Na návštěvě u rebelů - Kapverdy

V 6:30 mi zvoní budík. Oblékám se do kraťasů, trička a kolem hlavy omotávám šátek. Má to více důvodů. Nejenže se chci chránit proti sluníčku, ale taky chci alespoň trochu zapadnout mezi černošské ženy, které nosí šátek téměř všechny. Obzvláště na venkově, kam se chystám. Čím však zcela vybočuji od místních, je pěkný batoh. Nějaký otrhaný vak by asi vypadal na zdejší poměry lépe. Ale co naplat. Snad nebudu velkým lákadlem pro zloděje. I kdyby, nemám v batohu nic jiného než blok, tužku a několik málo kousků oblečení. Foťák i diktafon nechávám doma. Napoprvé chci s Rabelados zůstat jen tak, aniž bych je rozptylovala fotografováním nebo snahou něco zaznamenávat na diktafon.

V osm ráno už v plné polní stojím na kraji cesty a čekám na autobus. Brzy slyším už zdáli hlasitou černošskou hudbu, která mi napovídá, že Hiace (tak se tady říká dodávkám Toyoty Hiace uzpůsobené pro přepravu 15 lidí - číslo je však jen oficiální) se blíží. Naskakuji a vezu se na tržiště Sukupira, kde je hlavní stanoviště všech autobusů. Dnes však poloprázdné, protože je 1. května - svátek práce. Všechny Hiacy jedou jiným směrem, než kam se potřebuji dostat já. Sedám na patník, čekám a chvílemi konverzuji s černochy, kteří se o "Brancu" (bílou) samozřejmě zajímají. Ale jsou na mě milí a na každý kolem jedoucí Hiace křičí, jestli jede do Colhety Sao Miguel. Až jeden konečně sešlápne prudce brzdu a já nasedám. Jelikož je nás v buse jen 5, jezdíme po okolí asi 20 minut a nabíráme lidi, dokud nejsme plní. Když je nás vevnitř patnáct, křičí na nás řidič z protijedoucího Hiacu, že na cestě jsou policejní kontroly. Proto už nesháníme více lidí, kteří by se do autobusu jinak určitě ještě nacpali. V půl desáté tak konečně vyrážíme do vnitrozemí.

V Colhetě Sao Miguel má Hiace konečnou stanici a já přesedám do jiného Hiacu. Nezbytný rituál ježdění dokola a nabírání pasažérů se opakuje. Když jsme plní a uháníme dále do vnitrozemí, mám nastražené oči, abych poznala, kde potřebuji vystoupit. Slaměné domy vidím naštěstí už s předstihem, takže na místě samém volám "Dexa li!" (kreolsky: nechte mě tady) a jako jediná z celé posádky autobusu vyskakuji ven. Tady by mělo začít mé víkendové dobrodružství.

Africké děti

Kousek od hlavní cesty, ze které odbočuji, už začíná vesnice jménem Espinho Branco, kde žijí tzv. Rabelados neboli přeloženo do českého jazyka, "Rebelové". Jméno si vysloužili proto, že ve 40. letech 20. století odmítli přijmout nová pravidla víry, která přišla spolu s katolickými knězi z Portugalska. Raději uprchli do hor a žili podle svých vlastních zásad, které jak věřili, byly tím pravým vyložením toho, co jim chtěl Ježíš Kristus vzkázat. Se suchem, které vždycky sužovalo kapverdský lid, museli později z hor sestoupit více do údolí, blíže k moři, kde žijí dnes. Ve většině případů stále striktně podle starých pravidel.

Pestře oděné ženy

První koho vidím, je žena máchající prádlo na valše. Ptám se jí, kde můžu najít Tchetcha, duchovního lídra Rabelados. Zachází za dům, volá jeho jméno a za chvíli už přichází směrem ke mně. Obrovským překvapením je, že se jedná o kluka, podle mě ne o moc staršího, než jsem já sama. Přesto zachovávám úctu vůči němu a oslovuji ho Nho Tchetcho (pane Tchetcho). Uvádí mě dovnitř do slaměného domu, kde žije spolu se svou ženou. Jak později zjišťuji, je to ta, která venku máchá prádlo. V malém domečku žijí také jejich děti. Které z nich jsou přesně od Tchetcha, je těžké určit, protože kupa dětí tady pobíhá volně mezi všemi domy.

Nho Tchetcho a já

Po odložení batohu a několika uvítacích větách mě Tchetcho bere na exkurzi po vesnici. Zdravíme se s lidmi, věnujícími se každodenním činnostem, které se odehrávají převážně před jejich domy. Prohlídka končí v domě matky mého průvodce Tchetcha. Dům, ve kterém až do své smrti v roce 2006 žil bývalý duchovní lídr Nho Agostino, je zároveň hlavním duchovním domem. 

Duchovní dům

Každou sobotu a neděli se zde konají bohoslužby. Kromě dřevěného kříže uvnitř domu, který je větší než kříže ve zbylých domech, nic nenasvědčuje na první pohled tomu, že by tento dům byl důležitější, než domy ostatní. Usedáme ke stolu a Tchetchova matka nám servíruje oběd. 

Duchovní dům uvnitř

Prvním chodem je rýže, ve které se sem tam mihne fazole. Následuje jídlo z umlácené kukuřice, zalité domácím kozím mlékem. To je o něco lepší než rýže. Vše zapíjíme šálkem pořádně oslazené kávy. Jak později zjišťuji, tu tady pijí všichni, malé děti nevyjímaje. Mezitím, co jíme, na betonové zemi vedle nás leží psi, mezi pod volně spočívajícíma nohama se nám procházejí slepice, sem tam se ještě přijde podívat kočka, jestli něco náhodou nespadlo od stolu. Mám pocit, že tady mezi sebou žijí v míru nejen lidé, ale také zvířata. Když spadne na odpočívajícího psa zrnko rýže a slepice ho z něj sezobne, nevypadá, že by se na ni za to zlobil.

Po obědě Tchetcho přináší starý, zaprášený kufr, ze kterého vytahuje poklady Rabelados. Tím hlavním je určitě 380 let stará bible, podle jejíhož výkladu se Rabelados řídí dodnes. Kromě bible se v kufru však nachází také kniha od Julia Monteira (jediná kniha, jaká kdy byla o Rabelados napsána), zhruba 50 stránková studie o Rabelados a novinové výstřižky, s titulky obsahujícími slovo Rabelados, Resistencia, Independencia anebo Amílcar Cabral, velký idol všech Rabelados, který dovedl Kapverďany k nezávislosti, získané oficiálně 5. července 1975. Ač se sám Cabral tohoto slavného data nedožil, podle Rabelados žije dodnes. Věří, že dokud jsou svobodní a trvá nezávislost Kapverské republiky, je naživu také Amílcar Cabral.

Zatímco já se probírám papíry, Tchetcho si čte knihu Julia Monteria. Těžko říct, po kolikáté už tak činí. Nadmíru soustředěný a zabraný do textu, čas od času začne najednou předčítat nahlas a pak se zase ztiší. Jestli si to uvědomuje, se neodvažuji odhadnout. Během čtení se jednou rukou opírá o slaměnou stěnu, ze které později vypreparuje jedno tenké stéblo. Tím si potom dlouho pucuje škvíry mezi zuby.

Po půl čtvrté, kdy už sluníčko není tak silné, vycházíme z domu na čerstvý vzduch. Tchetcho jde uklízet uměleckou dílnu a já usedám před galerii, kde pokračuji ve čtení a jedním okem pozoruji, co se děje v okolí. Někteří z těch, kteří jdou kolem, se zastavují na kus řeči. Kroutím hlavou nad tím, jak jsou ke mně všichni milí, přátelští a i s mou špatnou kreolštinou si povídáme a zdá se, že dokonce máme o čem.

Tady se chodí pro vodu

Když už se začíná stmívat, volá mě žena od Tchetcha ke stolu s večeří, tedy opět rýží s fazolemi. U stolu osvětleného svíčkou však sedíme jen já a Tchetcho. Jeho žena, která má na zádech šátkem přivázanou nejmladší ratolest, v předklonu myje v lavoru nádobí. Ve stejném lavoru pak myje i chlapečka, kterého sundává ze zad. Ostatní děti ještě pobíhají venku. Připadám si trochu hloupě, tak se ptám, zda můžu s něčím pomoci, ale dostává se mi pouze odpovědi "Kume, kume!" - jez, jez!

Po večeři mě Tchetcho odprovází do mého pokoje, který se nachází v galerii s obrazy Rabelados. Některé jsou moc pěkné. Ač je teprve osm, venku už je skoro tma a domy vevnitř osvětluje pouze jedna svíčka na hlavním stole. Lehám si do postele, sfoukávám svíčku a brzy se odebírám do světa snů, který mi celou noc narušuje komár, vytrvale bzučící nad mou hlavou.

Sobota u Rabelados
Neděle u Rabelados

Klára Lakomá