Valletta

Střelba, výbuchy a záblesky mě probraly z ospalého podřimování. Vyskočil jsem a hnal se po schůdcích na palubu. Piráti, Féničané, Řekové, Kartagiňané, Římané, Arabové, vojska Sulejmana, Angličané, Němci - mozaika všech možných dobyvatelů, kteří kdy zaútočili na tento ostrov, mi probíhala hlavou jako proudící řeka. Vzápětí jsem už ale zase bral schody po čtyřech, tentokrát ovšem opačným směrem. Naše loď právě vplouvala do přístavu. Starodávnou Vallettu osvětloval nádherný ohňostroj a já s sebou neměl fotoaparát.

Kameny, všude kameny. Kam se člověk podívá, kameny. Velké, malé, drsné i opracované. Těch čistě otesaných a pečlivě sestavených do desetimetrových, dvacetimetrových a dokonce i padesátimetrových zdí pevnostních staveb, po kterých sklouzne oko stejně jako útočník, je ve Vallettě asi nejvíce. Pak jsou tu ale také kameny sestavené do krychlí domů a jiné stmelené do barokních forem chrámů zdvihajících se svými věžemi a kopulemi nad střechy města.

Počínaje rokem 1530 byly osudy Malty po následující dvě a půl staletí spjaty s rytířským řádem johanitů. Ti zde také vystavěli skvostné město Valletu, jehož hradby se v záblescích petard a rachejtlí tyčily nad námi.

Johanité

Řád rytířů sv. Jana Jeruzalémského vděčí za svůj vznik skupině zbožných obchodníků, kteří v polovině 11. století založili v Jeruzalémě špitál a hospic pro křesťanské poutníky přicházející do Svaté země. V roce 1099, po obsazení Svatého města při první křižácké válce, ustavili členové tohoto malého seskupení bratrstvo pečovatelů a papež je roku 1113 uznal za náboženský řád. Jeho název byl odvozen od jména řádového patrona Jana Křtitele. Roku 1187 byli rytíři sv. Jana, jak se nazývali, z Jeruzaléma vyhnáni a usadili se na východním pobřeží Středozemního moře. Roku 1291 se stáhli na Kypr a odtud na ostrov Rhodos, který jim byl přiznán jako řádové jmění. Odtud byli roku 1522 opět vyhnáni, a to osmanskými Turky.

Po osmi letech bloudění po Apeninském poloostrově nabídl roku 1530 císař Karel V rytířům ostrovy Malta a Gozo. Nabídka byla přijata po velkém váhání. Ostrovy, kde nebyly hory ani řeky, které v létě spalovalo slunce a v zimě bičovaly větry, se nezdály být zrovna výhrou. Ostrovy také prakticky postrádaly obranyschopnost, která by byla nezbytná v případě očekávaného útoku Turků. Nakonec převážila výhoda ceny, kterou johanité museli zaplatit: každý rok na svátek Všech svatých odevzdat jednoho sokola.

Tak se stalo, že 26. října roku 1530 se rytíři špitálu svatého Jana Křtitele Jeruzalémského vylodili na Maltě. Od té doby se johanité začali označovat jako řád maltézských rytířů.

Rytíři se usadili v malém městě El Borgo u pevnosti St. Angelo. Během následujících let ji opravili a začali stavět novou pevnost na výběžku poloostrova, který vyčnívá z pevniny mezi dvěma hlavními přístavy. Další pevnost vznikla kolem přístavu. Poté přišlo roku 1565 tzv. Velké obléhání, kdy mocný turecký sultán Sulejman s flotilou téměř dvou set lodí oblehl souostroví a vrhl se na prabídnou obranu Malty. Měl velkou převahu: proti jeho 40 000 janičárů se mohlo postavit pouze 600 rytířů, 1 500 vojáků a asi 7 000 ozbrojených civilistů. Bojovalo se celé léto a teprve v září Turci ustoupili. Bitva byla vyhrána, avšak z opevnění zbyly trosky, venkov byl vypleněn, vesnice spáleny a srovnány se zemí, obyvatelstvo zchudlé a vyhladovělé.

Valletta

Prach bitvy se sotva usadil, když se velmistr řádu, Jean de La Valette, hlava řádu a hrdina obléhání, rozhodl postavit na neobydlené ploše mezi přístavy nové město. Mělo to být město opevněné proti útokům, na jehož hradbách by se to hemžilo kanony a jehož hradby by poskytly útulek a bezpečí obyvatelům ostrova v případě budoucího obléhání. Navíc mělo město sloužit i svým stavitelům a také smetánce evropské aristokracie a rovněž členům rytířského řádu, který se nyní hřál na výsluní vítězství.

Avšak po obléhání byla pokladna řádu prázdná, a tak se La Valette obrátil se žádostí o pomoc na evropské vladaře. Ti si byli vědomi důležitosti Malty jako bašty křesťanství, a tak papež Pius IV, Karel IX. Francouzský, Filip II. Španělský i kláštery johanitů v Evropě poskytovaly peníze, munici, zbraně i muže. Papež sem vyslal jednoho ze svých nejlepších vojenských architektů a inženýrů, kapitána Francesca Laparelli da Cortona, který v té době asistoval Michelangelovi na stavbě chrámu sv. Petra v Římě. Laparelli měl za úkol navrhnout plány nového hlavního města Malty a také dohlížet na jeho výstavbu. Dne 28. března 1566 byl položen základní kámen města, a to s nebývalou pompou a za účasti rytířů i obyvatelstva. Rodilo se nové město, které bylo na počest svého zakladatele pokřtěno Valletta. První práce se soustředily na hradby a ty také byly v krátké době dokončeny. Pracovalo na nich dnem i nocí veškeré mužské obyvatelstvo, otroci i muži ze Sicílie (často to bylo více než 8 000 dělníků) a brzy byl poloostrov k nepoznání. Šikmé plochy byly zarovnány, byla vybudována kanalizace. Ještě nikdy se v Evropě nestavělo takové město - přímo podle plánů. Laparellimu asistoval maltský architekt Girolamo Cassar, který později celou výstavbu převzal. Laparelli a Cassar společně navrhli nevídané, precizně uspořádané seskupení příkopů, bašt a lunet, které se tyčily nad sebou v souběžných řadách a byly vystavěny ze solidního zdiva. Ze strany od moře se po obou stranách výběžku zvedaly ohromné kolmé zdi a setkávaly se v úžasné pevnosti St. Elmo. A na druhé straně vzniknul obrovský příkop, který se táhnul mezi oběma přístavy a odděloval tak Vallettu od pevniny. Byl téměř tisíc metrů dlouhý, dvacet metrů široký a osmnáct metrů hluboký. Zaručoval městu perfektní ochranu.

Laparelli se však nestaral jen o opevnění samotné - výstavba města byla pro něj stejně důležitá. Vždyť měl jedinečnou příležitost vybudovat vše tak, jak to bylo nakresleno. Nezapomněl ani na systém sběru odpadků. Pod zemí byly vybudovány příkopy a kanály z kamene. Obyvatelé prostě vhodili své odpadky do jámy na svém dvoře a každé ráno je pak armáda otroků odklízela. Dvakrát denně se příkopy proplachovaly čistou mořskou vodou, zatímco znečištěná voda se odváděla pomocí samostatného potrubí dále do moře. Obyvatelstvo tak bylo ušetřeno zápachu, který zamořoval ostatní evropská města.

V původním plánu Laparelliho byla jedna hlavní ulice, vedoucí od vstupu do města až na vrchol poloostrova, přičemž ostatní rovnoběžné i příčné ulice měly mít působivé uspořádání do serpentin. V posledním okamžiku však svůj plán změnil a rozhodl se pro strohé a téměř symetrické uspořádání. Rovné ulice totiž znamenají, že do nich snadno může vítr, který tak město za letních veder ochlazuje. Laparelli přitom perfektně využil přirozeného tvaru poloostrova. Vzniklo tak homogenní a uspořádané město, které však není monotónní.

Do roku 1571 byla dokončena většina budov a řád se přestěhoval z El Borgo (nyní Vittoriosa) do Valletty. Byl postaven klášterní kostel i jiné chrámy, nemocnice, paláce rytířů a domy pro obyvatelstvo. Výstavba Valletty pokračovala i během dvou následujících staletí, její charakter však zůstal nezměněn. Město mělo již tehdy určená pravidla pro nové stavby. Například budovy nesměly vyčuhovat do ulice, aby se nezúžil průchod. Byly zakázány předzahrádky i volné plochy mezi domy. Každý dům musel mít na rozích sochu, pokud možno nějakého svatého, a každý dům také musel mít studnu - nádrž na dešťovou vodu. A všechny budovy musely být napojeny na městskou kanalizaci. Stavitel se také nesměl se stavbou loudat: od chvíle, kdy mu bylo stavební místo přiděleno, musel nejpozději do deseti měsíců začít se stavbou a dokončit ji do tří let.

Je již pryč doba aristokratických johanitů a jejich výsad. Ve Valletě ovšem nezůstaly jen stavby, které postavili, ale také cosi z jejich nezdolného ducha, přestože se dílo maltézkých rytířů jakoby zhroutilo. Roku 1798 se bez jediného výstřelu zmocnil Malty Napoleon cestou do Egypta. Tehdejší velmistr, Němec Ferdinand von Hompesch, který velel asi šest stům rytířů a osmi tisícům pomocných vojsk, pokládal krveprolití za zbytečné a ponechal francouzskému vojevůdci pohádkovou kořist bez boje.

Během tří dnů museli rytíři - po 268 letech - opustit "svou" Maltu. Bloudili pak po Itálii, až jim roku 1834 nabídl papež sídlo a svrchovanost v Římě.

Řád maltézských rytířů má dnes statut suverénního státu, ale nesídlí již na Maltě. Je ještě menší než známé státečky jako Vatikán, Andorra nebo San Marino. Na rozdíl od nich dnes nemá vlastní území, ale užívá jen exteritoriálního práva na svých nemovitostech v italské republice. Jako suverénní stát s vlastními zákony udržuje řád diplomatické styky a má své stálé zástupce u Mezinárodního červeného kříže, u výboru pro uprchlíky při OSN a u Světové zdravotnické organizace. Stejně jako dříve stojí v jeho čele velmistr a stejně jako dříve si řád klade za cíl pomáhat nemocným, emigrantům, opuštěným dětem a chudým. Řád je duchovním společenstvím laiků a kněží k šíření křesťanských ideálů. Původně ryze aristokratická instituce se zmodernizovala a dnes je členství umožněno i významným osobnostem římskokatolického světa, které nemají šlechtický původ.

Po krátké francouzské mezihře za Bonaparta nahradili rytíře ve Vallettě a na celé Maltě Angličané. Od roku 1802 se Malta dostala pod správu Anglie na celých 162 let. Teprve roku 1964 získala nezávislost, ale na působení johanitů se tu nezapomnělo nikdy.

Historické památky ve Vallettě

Ve městě je kolem 320 budov, které mají velký architektonický nebo historický význam. Městské hradby obklopují plochu o rozloze asi 55 hektarů. Mezi nejdůležitějš budovy patří velmistrův palác, "auberges" - domy určené jako obydlí pro rytíře, Národní knihovna, Divadlo Manoel a katedrála sv. Jana. Nesmí se ovšem zapomenout také na starý špitál a hlavně na vojenskou pevnost St. Elmo, která hrála v dějinách města tak významnou úlohu.
- Velmistrův palác byl postaven v letech 1570-1580.
Dnes je tato grandiózní budova sídlem prezidenta a parlamentu Republiky Malta. Přesto můžete některé části paláce navštívit. Například se můžete podívat do zbrojnice, kde je i brnění Adolfa de Wignacourt, které váží přes padesát kilogramů.

Na malém nádvoří můžete spatřit hodiny, jež dostal darem velmistr Pinto při svém uvedení do úřadu. Hodiny mají čtyři ciferníky, které ukazují kromě času také den, měsíc a fáze měsíce.
- Národní knihovna pochází z roku 1786 a navrhnul ji italský architekt Stefano Ittar. Řád již tehdy disponoval mnoha svazky a dnes je jich v knihovně na šedesát tisíc. Jsou tu i rukopisy a archiv řádu. Během druhé světové války byly vzácnější svazky odvezeny, ale i když byla knihovna zasažena při bombardování, nedošlo k vážnějším škodám.
- Divadlo Manoel je opravdovým klenotem. Bylo postaveno roku 1731, za časů velmistra Manoela de Vilhena, a patří mezi nejstarší v Evropě. Mělo sloužit rytířům k příjemnému trávení volného času. Během prvního představení roku 1732 se na jevišti objevili samotní rytíři.
- Budovy zvané "auberges" sloužily pro ubytování johanitů, podobně jako třeba vysokoškolské koleje. Rytíři se v nich také společně stravovali. Když johanité přišli na ostrov a usadili se ve Vittoriose, bydleli v osmi jednoduchých domech, které sloužily osmi "jazykům" - řádům. Po přestěhování do Valletty už ze skromnosti mnoho nezbylo - z "auberges" se staly honosné stavby, i když jich bylo již jen sedm. Anglický král Jindřich VIII. totiž působení anglického řádu potlačil. Všechny "auberges" projektoval Girolamo Cassar v letech 1571-1590. Z praktických důvodů byla každá z těchto budov postavena poblíž té části hradeb, kterou daný řád bránil.
Do dneška se zachovaly již jen čtyři "auberges" a z nich pouze dvě jsou přístupné pro veřejnost - Auberge de Provence s archeologickým muzeem a Auberge d,Italie.
- Katedrálu sv. Jana také projektoval Girolamo Cassar a je považována za jeho mistrovské dílo. Byla vysvěcena roku 1578. Její fasáda je jednoduchá, jak se sluší na klášterní kostel v opevněném městě, vnitřek však hýří barvami. Díky vytříbenému vkusu sehráli rytíři nemalou úlohu i v dějinách umění. Řád se vždy obracel na nejslavnější umělce své doby. Strop katedrály maloval Mattia Preti, dojemné "Stětí svatého Jana Křtitele" na oratoři namaloval Caravaggio, podlaha je vydlážděná čtyřmi sty pamětními pohřebními deskami - intarziemi v mramoru. Kyždý rytíř musel podle nařízení při vstupu do řádu přinést dar, a tak katedrála byla postupně zkrášlována.
- Špitál johanitů byl v pořadí druhým špitálem řádu na Maltě. Byl postaven roku 1574 a byl větší a mnohem lépe vybavený než původní špitál z roku 1532. Není známo, kdo byl architektem této budovy. Ve špitálu bylo šest pokojů, z nichž největší byl dlouhý 161 metrů. Za zmínku stojí zvláště ta skutečnost, že každý pacient měl svou vlastní postel, což bylo v té době nevídané.
Špitál byl také řízen velmi pokrokově - poskytoval péči všem potřebným: sirotkům, chudým, poutníkům i otrokům. V péči o ně se střídali samotní rytíři, což bylo součástí jejich slibu. Ve špitálu byla rovněž knihovna a fakulty anatomie, chirurgie a farmacie.
Dnes je v budově bývalého špitálu konferenční centrum.
- Pevnost St. Elmo
Tato pevnost ve tvaru hvězdy byla postavena roku 1552 na místě bývalé strážní věže. Její plány připravil španělský inženýr Pedro Pardo. Pevnost byla postavena ve spěchu, protože hrozila turecká invaze. Když k ostrovu roku 1565 připlul sultán Sulejman, byla prvním cílem jeho útoku. Na Fort St. Elmo nezaútočil z moře, jak se všeobecně předpokládalo, nýbrž z pevniny, a podařilo se mu dostat se bez problémů až k baštám. Velmistr La Valette však odmítl podmínky, za kterých se měl vzdát, a místo toho se obrátil o pomoc na Sicílii. Sultán velmi toužil dobýt rychle tuto pevnost, která má klíčovou polohu na výběžku mezi dvěma přístavy, aby mohl své loďstvo bezpečně zakotvit. Jenže nepočítal s takovým odporem, ani s vojenskou zručností rytířů. A tak tato malá pevnost, o které se předpokládalo, že padne nejpozději za týden, vydržela zkázonosné sultánovo bombardování a nájezdy janičárů po více než třicet dní. Její obránci bojovali až do konce, nevzdali se. Traduje se, že dva z nich, kteří byli natolik zraněni, že nemohli stát, se nechali usadit do křesel do trhliny v obranné zdi, aby vlastními těly bránili Turkům ve vstupu. Hrdinná obrana pevnosti umožnila velmistrovi dokončit přípravy k obraně dalších pevností, a tak přispěla nemalou měrou ke konečnému vítězství nad Turky. Proti Turkům bojovalo i veškeré obyvatelstvo, navzdory dřívějším neshodám s johanity. A tak když počátkem září dorazila na Maltu slíbená pomoc, zastavili Turci obléhání a zdecimováni se vrátili do Konstantinopole. Při obléhání ztratili na osm tisíc mužů.
Také Malta zaplatila draze za svoji svobodu. Byla to však cenná lekce: zkušenosti z tureckého obléhání ukázaly, že když jakýkoli útočník ovládne výběžek s pevností St. Elmo, Malta bude ztracena. Proto také začal velmistr La Valette přemýšlet vážně o eliminaci takové hrozby. Logickým vyústěním byl pak plán opevnit celý poloostrov.

Lumír Pecold