Regionalismus a střediskovost měst střední Evropy

Tento článek navazuje na předešlý příspěvek, který se zabýval zhodnocením našich nových krajů ve srovnání s územněsprávním uspořádáním ostatních států střední Evropy. Nyní se podívejme na to, jaký existuje vztah mezi regionálním členěním a odstupňovanou "přirozenou" centralitou měst v Česku, Slovensku, Německu, Polsku, Rakousku, Maďarsku a Švýcarsku.

Aniž bychom se pouštěli do hlubších rozborů socioekonomické sídelní střediskovosti, stanovme si pět hierarchických řádů reálných center osídlení ve středoevropských podmínkách:

I. Metropole celostátního významu - velkoměsta s nadregionálním významem, rozhodující střediska kultury, vědy, služeb, bankovního sektoru, ekonomiky příslušného státu.

II. Střediska silného regionálního významu o obvyklé rozloze ovlivňovaného zázemí cca 7-15 tis. km2, centra kultury, vědy, služeb, hospodářství.

III. Střediska "standardního" regionálního významu - od řádu II se liší menším spektrem prostorových střediskových aktivit nebo územně omezenějším spádovým okruhem (cca 3-7 tis. km2).

IV. Tzv. vypomáhající regionální střediska - města částečně a neúplně zastupující regionální centralitu v areálech odlehlejších od vlastních jader, nebo prostorově působící určitým specifičtějším způsobem.

V. Města - střediska základních socioekonomických aktivit pro převážně venkovské zázemí s rozlohou v průměru okolo 400-800 km2.

Jak jsou tyto řády center zastoupeny mezi středisky územněsprávních regionů příslušného nejvyššího stupně, resp. o centra jakého typu se územněsprávní členění v jednotlivých státech opírá, je v souhrnu přehledně znázorněno na připojené mapce. Slovní hodnocení může být proto stručné.

Metropole celostátního významu (řád I) plní vždy zároveň funkci přirozeného socioekonomického centra pro přiléhající oblast. Územněsprávně odpovídajícím způsobem je to vyjádřeno v případě Prahy, Varšavy, Bratislavy a Budapešti - tyto metropole jsou sídly správních regionů nejvyššího stupně v daném státě. Zatímco v Česku, Polsku, Slovensku a Maďarsku existuje normální model jediné metropole, v Německu jako velkém a historicky polynodálním státě jsou metropole hned čtyři. Z nich jen jedna - Mnichov - je centrem "normální" spolkové země. Ostatní - Berlín, Hamburk a Frankfurt nad Mohanem - nevytváří správní centrum svému regionálnímu okolí. Přitom Berlín a Hamburk jsou alespoň postaveny na roveň ostatním zemským hlavním městům, ale bez zázemí. Totéž postavení má v Rakousku Vídeň - tvoří samostatnou zemi, ale hned za městskými hranicemi je kompetentní jiné správní středisko (St. Pölten). Zvláštní kapitolu představuje konečně Švýcarsko, kde jednoznačná celostátní metropole vůbec neexistuje.

Podle zastoupení reálných center dalších řádů mezi regionálními územněsprávními středisky můžeme rozdělit středoevropské státy na tři skupiny:

a) státy se souladem regionů a jejich "přirozených" středisek;

b) státy s větším počtem regionů než je počet reálných regionálních středisek;

c) státy s menším počtem regionů než měst, která mají přirozenou regionální "autoritu".

Do první, optimální, skupiny lze zařadit Polsko a Rakousko. Středisky nových polských vojvodství jsou v 15 případech ze 16 střediska minimálně II. řádu a jediný zbytek tvoří kooperující dvojice center III. řádu. Současně v Polsku zůstal jen zanedbatelný počet pro účely vojvodské správy nevyužitých center II. řádu (dvě). Rovněž Rakousko má počet regionů zcela přiměřený svému sídelnímu systému, jediným nesouladným rysem je diference reálného vídeňského spádového prostoru a administrativních zemských hlavních měst (St.Pölten a Eisenstadt).

Druhá skupina čítá Švýcarsko, Maďarsko, Česko a Slovensko. Charakterizující jev je vyvinut nejzřetelněji ve Švýcarsku, kde pouze pět kantonálních středisek (z toho dvě ve vzájemné kooperaci) vykazuje rysy řádu II a jedno středisko je centrem řádu III. Zbývajících dvacet středisek je rozděleno mezi řád IV a V - tento poslední se v žádném jiném středoevropském státě na tak vysoké správní úrovni nevyskytuje. Maďarsko, které zaujímá druhou diskrepanční pozici, má mezi župními městy pouze šest nesporných regionálních center (II), v dalších sedmi případech se župy opírají o centra III. řádu a v šesti případech o centra IV. řádu. Heterogenní situace existuje i v naší republice. Pouze osm ze třinácti sídelních měst našich nových krajů hraje nespornou socioekonomickou regionální roli (Praha a centra II), tři kraje mají sídla v centrech III. řádu a dvě krajská města (Karlovy Vary a Jihlava) jsou jako centra IV. řádu dosti sporná. O něco příznivější pozice Slovenska je dána souladem šesti krajských měst z osmi s centry řádu I a II.

Třetí skupinu reprezentuje Německo. Rozlehlý a hustě zalidněný stát má mnohem více dokonale vyvinutých přirozených regionálních jader než by odpovídalo šestnácti spolkovým zemím (resp. jen třinácti, protože tři země jsou v hranicích měst). Jednoduchému regionálnímu vztahu odpovídá jedině Sársko, ve všech ostatních spolkových zemích lze vedle hlavních měst nalézt další rovnocenná centra II. řádu, ale i - jak výše uvedeno - i I. řádu, tj. metropole. Zemská hlavní města v poloze blízké u takových "nevyužitých" metropolí (tj. Postupim u Berlína, Wiesbaden a částečně i Mainz u Frankfurtu n. M. a do určité míry i Kiel u Hamburku) jsou ve své přirozené regionální socioekonomické roli slabší než ostatní zemská hlavní města a většina i jiných center II. řádu, protože faktický "rušivý" vliv blízkých metropolí nemůže být eliminován.

Závěrem lze konstatovat, že nové regionální územněsprávní uspořádání České republiky nevytváří nějakou výraznou zvláštnost ve značně různorodých podmínkách států střední Evropy.

Jan Bína
Zeměpisné sdružení