Chodsko

"Na hranicích ve službách lidu, Chod svůj čakan hrdě nes, v bouři, sněhu, větru, klidu, po jeho boku byl vždy pes".

Ve středověku tato česká etnografická skupina obývala rozsáhlá území, rozkládající se v pásmu od Domažlic přes Bor a Tachov až po Planou. Na jižním cípu sídlili domažličtí Chodové, obývající v okolí města Domažlice jedenáct historických privilegovaných vsí - Draženov, Chodov, Klenčí pod Čerchovem, Klíčov, Chodská Lhota, Mrákov, Pocinovice, Postřekov, Stráž, Tlumačov a Újezd.

Chodská Lhota od Výrova

Chod byl na stráži doprovázen psem, byl ozbrojen čakanou, píkou, kopím, sekyrou, cepem, lukem. Od 16. století Chodové používali pušky. Hlavními povinnostmi Chodů bylo doprovázet a chránit cestující v pohraničních lesích. Označení Chod má svůj základ ve slově chodit.

Dále Chodové pečovali o hraniční lesy, podávali rychlé zprávy o nepříteli, bránili zemské branky, stavěli ohrady, dělali v lesích příkopy a zrádné cesty. Za tuto službu získali ve 14.-17. století panovnické výsady, které jim dávali výjimečné postavení ve feudálním systému.

Chodov - roubenky

Chodové byli svobodní sedláci, kteří měli svou vlastní samosprávu sídlící v Domažlicích na Chodském hradě. Chody byl volen vrchní chodský rychtář-soudce, obvykle z Domažlic, který uměl číst a psát, a dvanáct konšelů, z každé vesnice jeden, z Pocinovic dva. Byl vybrán i písař a posel-výběrčí daní. Na Chodském hradě sídlil královský purkrabí zastupující krále. Chodům dával rozkazy a v době válečné jim byl velitelem.

Těžká strážní služba spojená se stálým nebezpečím nepřátelského vpádu vyžadovala od Chodů bojeschopnost spojenou se statečností a rozhodností. Ve své dlouhé historii tyto vlastnosti prokázali. Chodské vsi byly přitom poměrně malé. V každé se počet obyvatel pohyboval do padesáti usedlých a v 16.-17. stol. se na celém domažlickém Chodsku odhaduje celkem asi 320 hospodářů se svými rodinami.

Muzejní expozice v Újezdu

Strážní službě byla přizpůsobena i výstavba vsí. Jejich dispozice vycházela z potřeby dokonalé obrany, zajišťované malým počtem obránců. Vsi se stavěly buď na svazích, nebo na úpatích kopců, aby byly co nejdéle ukryty před nepřítelem vstupujícím do země. Na vrcholcích kopců nad vesnicemi stálo strážní místo, odkud se vysílaly signály o hrozícím nebezpečí (např. na Hrádku nad Újezdem, kde dnes stojí pomník Jana Sladkého Koziny). Vlastní vsi se skládaly z jednotlivých dvorů kolem prostorné, uzavřené návsi se dvěma přístupovými cestami, které se daly snadno zatarasit a bránit. Obranu dále doplňovaly stodoly a hrazené zahrady ve dvorech.

Každý útok na takto opevněnou vesnici znamenal pro nepřítele vážnou, často nepřekonatelnou překážku, jejíž dobývání přinášelo neúměrné ztráty, zvláště, když ji hájili zkušení a odhodlaní bojovníci. I přes pozdější zástavby a přestavby si tento základní charakter zachovaly téměř všechny vsi v původní chodské oblasti.

Kaplička v Mrákově

Za ozbrojenou strážní službu na hranicích byli Chodové odměňováni českými panovníky četnými privilegii, která jim přinášela výjimečné postavení ve feudálním systému. Nejdůležitější výsadou byla jejich osobní svoboda, poddanství pouze králi. Domažličtí Chodové obdrželi v l. 1325-1612 od českých panovníků čtyřiadvacet privilegií, která jim jejich výsady potvrzovala. Svá privilegia si udrželi téměř do konce 17. stol.

Po poražení chodského povstání v roce 1695 byl v Plzni dne 28. 11. 1695 popraven vůdce odbojných sedláků Jan Sladký Kozina. Ten před svojí popravou varoval trhanovského majitele panství a barokního zámku Wolfa Maxmiliána Lamingena z Albenreuthu, alias Lomikara slovy: "Lomikare, Lomikare. Do roka a do dne zvu tě na Boží súd". Nenáviděný Lomikar o necelý rok později (2. 11. 1696) opravdu zemřel, když podle pověsti hrdých Chodů si pro něho přišel Kozinův duch.

Újezd - Kozinův pomník na Hrádku

Chodové měli své vlastní Chodské insignie, k nimž patřila pečeť a vojenský znak. Pečeť vlastnili od konce 15. století - uprostřed s čakanou (okovaná hůl se sekyrou), hvězdami a nápisem: "Chodové z Domažlic". Měli také svůj prapor, na němž byl nejprve znázorněn pár vysokých plstěných bot. Později (od konce 19. století) byl na praporu vyobrazen pes, tedy jeho hlava, protože se Chodům říkalo Psohlavci.

Vlajka Pocinovic a Chodské Lhoty

Domažlické Chodsko si dodnes zachovalo svou rázovitost, která je neustále přitažlivá pro své osobité nářečí, bohatý kroj a zvyky. Charakteristickým hudebním nástrojem jsou chodské dudy. Zachovala se i původní lidová architektura, např. ve vesnicích Mrákov, Postřekov, Trhanov a Klenčí pod Čerchovem. Stále jsou ve vesnicích živá různá lidová řemesla jako krajkářství, paličkování nebo výroba tradiční lidové keramiky s typickým chodským vzorem, nebo výroba typických chodských specialit jako jsou chodské koláče, toč nebo bác.

Výhledy s J. Š. Baarem

Chodové si svých tradicí velmi váží a každoročně hrdě slaví. Chodské slavnosti jsou jedním z nejstarších folkloristických festivalů v České republice. Jsou pravidelně pořádány již od roku 1955. V současné době se festival koná vždy první víkend po 10. srpnu a již tradičně je spojován s domažlickou Vavřineckou poutí. Stěžejní část programu je věnována zejména místním národopisným hudebním a tanečním souborům. Svůj prostor zde každoročně dostanou i soubory z jiných částí republiky i ze zahraničí. Hlavní Program se odehrává na několika scénách a skládá se z více než 20 různých režijně zpracovaných pořadů. Zajímavým zpestřením je velký staročeský jarmark v historickém centru města. 

Sám jsem na Chodsku prožil desetinu svého života a tak tam část mého srdce zůstala. Proto mi dovolte, abych Vás na Chodsko pozval. Chodské slavnosti v roce 2010 budou již 56. v pořadí. Přijeďte se na ně v polovině srpna podívat. Rozhodně nebudete litovat.

Jan Hájek
Zeměpisné sdružení