Hlučínsko připadlo před devadesáti lety k Československu

Hlučínsko (německy Hultschiner Ländchen, polsky Kraj Hulczyński nebo kraik hulczyński) je historické území, které je rozdělené mezi okresy Opava, Ostrava a Karviná. Do počátku roku 1920 bylo jižní částí okresu Ratiboř v rámci pruské provincie Pruské Slezsko. K Československu bylo Hlučínsko, oblast Horního Slezska, připojeno na základě Versailleské mírové smlouvy, která byla podepsána 28. června 1919 a ratifikována dne 10. ledna 1920 Společností národů.

Dnem ratifikace 10. ledna 1920 došlo k oficiálnímu připojení jako nový politický a zároveň i soudní okres Hlučín a stalo se součástí Českého Slezska. Území o rozloze 316,76 km² a se 49 tisíci obyvatel, s největším sídlem - městem Hlučínem, mělo od roku 1742, kdy se stalo součástí pruského státu, poněkud jiný společenský a ekonomický vývoj než zbývající naše území. Tento jiný vývoj (v jiné zemi) se samozřejmě podepsal na osudech, kultuře a myšlení zdejšího obyvatelstva a jeho stopy můžeme sledovat až do dnešních dnů.

Hlučínsko je na jihovýchodě ohraničeno řekou Odrou a na jihu řekou Opavou. Podél břehů řeky Opavy se táhne zvlněná Hlučínská pahorkatina. Hlučínsko je i výletní oblastí s mnoha cyklostezkami, jejíchž páteří je část stezky Moravská brána, která navazuje na česko-polskou příhraniční trasu a množství lokálních cyklotras.

Pokud jde o územní vymezení, ze srovnání podrobných historických a současných map vyplývá, že historické Hlučínsko, tak jak bylo připojeno k Československu, zahrnuje následující území: katastrální území Antošovice (součást městského obvodu Slezská Ostrava), obec Bělá, obec Bohuslavice, katastrální území Bobrovníky (součást města Hlučín), obec Bolatice, obec Darkovice, katastrální území Darkovičky (součást města Hlučín), malou nezastavěnou severní část katastrálního území obce Dobroslavice, město Dolní Benešov, obec Hať, téměř celé katastrální území Hlučín (součást města Hlučín), obec Hněvošice, téměř celé katastrální území ostravského městského obvodu Hošťálkovice, obec Chlebičov, obec Chuchelná, některé zemědělské pozemky na severním a východním okraji opavského katastrálního území Kateřinky, obec Kobeřice, téměř celé katastrální území Koblov (součást ostravského městského obvodu Slezská Ostrava), obec Kozmice, většinu území katastrálního území města Kravaře (k Hlučínsku nepatřila jeho místní část Dvořisko), téměř celé území opavské městské části Malé Hoštice, meandr řeky Opavy v katastrálním území Lhota u Opavy (součást obce Háj ve Slezsku), téměř celé katastrální území ostravského městského obvodu Lhotka, obec Ludgeřovice, obec Markvartovice, obec Oldřišov, nepatrnou nezastavěnou část katastrálního území ostravského městského obvodu Nová Ves, nepatrná část opavského katastrálního území Opava-Předměstí, téměř celé katastrální území ostravského městského obvodu Petřkovice, obec Píšť, již zaniklý meandr Odry v katastrálním území Přívoz (součást městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz), nepatrná nezastavěná část katastrálního území Pudlov (součást města Bohumín), obec Rohov, obec Služovice, obec Strahovice, obec Sudice, obec Šilheřovice, obec Štěpánkovice, obec Třebom, téměř celé území obce Velké Hoštice, nepatrná nezastavěná část katastrálního území Vrbice (součást města Bohumín), obec Vřesina a obec Závada.

Za třicetileté války, bylo území Hlučínska součásti Habsburské monarchie. Toto území bylo decimováno zejména vpády dánských a švédských žoldnéřských vojsk, která zde vyplenila a vypálila Kravaře, Kouty, Chuchelnou, Píšť i města Benešov a Hlučín. V samotném Hlučíně bylo zcela vypáleno 80 domů, v řadě vesnic bylo obyvatelstvo zdecimováno na polovinu, několik vsí zaniklo úplně.

Nová etapa hlučínských dějin se začala odvíjet v polovině 18. století. Nástup Marie Terezie na slezský vévodský stolec se stal záminkou k vyvolání rakousko-pruského válečného konfliktu, jehož první epizoda byla roku 1742 uzavřena vratislavským mírem, podle kterého větší část Slezska, včetně levobřežní krajiny při řece Opavě mezi Opavou a Ostravou, připadla Prusku. Hlučínské vsi a městečka se tak staly součástí pruského státu. V důsledku napoleonských válek bylo v roce 1807 tzv. říjnovým ediktem zrušeno v Prusku, a tedy i na Hlučínsku, poddanství. V průběhu druhé poloviny 19. a na počátku 20. století docházelo ke stále silnějšímu zapojení širokých vrstev občanů Hlučínska do politického vývoje, což neodvratně směřovalo ke splynutí s pruským národem. Politicky se obyvatelstvo přimklo k pruské státní ideologii, což bylo výsledkem jeho hospodářské závislosti, ale také i osobním rozhodnutím a projevem svobodné vůle.

Porážkou centrálních mocností v 1. světové válce, rozpadem německého císařství a Rakousko-Uherska, vznikla nutnost nového státoprávního uspořádání středoevropského prostoru. Za těchto okolností se zrodila také Československá republika. Političtí představitelé Čechů a Slovanů v zahraničním i domácím protirakouském odboji uvažovali o budoucích hranicích státu. Vznikly koncepce, které počítaly s připojením rozsáhlých oblastí, které v minulosti byly nějaký čas součásti českého státu, např. Horní a Dolní Lužice, Kladska, ale i Hlubčicka a Ratibořska, kde se ale předpokládal souhlas tamního obyvatelstva. Z jižního Ratibořska se dokonce již v roce 1915, a později v roce 1918, ozvaly signály - poprvé z bořutínské fary hlučínských duchovních, podruhé memorandum podepsané několika faráři, učiteli, podnikateli a obchodníky, kteří žádali české politiky, a v roce 1918 zástupce vítězných mocností na Pařížské mírové konferenci, aby se "nezapomnělo na tyto oblasti, jež patří k českému národnímu majetku". Byl to však hlas jen několika jedinců, kteří, jak ukázaly další události, bohužel ani zdaleka nemluvili jménem veškeré populace Hlučínska. 

Největší manifestace proti připojení k Československé republice se uskutečnila v Ratiboři dne 14. 5. 1919. Kampaň neustávala ani po uzavření Versailleské smlouvy. V neoficiálním referendu vyslovilo 93,7 % obyvatelstva Hlučínska přání zůstat v rámci Německa. Intervenovalo se u šéfa dohodové mise v Berlíně, protestní telegramy byly odesílány vládám Francie, Velké Británie a USA, hlučínské ženy psaly papeži, delegace z Ratiboře neúspěšně přesvědčovala prezidenta T. G. Masaryka a ministerského předsedu Vlastimila Tusara, aby se Hlučínska zřekli. Někteří němečtí armádní činitelé nabízeli za uskutečnění referenda na Hlučínsku vojenskou podporu v případě ozbrojeného střetnutí o Těšínsko. Dne 3. února 1920 ale začali Hlučín opouštět němečtí vojáci, což se na některých místech (především v Hlučíně, Kravařích a v Kobeřicích) neobešlo bez ostrých výpadů proti připojení k Československu. Vojenský zábor území prováděl dne 4. února 1920 3. moravský pluk v Opavě s velmi reprezentativním obsazením. V jeho čele stál francouzský generál Marty, zplnomocněný komisař pro Hlučínsko dr. Šrámek, poslanci národního shromáždění Zíka, Lukeš a dr. Rambousek, prezident zemského soudu Kunz, finanční ředitel Hrubec, zástupce zemského prezidenta dr. Schiller a další. Obyvatelstvo však tento "průvod papalášů" naprosto ignorovalo a vůbec nevycházelo z domů. Dr. Šrámek tak přicházel na území, kde ho vůbec nikdo nevítal. Delimitační práce na Hlučínsku byly dokončeny definitivně až v roce 1923 připojením obcí Hať a Píšť. 

Připojování území k jinému státním celku bylo a je vždy spojeno s obrovskými problémy a v mnohých případech nenaplňuje očekávání, jež je do nich na obou stranách vkládáno (viz např. bývalá Jugoslávie). Předáním Hlučínska nově vzniklému československému státu vznikl problém začlenění, který se také označuje jako tzv. hlučínská otázka (jádrem této otázky bylo určování národností a státní příslušnosti u značné části místního obyvatelstva po 2. světové válce v roce 1945, na kterém závisela konfiskace majetku a odsun části obyvatel do poraženého Německa). Tato otázka se řešila ještě počátkem 50. let 20. století. Oblast Hlučínska se stala v meziválečném období silně problémovým územím nového Československého státu. Jednalo se především o hospodářské obtíže, sociální neklid způsobený otevřenou diskriminací z řad majority, ale i neochoty obyvatel přizpůsobit se novým podmínkám. Logickým vyústěním všech těchto problémů se staly parlamentní volby v roce 1935, kdy většina voličů (73,3 %) na tomto území dala svůj hlas německým nacionalistickým stranám, především Sudetoněmecké straně.

Na základě Mnichovské smlouvy bylo Hlučínsko dne 8. října 1938 připojeno přímo k Třetí říši jako součást Pruského Slezska a nikoli k Sudetengau, jako většina československého pohraničního území. Hlučínsko bylo tedy přičleněno přímo k německému Slezsku a stalo se součástí okresu Ratiboř v opolském vládním obvodu pruské provincie Slezsko (od roku1941 provincie Horní Slezsko). Manifestačních oslav navrácení k Říši uskutečněných dne 13. prosince 1938 se účastnil i slezský vrchní prezident a gauleiter Josef Wagner. Akt navrácení jednoznačně vypovídal o povědomí německé strany o příslušnosti obyvatelstva i samotného území k Německu. Tento fakt měl ovšem i svojí stinnou stránku, která byla spojena s povinnou službou mužů ve Wehrmachtu v průběhu 2. světové války, což mělo za následek mnoho obětí na životech a strádání obyvatelstva. Tato kausa dodnes traumatizuje část hlučínských rodin a spor o právo připomínat si jejich památku vnáší neklid a kontroverze i do současné místní společnosti. 

Po roce 1945 bylo Hlučínsko opět připojeno k Československé republice. V prvních poválečných volbách v roce 1946 zvítězila na Hlučínsku ČSL se ziskem 7 592 hlasů, KSČ zde tehdy skončila úplně na posledním místě, což bylo v porovnání se zbytkem republiky ojedinělé. Na Hlučínsku panovaly velmi komplikované demografické poměry spojené s tím, že se zde drtivá většina obyvatelstva v roce 1939 přihlásila k německé národnosti (asi 52 tisíc osob). Jádrem tzv. hlučínského problému bylo tedy určení národnostní a státní příslušnosti, na čemž především závisela konfiskace majetku a pak i odsun. Tento problém se řešil ještě počátkem 50. let a celkově bylo odsud odsunuto asi čtyři tisíce sto osob, tedy poměrně malý počet osob německé národnosti (v roce 1947 zde žilo 47 437 obyvatel). Rovněž nejasný byl i průběh konfiskací, protože směrnice platné pro ČSR, byly na tomto území nepoužitelné, neboť by se dle nich na Hlučínsku konfiskovalo prakticky vše.

Po devadesáti letech od připojení k Československu probíhala právě v Hlučíně "Konference při příležitosti 90. výročí připojení Hlučínska k Československu". Součástí závěru konference bylo slavnostní otevření výstavy Hlučínsko - život na hranici… v Muzeu Hlučínska. Výstava potrvá do 30. května 2010.

Jan Hájek
Zeměpisné sdružení