Za krásou balijských tanců

Po letu z Vídně s delším mezipřistáním v Kataru a pak ještě v Singapuru, jsem po příjezdu z letiště v Denpasaru na indonéském ostrově Bali velice uvítal láhev rýžového vína, která na mne čekala na přivítanou v pokoji mého hotelu v centru letoviska Sanur na jihovýchodním pobřeží. Bývala to prý malá a zapadlá rybářská vesnice, než ji objevili turisté a zjistili, že také tady jsou krásné písečné pláže a zákoutí, nepostižená zatím tolik všemi možnými výdobytky civilizace.

Hodně z toho už neplatí, ale zdejší místa jsou stále ještě pokládána za příjemnější a méně rušná, než je například známé letovisko Kuta na západním výběžku, kam obvykle směřuje nejvíc turistů.Tady je prý mnohem větší klid. Vůbec se mi to ale nezdá, když vyrazím z nevelkého hotelu v tropické zahradě na hlavní ulici, plnou výfukových plynů aut a motorek, pachů a vůní z pouličních restaurací - s úzkými chodníky, na kterých se musíš vyhýbat nejen lidem, ale dávat také pozor, abys nešlápl na obětní dary bohům v drobných miskách z palmového listí, které majitelé kladou přímo na chodník před své obchody nebo domky. A každý dům tady má svůj "příbytek pro duchy". Malý chrámek na jakési kuří nožce, opatřený také obětinami a květy a někdy ještě soškami bohů.

První cesta samozřejmě vede k moři, což není tak úplně jednoduché, protože musím najít nenápadný průchod z hlavní ulice, který mne úzkou uličkou zavede kolem opuštěného pohřebiště k zátoce na pobřeží. Všechny hotely, ať už levnější jako ten můj, nebo i ty luxusní, se utápějí v zeleni tropických stromů a palem. Protože prý tu existuje zákon, že žádný hotel nesmí převýšit koruny kokosových palem. Chválím za to v duchu zdejší zákonodárce a umořen dusným a vlhkým vedrem se na chvíli ponořuji do vln Indického oceánu, který ale příliš neosvěží, protože voda je až příliš teplá.

O Bali jsem se kdysi dočetl poprvé už jako kluk v dnes už klasické knížce Jiřího Marka "Země pod rovníkem". Spisovatel a pozdější autor Hříšných lidí města pražského, cestoval do Indonésie v roce 1955 s jakousi kulturní delegací a velice krásně popsal v jedné rozsáhlé kapitole také ostrov Bali. A hlavně pak krásné zážitky při shlédnutí balijských tanců. Ještě později jsem měl příležitost vidět záběry tanečnic z Bali na barevných snímcích, které si přivezl z tohoto ostrova jeden z mých českoamerických přátel v San Francisku. A tak jsem si umínil, že musím ty tance nejen vidět, ale také natočit na videokameru.

První příležitost se mi naskytla hned druhý den pobytu. Při procházce po pobřežní promenádě jsem si všiml nenápadného upozornění, že v zahradě jednoho z hotelů u pláže se koná škola balijských tanců a zájemci, kteří se chtějí podívat, jsou tam vítáni.

A tak jsem se vypravil do zahrady, kde pod střechou rozlehlého pavilonu se shromáždilo pár desítek malých okatých holčiček s instruktorkou tance, aby za doprovodu reprodukované hudby orchestru "gamelan", cvičili národní tance, zatímco opodál pyšně přihlíželi jejich rodiče. Protože být dobrou tanečnicí, to prý je dodnes sen všech balijských dívek. Také tady se tanci věnovaly se vší vervou a poctivostí a myslím, že mnohé z nich by mohly soutěžit klidně s dospělými tanečnicemi.

Další možnost se mi naskytla brzy potom. Jedna blízká restaurace na hlavní třídě pořádala pro své hosty večerní představení balijských národních tanců. Samozřejmě jsem neodolal a tak jsem spolu s konzumací čerstvé pečené ryby mohl sledovat tanec Legong, který předváděly mladé dívenky v nádherných krojích, na jakých se nešetří zlatem a barvami. Tance tentokrát doprovázel také malý orchestr, ve kterém muzikanti bušili do nástrojů, podobných cimbálu, zvonili a troubili. Při balijských tancích dívky tančí s pokrčenýma nohama v jakémsi přídřepu, city a děje se vyjadřují hlavně ladnými pohyby rukou a očí.

To ale zdaleka nebylo poslední setkání s uměním zdejších domorodých tanečnic a také samozřejmě tanečníků. Při jedné z cest po ostrově nás zavezli do národního divadla, kde se pořádají velká představení a ukázky prakticky všech národních tanců. Tato představení, která jsou určena výhradně pro turisty, trvají přes hodinu. A mají jednu velkou výhodu - návštěvník obdrží u vstupu obsah děje "balijského baletu" ve své řeči, takže je mu pak alespoň zhruba jasné, o co se jedná. Dostávám ho k mému údivu v češtině.

Tance zahajuje zhruba šedesátičlenný orchestr gamelan, který pak mohutným řinčením, troubením a zvoněním provází diváka celým dějem a dokresluje jeho spád. V ději se prolínají balijské národní tance Legong, Barong a Kris, které předvádějí mistrně herci a tanečníci v nádherně barevných a nákladných krojích.

Hlavním obsahem děje je únos královny Síty, manželky krále Rámy. Zlý duch ji unesl do pralesa a nechce ji vydat. Ráma žádá o pomoc krále opic Sukriva. Na pomoc přicházejí také muži z vesnice se svými zakřivenými noži "krisy". Zlý duch se ale promění v ptáka a začaruje muže, aby své nože obrátili proti sobě. Do hry vstupuje dobrý duch Barong, který přichází bojovat se zlem. Vše nakonec dobře skončí, Síta je vysvobozena.

Ohlušen orchestrem a napůl udušen vedrem si mohu konečně na jevišti prohlédnout masky a pohovořit si s tanečnicemi a herci. Také oni jsou pořádně zpocení. V masce Baronga, jakéhosi čtyřnohého bájného zvířete, jsou uzavřeni dva muži, kteří v dusném prostoru celou dobu s plným nasazením tančí.

Balijské tance jsou všudypřítomné. Mám je před očima na stěně mého pokoje v hotelu v krásné rozměrné dřevořezbě, jaké pak vidím v různých provedeních všude v krámcích ve městě a při cestách po venkově. Setkávám se s nimi také v nedalekém obchodním domě Hardys. V patře za obchody se suvenýry zbudovali docela pěkné divadlo, kde návštěvníci mohou každý večer vidět docela pěkná a vůbec neošizená představení lidových tanců - protože tentokrát nejsou určená turistům, ale hlavně místním občanům, kteří si chodí dolů nakupovat levné potraviny nebo se navečeřet do samoobslužných jídelen. Celé domorodé rodiny se pak přicházejí dívat na balijské tance. Obsah dávno znají, ale plně a vzrušeně ho prožívají znovu a znovu. Právě tak jako balijští umělci na jevišti, na kterých je vidět, že do tanců a hry vkládají celé srdce a duši. Ti domácí se jim právem obdivují za jejich umění a odměňují je bouřlivým potleskem. A já tleskám s nimi.

Video:

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava