Papežové v avignonském zajetí

Avignon je znám především tím, že se ve 14. století stalo sídlem řady papežů a na přelomu 14. a 15. stol. tzv. vzdoropapežů. Jaké důvody k tomu vedly?

V letech 1285 - 1314 vládl ve Francii Filip IV., známý v historii jako Filip Sličný, jeho povaze by však lépe slušelo pojmenování Filip Násilný, neboť se neštítil žádného prostředku, který by mu dopomohl k prosazení svých cílů. Omezoval moc šlechty, proti níž se často spojoval s městy, a střetl se i s církví. Ke konfliktům mezi mocí duchovní a světskou docházelo i v minulosti , a to v různých zemích - tyto spory obvykle končily vítězstvím církve. Ta však koncem 13. stol. byla v neutěšeném stavu - duchovenstvo kleslo z té morální výše, na kterou ho povznesli velcí papežové 11. stol., jakými byli Lev IX., Mikuláš II. a Řehoř VII. Roku 1294 byl zvolen papežem Bonifác VIII., člověk panovačný, jehož přehnaná touha po penězích a moci vedIa ke katastrofálnímu úpadku papežství. Bonifác se brzy dostal do konfliktu s Filipem Sličným, který potřeboval peníze na vedení války proti Anglii, a uvalil proto (stejně jako jeho protivník Eduard I.) daně i na duchovenstvo. Bonifác bulou "Clericis laicos" z r.1296 zakázal duchovním platit jakékoli mimořádné daně bez papežova svolení. Filip odpověděl zákazem vývozu zlata a stříbra z Francie, čímž zbavil papeže možnosti získávat z této země peníze. Protože však Bonifác měl v této době konflikt i s mocným italským rodem Colonnů, byl ochoten ustoupit Filipovi a prohlásit bulu za neplatnou. Zdálo se, že spor byl smírně vyřešen.

Roku 1300 vyhlásil Bonifác "milostivé léto", poprvé v historii. Do Říma proudily tisíce kajícných poutníků, usilujících o odpuštění hříchů. Nečekaně velký příliv věřících zřejmě připravil Bonifáce o schopnost reálného vidění skutečnosti. Když r.1301 obžaloval Filip z velezrady jednoho z francouzských biskupů a dal ho uvěznit, Bonifác nejenže požadoval jeho okamžité propuštění, ale navíc vyzval Filipa, aby se osobně dostavil do Říma a zodpovídal se ze svého jednání. Filip nazval v odpovědi papeže hlupákem a konstatoval, že ve světských záležitostech král nikomu nepodléhá. Roku 1302 svolal Bonifác koncil, na němž vyhlásil nad Filipem klatbu, a v bule "Unam sanctam" dokazoval, že papež jakožto náměstek boží na zemi má dva meče, moci duchovní a moci světské; duchovní moc vykonává papež bezprostředně, světskou pak prostřednictvím panovníků, které má právo sesadit, příčí-li se jeho záměrům. Bula končí větou "... a tak prohlašujeme, říkáme a stanovíme, že každá lidská bytost musí být v zájmu své spásy podřízena papeži". Francouzské duchovenstvo bylo vyzváno, aby odepřelo králi poslušnost.

Téhož roku svolal Filip do Paříže sněm (poprvé se jednání účastnili kromě šlechty a duchovenstva i zástupci měst), který protestoval proti papežovu stanovisku vyjádřenému v bule, a obvinil Bonifáce z kacířství. Do Itálie byl r. 1303 vyslán Filipův kancléř Vilém z Nogaretu, který ve spojení s Colonny přepadl a uvěznil papeže v Anagni, Bonifácově rodišti. Lid sice papeže osvobodil, ten se vrátil do Říma, avšak krátce poté zemřel. Jeho smrtí skončil zápas mezi mocí duchovní a světskou úspěšně pro Filipa Sličného. Je zajímavé, že Dante umístil ve své "Božské komedii" Bonifáce do pekla.

Nástupcem Bonifácovým byl zvolen Benedikt XI., člověk dobromyslný a mírumilovný, který zrušil platnost většiny Bonifácových opatření proti králi Filipovi, hodlal však vést proces proti Vilémovi z Nogaretu kvůli jeho jednání vůči Bonifácovi. Necelý rok po svém zvolení však Benedikt náhle zemřel (r. 1304), snad po požití otrávených fíků.

Po jeho smrti byl sveden tuhý zápas o papežský stolec mezi dvěma stejně silnými skupinami kardinálů - jedna (především italští kardinálové) hájila zásady stanovené Bonifácem, druhou tvořili profrancouzští voliči. Jednání, jež byla vedena v Perugii, úmrtním městě Benedikta XI., se vlekla několik měsíců. Pokud můžeme věřit italskému kronikáři Villanimu, došla občanům Perugie trpělivost, natáhli kolem místa konání volby papeže šňůry a znemožnili zásobování kardinálů jídlem a nápoji. Ti se pak během 24 hodin dohodli - stoupenci Bonifácových názorů zvolili tři kandidáty, vesměs odpůrce Filipovy, a profrancouzská strana z nich měla zvolit papeže. O situaci byl informován Filip a dovedl toho využít ve svůj prospěch. Jedním z oněch tří navržených byl Bertrand de Got, arcibiskup v Bordeaux, o němž se vědělo, že je víc přítelem svého prospěchu než nepřítelem francouzského krále. Mezi oběma muži došlo prý k tajné schůzce. Když Filip na ní přesvědčil arcibiskupa, že jemu věrní kardinálové zvolí papežem toho, koho král určí, byl Bertrand ochoten splnit vše, co od něho Filip požadoval, mimo jiné zrušení všech zbývajících papežských zásahů proti němu, jmenování nových kardinálů věrných francouzskému králi (tím se italští kardinálové ocitli v menšině) a později i zrušení templářského řádu, jehož zkonfiskovaným majetkem se král velmi obohatil. Bertrand po zvolení papežem přijal jméno Kliment V. a zahájil (r.1305) řadu papežů, kteří se podle Filipova (dalšího) přání přestěhovali z Říma do Francie a byli pod silným vlivem francouzských králů. Novým sídlem papežů se od roku 1309 stal Avignon, město, jež z větší části podléhalo svrchovanosti neapolských králů, kteří byli zároveň i hrabaty z Provence.

Z dalších avignonských papežů je pro nás nejzajímavější Kliment VI. (1342 - 1352), který má vztah i k našim dějinám. Ještě jako Pierre Roger de Beaufort patřil k vychovatelům mladého prince Václava - Karla, vzdělávaného ve Francii, 1344 vydal bulu týkající se zřízení pražského arcibiskupství, 1346 přispěl ke Karlovu zvolení králem Svaté říše římské a již 1347 vyslovil souhlas se zřízením pražské univerzity. Později však dobré vztahy mezi oběma muži velmi ochladly a nakonec došlo takřka k jejich zmrazení, když papež zjistil, že Karel nejeví ochotu podporovat všechny jeho záměry.

Se jménem Klimenta VI. je spojena výstavba tzv. Nového paláce v Avignonu, mnohem pompéznějšího, než je tzv. Starý palác, vybudovaný Klimentovým předchůdcem Benediktem XII. Významné bylo, že roku 1348 získal Kliment VI. plnou vládu nad Avignonem - neapolská královna Johana I. město údajně nabídla církvi za prominutí vraždy svého manžela, kterou provedli její milenci. Avignon i s okolím zůstal pak po staletí ve vlastnictví papežů (byl později spravován jejich legáty) - až za Velké francouzské revoluce byl (1791) připojen opět ke Francii,

Nepřítomnost papežů v Římě měla za následek chaotické poměry v církevním státě na Apeninském poloostrově - to byl jeden z důvodů, proč se papež Urban V. (1362 - 70) rozhodl r. 1367 pro návrat do Říma. Nabádal ho k tomu i Karel IV. - příští rok byla čtvrtá Karlova manželka, Eliška Pomořanská, korunována v Římě císařovnou. Urban se však necítil v Římě tak bezpečný, jako za pevnými hradbami Avignonu, a tak se vrátil do Francie. Karel IV. se dožil toho, že Urbanův nástupce Řehoř XI. (1370 - 78), se r. 1377 rozhodl pro definitivní návrat do Říma. "Avignonské zajetí" papežů tak skončilo. Již za rok však Řehoř zemřel.

Volba jeho nástupce Urbana VI. nebyla šťastná. Urban byl muž nezkrotného temperamentu, velikášský, navíc se u něho začaly projevovat známky duševní choroby. Nebylo divu, že už po půl roce jeho pontifikátu se ho především francouzští kardinálové zřekli a zvolili protipapeže, který přijal jméno Kliment VII. a opět si zvolil svým sídlem Avignon. Místo jediného "avignonského zajetí" tak došlo k dvojpapežství. A protože Urban VI. exkomunikoval Klimenta VII. a jeho stoupence a stejně se zachoval i Kliment., bylo vlastně exkomunikováno veškeré křesťanstvo... Tento církevní rozkol, navíc prohloubený tím, že po několik let byli v čele církve dokonce tři papežové, byl definitivně vyřešen až na koncilu kostnickém (1414 - 1418).

Kdo neviděl Avignon v dobách papežů, neviděl nic. Nikdy nebylo v žádném městě takového veselí, života, ruchu a tolik slavností jako v Avignonu. Od rána do večera samá procesí, poutě, ulice vystlané květy a protkané vysokými šraňky, vítání kardinálů připlouvajících po Rhôně, třepetající se korouhve, galéry vyšňořené vlaječkami, na náměstích latinský hlahol papežových vojáků, rámusení řehtaček žebravých mnichů; k tomu ještě ze všech pater bzučících domů, jež se tlačily kolem velkého papežského paláce jako včely kolem úlu, klapot krajkářských paliček, hrkání tkalcovských člunků vytkávajících zlatem ornáty, klepání malých kladívek kovotepců při práci na mešních konvičkách, zvuky z dílen loutnařů dolaďujících rezonanční desky a prozpěvování snovaček; nad tím vším se neslo vyzvánění zvonů, do něhož se mísilo dunění tamburin, doléhající zdola od mostu. U nás se totiž, když je lid spokojen, musí tančit, musí tančit; a protože v oněch dobách byly ulice města pro farandolu příliš těsné, pištci s bubeníky stávali na avignonském mostě, ve svěžím větru vanoucím od Rhôny, a ve dne v noci se tam tančilo a tančilo... Ach, zlaté časy! Zlaté město! Halapartny už se hodily leda tak pro parádu; do státních vězení se dávalo chladit víno... Žádná nouze, žádné válčení! Tak dobře se papežům ve Venaissinském hrabství dařilo vládnout, a proto na ně lid s takovou lítostí vzpomínal...

Alphonse Daudet: Listy z mého mlýna

Jaromír Procházka