Po stopách moravských bratří do Ochranova

Zavítáte-li na svých cestách na Liberecko, doporučuji podívat se do německého městečka Herrnhut, známého u nás jako Ochranov. Z Liberce se za půl hodiny dostanete vlakem do pohraničního Hrádku nad Nisou a hned za ním leží město Zittau (Žitava). Odtud je dobré autobusové i vlakové spojení do Ochranova, jenž má výrazný vztah k našim dějinám, především k činnosti jednoty bratrské. Městečko leží jen asi 15 km na severozápad od Žitavy.

Na počátku 18. století, tedy v době, kdy v našich zemích bylo povoleno jen katolické náboženství, rozhodla se emigrovat skupina tajných členů jednoty bratrské na Fulnecku. Byli to prapotomci těch členů církve, kteří tu o sto let dříve byli žáky J. A. Komenského. Organizátorem této akce se stal zcestovalý tesař Christian David. V Horní Lužici, jež byla v té době už součástí Saska, měl panství mladý, nábožensky tolerantní hrabě Nicolaus Ludwig von Zinzendorf und Pottendorf. Davidovi se podařilo získat jeho souhlas s vybudováním obce, v níž by obyvatelé mohli žít volně podle zásad své víry. Určené místo bylo lesnaté, hodně bažinaté, nové osadníky, převážně německé národnosti, tu čekalo mnoho práce. V červnu 1722 byl poražen první strom určený ke stavbě nové obce. Byla nazvána Herrnhut, tj. Ochranov - tím je míněna obec "pod ochranou Páně". Během pouhých dvou let už tu bylo kolem 600 obyvatel a stále přicházeli další emigranti, z Moravy i z Čech. Žili zde svérázným způsobem na základě uspořádání, v němž znovu ožily myšlenky charakteristické pro první členy jednoty - žít jako bratři a sestry, jeden druhému pomáhat, navzájem si být rovni. Většina obyvatel se věnovala různým řemeslům. Všichni svobodní muži společně pracovali i bydlili v "domě bratří", svobodné ženy v "domě sester". Teprve po uzavření manželství se osamostatňovali a za pomoci ostatních občanů si stavěli vlastní rodinné domy. Chcete-li se důkladněji seznámit se zásadami, podle nichž se Ochranovští spravovali, doporučuji přečíst si Vesnický román od Karolíny Světlé - Antoš a Sylva, hlavní postavy románu, vyprávěji Antošově matce o uspořádání života v této skutečně pozoruhodné obci. V ní i v jejím okolí vás překvapí velký počet lipových stromořadí i ojediněle rostoucích věkovitých lip, jejichž stáří se odhaduje na 250 let. Lípy, typické pro naše země, nepochybně měly emigrantům připomínat jejich původní domov.

Když si rakouská vláda vymohla zákaz přijímání dalších uprchlíků do Ochranova, byla r. 1742 založena podobně uspořádaná česká obec Niesky a pro Lužické Srby, kteří se stali stoupenci nové víry, byla r. 1751 založena poblíž města Bautzen (Budyšín) obec Kleinwelka (Maly Wjelkow).

Co se hraběte Zinzendorfa týče, byl zpočátku luterán, ale noví osadníci na něj tak zapůsobili, že si ze žitavské knihovny vypůjčil spisy J. A. Komenského a církevní řád jednoty bratrské, aby podle nich pomáhal obnovit náboženský život jednoty - sám se pak (i s rodinou) stal jejím členem a později i duchovním vůdcem.

Podivuhodná je misionářská činnost těchto "moravských bratří", zvláště uvážíme-li, že nešlo o speciálně vyškolené pracovníky, ale ve většině případů o prosté občany, převážně řemeslníky. Již r. 1732 odešli dva členové jednoty z Ochranova do karibské oblasti a brzy je následovali další. Byl mezi nimi i Christian David, který působil v Grónsku. Roku 1740 se uvádí již kolem 40 míst v různých zemích, kam se dostali, kde křtili místní pohany a křesťany získávali pro svou víru. Ochranov se stal hlavním střediskem církve, jež je oficiálně nazývána Unitas fratrum, německy Brüder-Unität. Obvykle jednou za šest let se tu konal synod "světové jednoty".

V průběhu uplynulých 250 let prošlo více než 3500 ochranovských mužů i žen jako misionáři celým světem a všude měli úspěch. Dnes se k církvi hlásí kolem půl milionu věřících, převážně "barevných". Nejvíce je jich v Tanzanii (kolem 200 000), mnoho v jižní Africe, ale setkáme se s nimi i na ostrovech v Karibském moři, v Tibetu, Austrálii, mezi Eskymáky... Jen necelých 10 % členů žije v Evropě, hlavně v Anglii a Holandsku. V Německu se k této církvi hlásí v současné době sotva 3000 osob. Většina členů církve Unitas fratrum si uvědomuje její vztah k Moravě, odkud zakladatelé Ochranova přišli a považuje ji za zemi "zaslíbenou", kam by se alespoň jednou v životě chtěli podívat. V zemích, kde se hovoří anglicky, je církev přímo pojmenována Moravian Church.

Mimořádný význam Ochranova tkví v tom, že tu došlo vlastně ke vzkříšení jednoty bratrské. Jan Amos Komenský, obvykle nazývaný poslední biskup jednoty, přece jen nepřestal doufat, že činnost církve bude jednou obnovena, a proto se postaral, aby se zachovalo biskupské svěcení. To získal jeho zeť Petr Jablonský (Figulus) a po něm syn Jablonského Daniel Arnošt - ten se dožil vzkříšení jednoty v Ochranově. Prvním nositelem biskupského úřadu mezi Ochranovskými se stal David Nitschmann, původem Moravan, a po něm hrabě Zinzendorf. Biskupské svěcení bylo později přeneseno z Ochranova do Anglie a Ameriky a odtud se vrátilo po druhé světové válce zpět do kolébky církve. Roku 1946 byl dvěma anglickými a jedním americkým biskupem vysvěcen mladoboleslavský farář Václav Vančura prvním "novodobým" biskupem jednoty v našich zemích.

Ochranov byl koncem druhé světové války takřka srovnán se zemí, ale mnoho zničeného bylo už obnoveno. Dostanete-li se do středu městečka, jež má dnes jen kolem 2000 obyvatel, zhlédnete tu nově vybudovanou modlitebnu, před níž je busta hraběte Zinzendorfa, a v jejím sousedství můžete na Komenského ulici navštívit vlastivědné muzeum. Ještě zajímavější je národopisné muzeum na Goethově ulici - to vystavuje množství předmětů, jež přivezli misionáři ze svých cest. Rozhodně se nezapomeňte podívat na bratrský hřbitov na svahu výšiny Hutberg. I ten patří k pozoruhodnostem Ochranova. Odpočívají tu celé generace od založení obce, ani jeden hrob nebyl zrušen. Kolem 6000 pískovcových kamenů obdélníkového tvaru, všechny stejně veliké, opatřené jen jménem a příslušnými daty, svědčí o rovnosti, která mezi členy jednoty panovala i po smrti. Zesnulí byli ukládáni do hrobu v tom pořadí, jak odcházeli na věčnost, a to vlevo od hlavní cesty muži a vpravo od ní ženy. Za některými deskami jsou hůlky s čísly - tak jsou označeny hroby zvlášť pozoruhodných členů jednoty. Najdete tu, jste-li vybaveni plánkem hřbitova, hned zkraje vlevo desku se jménem Christian David, výše desku se jménem August W. Heyde (ten působil plných padesát let jako misionář v Tibetu), je tu pohřben první pokřtěný eskymácký manželský pár (Simon Arbalik a Sara Pussimek), který si přál prožít zbytek života v zemi, odkud misionáři přišli, a mnoho dalších. V jednom případě však byla rovnost přece jen porušena - členové rodiny hraběte Zinzendorfa mají uprostřed hřbitova sice dost prosté, ale přece jen odlišné náhrobky. V současné době se v jiné části hřbitova setkáváme už s obvyklými náhrobky, jak jsme na ně zvyklí.

Domnívám se, že prohlídka Ochranova potěší každého vnímavého návštěvníka.

Jaromír Procházka