve strmém břehu za rákosím, je klášter Sv. Bogorodica. Je to do skály vytesaný kostel ze 13. století s dostavěnými budovami s kaplí, těsně na břehu jezera. V areálu kláštera jsou vysázení růže a dokonalá úprava okolí skloubená s architektonickými prvky navozují nádhernou, rozjímavou atmosféru podtrženou překrásným výhledem na jezero s pohořím Galičica v pozadí.
Několik desítek českých přírodovědců a cestovatelů navštívilo v minulosti tyto končiny. Například zoolog, profesor J. Komárek popisuje svá studia a cesty po Makedonii těsně před a po první světové válce v knize “Neznámá Makedonie”. Nadšeně popisuje divokou, nedotčenou a doslova panenskou krajinu, průzračnou čistou vodu jezera. Překrásnou zemi plnou divokých velehor, krasových stepí a úrodných údolí, kam se těžko odvažoval evropský turista, protože byl odkázán pouze na sebe a své zbraně (!) a na svoji odvahu. Prováděl svá přírodovědná pozorování v místech jako první Čech, ne li první vědec vůbec.
Známí cestovatelé pánové Hanzelka a Zikmund, jejichž trasu částečně kopírovala naše “Expedice Řecko 1996” v cestopise “Obrácený půlměsíc” uvádějí, že vodu z jezera v šedesátých létech, kdy tam byli, pili bez převaření, tak byla čistá. A okolí jezera čistí, nádherné.
Uplynulo několik desítek let a mnohé se změnilo. Bohužel k horšímu. I když je jezero pod dohledem světových organizací . Snad právě proto se stalo cílem turistů z celého světa toužící uvidět unikátní jezero a jeho okolí.. Pobřeží kolem jezera je lemováno soustavnou řadou letovisek, penzionů , pláží a všeho co k turismu patří.
Prudkým stoupáním se šplháme vysoko do hor nad jezero k hraničnímu přechodu Radožda – Perrenjas do Albánie. Na hřebenech kopců před námi již vidíme desítky pověstných albánských betonových bunkrů. Přechod tvoří ucelená řada bunkrů, takže vůbec nevíme, kudy vlastně máme jet.
K naší lítosti zpět. Řidiči kamionů nám naznačují, že tento přechod je určen pouze pro ně. Musíme se vrátit, objet celé jezero a do Albánie přejít až za Ljubaništou u kláštera Sveti Naum. Devadesátikilometrová zajížďka je před námi. Ovšem právě díky tomu, že objíždíme jezero a potom i po albánské straně, vidíme tu hrůzu, jež se na unikátní přírodní areál valí.
Hraniční přechod do Albánie tvoří vykrojená terasa , vybagrovaná a hrubě upravená v prudkého svahu, který končí v jezeře. Na malé zaprášené , občas štěrkem upravené prostoře stojí několik polorozpadlých mobilních buněk a plechových chatrčí. Po zemi se všude povalují stovky a tisíce rozježděných plastikových lahví od nealkoholických nápojů, igelitových obalů , pytlů a všech možných jiných odpadků. Občasný úklid se řeší zřejmě tím, že se všechno shrne buldozerem do jezera. V lepším případě se to zapálí. Doutnající, smrdící kouřící hromady kolem jsou toho důkazem. Po stráni a v jezeře jsou další hromady odpadků. Stejně je tomu téměř podél celého pobřeží . Navíc tu stojí vždy po několika stech metrech malé betonové pevnůstky umístěné přímo na plážích. Dokonce jsme viděli několik osobních i nákladních aut zaparkovaných na mělčině ve vodě jezera, jejichž řidiči pečlivě vozy umývali a čistili. Přítomnost několika rozebraných vraků aut povalujících se v mělkých pobřežních vodách nelze naprosto rozumně nijak vysvětlit. Hodně dlouho jsme hledali místo, kde bychom se mohli opět osvěžit v teplých vodách jezera, aniž bychom nenarazili na odpadky všeho druhu, včetně množství roztříštěných skleněných lahví, střepů a se spoustou fekálií na krásných štěrkových plážích
V Albánii nemají ani potuchy o nějaké ochraně unikátního jezera a jeho fauny, natož o ochraně přírody a životního prostředí vůbec. Jak jsme, bohužel později při průjezdu jinak překrásnou zemí viděli.
Nedojde li k radikálnímu obratu v přístupu místních obyvatel k ochraně jezera, Ohridské jezero a jeho fauna zahyne. Ovšem Albánie s nálepkou nejchudší země Evropy, bude mít asi na dlouhá léta zcela jiné starosti nežli ochranu přírody své nádherné země.
S tímto velmi neradostným poznatkem opouštíme břehy jezera a opět dýchavičně stoupá naše Avie nekonečnými serpentinami dál do vnitrozemí, do hor země orlů – Albánie.

Rady na cestu:
Nejvhodnější a nejbezpečnější přístup k jezeru je z Makedonie, kde jsou kvalitní silnice a vůbec fungující doprava i ostatní služby. Četnost penzionů a hotýlků umožňuje ubytování v různých cenových relacích bez jakýchkoliv problémů. Platí se markami či dolary.
Podstatně odlišná situace je v Albánii.
Vzhledem k velmi špatným silnicím i dopravní, bezpečnostní a politické situaci v Albánii, není příliš bezpečné se v dohledné době do země vůbec podívat, natož volně cestovat nepřístupnými horami a oblastmi.

Jaroslav Hladík
Klub cestovatelů Hanzelky a Zikmunda Globe Prosiměřice