Jižní Aljaška

Jsem pořádně naštvaný a se mnou několik dalších spolucestujících. Máme zajištěnou cestu busem na jih do Anchorage a bus dlouho nikde. Až po půlhodině se objeví kluk, že otec měl s vozem poruchu, opravuje ji a prosí o 2-3 hodinky strpení. Hledáme náhradní program. Místní říkají, že kousek odtud je krásné jezírko, kde je možno vidět bobry a soby. Bylo tam skutečně hezky. 

Ranní slunce se prodralo mraky a okolní zasněžené kopce se krásně zrcadlily v modré hladině jezera. Bobry jsme chvíli pozorovali, sobi ale nikde. Protože bylo dost času, chtěl jsem si jezírko obejít po turistické cestě. Jdu sám, pohvizduji si a najednou vidím v čerstvém sněhu stopy asi 15 cm dlouhých tlap a vpředu s otisky drápů. Zřejmě si nějaký menší Míša udělal v noci výlet a hledal zbytky jídla. Stopy míří ode mě, strach nemám, protože mi visí u pasu rolnička. Je to kovový balónek o velikosti tenisového míče s kuličkou uvnitř, která při každém kroku pěkně cinká a měla by medvěda na člověka upozornit. Huňáči se většinou lidem vyhnou. Jdu ale opatrně dál, už si nehvízdám a pak ho za zatáčkou vidím; asi dvoumetrový medvěd se loudá po cestě nějakých 150 metrů přede mnou a když slyší moji rolničku, nevzrušeně odbočuje do křoví u cesty. A já jsem se raději rychle vrátil k autobusu.

Ten přijel nakonec dříve, seděl jsem blízko řidiče a tak jsme se o medvědech bavili. "To není nic neobvyklého, potkat tady medvěda", provil řidič. "Huňáči jsou zvyklí na lidi a pokud nejsou neočekávaně překvapeni, vždy se vyhnou." Dostal jsem i další poučení: "Víte, u nás máme hlavně hnědé grizzly a tady v okolí mají výšku tak do 2,2 metru. To kdyby jste se dostal do Aleuty, třeba na ostrov Kodiak, tam jsou běžně i o půl metru vyšší. Hnědí huňáči sežerou všechno co najdou na zemi nebo vyhrabou ve sněhu a nepohrdnou ani zbytky jídla. Je jich na Aljašce skoro 50 tisíc. Naproti tomu polárních (bílých) medvědů je jen asi osmina. Jsou to obři, vysocí i 3 metry, váží i 500 kg a žijí u pobřeží. Třetím druhem je černý medvěd; vypadá spíše jako mládě těch prvních dvou. Dosahuje výšky do 1,5 metru a hmotnosti 180 kg. Je to vegetarián, ale sežere taky všecko co najde", pokračoval řidič. "Kdyby jste někdy medvěda překvapil neočekávaně třeba za zatáčkou cesty, považoval by vás za vetřelce a mohl by i zaútočit. Pak je třeba neutíkat; pokud to jde, tak couvat nebo když ne, tak si lehnout na břicho, zakrýt rukama zátylek a dělat mrtvého brouka. Za posledních 100 let medvědi zabili jen asi 20 lidí, zatímco třeba psi daleko více", dával mi dobrou radu náš řidič. Doufal jsem, že se s žádným medvědem v přírodě už nepotkám...

Při tom vypravování jsme urazili kus cesty. U Denali je vodní předěl a tak jsme opustili řeku Nenana a přivítali první potůčky řeky Susitny, která už teče na jih do Cookovy zátoky a pak do Aljašského zálivu, součásti Tichého oceánu. První zastávku máme po 190 km v městečku Talkeetna, kde se usadili první obyvatelé v r. 1901. Až sem se dalo od moře doplout loděmi a to využili lovci kožešin a hledači zlata. Pak se v okolí našly sloje černého uhlí, zlata a stříbra. Dodnes se těží pouze uhlí, což bych nečekal, ale viděl jsem už po cestě na Denali černější pásy prolástku ve stráních u cesty a pak i díry (východy) z důlních chodeb. Opět zaúřadoval řidič, když jsem mu řekl, že u nás v Ostravě jsou také doly. "Pane, to víte, jen z turistů bychom se tady neuživili. Můj bratr dělá v dole; uhlí rubají sbíječkou a škrabákem na laně je vytahují na skládku. Je to jednoduchá skoro rodinná těžba, ale přesto takové "malodoly" vytěží dohromady až 100 000 tun uhlí za rok."

Malodoly byly vítaným zdrojem uhlí pro parníky na Yukonu, na jižním pobřeží i pro novou železnici, ale nestačily. V roce 1935 se na Aljašce objevil Emil Usibelli a zřídil důl na povrchové dobývání uhlí vhodné pro elektrárny a teplárny. Dnes je jeho firma UCB jediným velkým producentem a s necelou stovkou zaměstnanců těží průměrně půldruhého milionu tun uhlí za rok. Dvě třetiny se vyvážejí do Japonska, Ruska, na Taiwan i do vzdáleného Chile. Protože jsem absolventem Vysoké školy báňské, zajímal jsem se v Anchorage o tuto spolčnost a dostal řadu překvapujících údajů. Uvedu alespoň nějaké: přes 50% všech uhelných zásob USA je na Aljašce (171 miliard tun). Těží se tu zvláštní šetrnou povrchovou metodou. "Těžit uhlí je lehké, ale nejvíc práce dá odstranění hlušin a nadloží", řekl mi úředník UCB. "Nejdřív je třeba odebrat 30 metrů nadloží nad první vrstvou uhlí, která se odstřelí. Pak je 40 metrů proplástku nad druhou vrstvou uhlí a ještě 24 m nad vrstvou spodní. Všechny tři vrstvy mají dohromady tloušťku 26 metrů. Odval se pak zarovná a ihned oseje a druhým rokem osází stromky."

Výzdoba ulic Anchorage

Dalších 190 km od Talkeetny do Anchorage uběhlo a objevily se první továrny, sklady a domy města. Našel jsem jedno volné místo v hotelu v centru, navštívil informační turistické středisko postavené jako nízký srub se střechou pokrytou drny. Město má několik muzeí, ale není tu žádný velký downtown - obchodní střed. Okolí je velice hezké, protože je možno vidět až 5 horských hřebenů, většinu roku pokrytých sněhovými čepicemi. Když bylo na Aljašce objeveno zlato, bylo třeba postavit železnici do zlatonosné oblasti Fairbanks. Jako východiště pro železnici se našlo místo v chráněné zátoce, která byla dost hluboká a nikdy nezamrzala. Osada dostala jméno Přístaviště nebo Kotviště, tedy Anchorage. V roce 1968 se v zálivu Prudhoe u Severního ledového oceánu našla i ropa a to vedlo k dalšímu rozvoji města. Dnes tu žije kolem 400 000 obyvatel.

Anchorage

Miroslav Šnejdar
Zeměpisné sdružení