Sobota u Rabelados - Kapverdy

V 6:30 mi zvoní budík. Protože už jsem dávno vzhůru, vylézám z postele, protírám si oči a usrkávám malinko vody z láhve. Vzala jsem si s sebou jen litr a půl vody a moc nevypadá, že by zdejší voda, která se používá na všechno, byla pitná. Proto musím svou chatrnou zásobu šetřit. Chvíli po té, co jsem otevřela dveře do mého pokoje, přichází syn od Fica (jednoho z "Rebelů"), sedá si na postel vedle mě a pozoruje mě, co dělám. Říkám si, proč ne. Má na to právo. Já tady taky všechny pozoruji.

Myslím, že venku bude po ránu ještě trochu chladno, tak si oblékám mikinu. Když vycházím na čerstvý vzduch, zastydím se, jaká jsem citlivka. Pravda, vedro ještě není, ale i tak tady všechny děti, které už zvládají jakžtakž chůzi, lítají po venku skoro nahaté. A nevypadá, že by jim to dělalo problémy. Taky je už celá vesnice vzhůru a já jsem snad poslední, kdo se vykodrcal ven z baráku. Jdu pozdravit Tchetcha, který před domem ve venkovní kuchyni připravuje v hrnci na ohni snídani. Máme rýži s fazolemi. Co taky jiného.

Po snídani se přesunuji o dva domy dál, kde je venku rušno. Je sobota, den bez práce, proto kluci mého věku od časného rána hrají Člověče, nezlob se. Hrací plochu mají nakreslenou na plastovém prkýnku na krájení. Dobrý nápad. Menší děti si kopou s míčem, nebo jezdí po zemi s vlastnoručně vyrobenými autíčky. Holky všechny činnosti většinou jen pozorují. To se pro mi líbí, proto je napodobuji.

V deset ráno začíná sobotní mše v duchovním domě již zesnulého Nho Augustina. Ač není povinná pro všechny, jdu se ze zvědavosti podívat. Tchetcho si sedne ke stolu pod fotografii svého otce, vytáhne kufr, z něj vezme jakýkoli text o Rabelados a začne nahlas předčítat. Přijde mi poněkud kuriózní, když slyším text z knihy Julia Monteria, která byla vydaná v roce 1974. Celým domem se obzvláště nahlas ozývají slova svoboda, rezistence, apod. To Tchtetcho vždycky ještě zvýší o něco málo hlas. Takže Rabelados sedí a poslouchají text knihy, kterou o nich napsal někdo jiný. Navíc v portugalštině, které nikdo z přítomných pořádně nerozumí. Postarší paní sedící v rohu však vše s nadšením komentuje "Sim, Senhor" - Ano, pane. Pouze tedy ve chvílích, kdy zrovna nepodřimuje, stejně jako pán sedící vedle ní.

Mše tady probíhá opravdu zcela jinak než jak si ji pamatuji z katolického kostela. Každý nově příchozí položí pod kříž visící na slaměné zdi šátek, na ten si klekne a pomodlí se. Když vstane ještě třikrát poklekne a potom se jde pozdravit prvně s Tchtchem a následně s ostatními. Takže i já od všech dostávám požehnání. Na to, že nikdo neví o mých dnešních narozeninách to není špatné, říkám si. Namísto blahopřání, požehnání. Nejen Tchetcho je ten, který v místnosti mluví. Zatímco on předčítá, ostatní mezi sebou konverzují o každodenních věcech. Chvílemi zmlknou, zaposlouchají se do výkladu, a když někdo nadhodí nové téma, hovor se znovu rozběhne. Jako vždy, nejsme vevnitř jen lidé, ale jsou tady s námi psi, kočky a slepice. Čas od času také děti.

Ženy většinu dne hledají dřevo na topení

K těm méně běžnějším mravům bych započítala odplivnutí na zem, kdykoli má kdokoli potřebu. To by v kostele asi neprošlo. Taky s podivem pozoruji paní, která si sedla nejblíže k Tchetchovi a zřejmě jí začalo svědit něco v uchu. Z provázku na krku odepíná rezavou sicherku a začne si jí ucho pucovat. Vyšťouraný obsah potom utře do sukně a sicherku zase zapne na šňůrku. Další paní v letech popadne do ruky dvě části panenky barbie - nohy a ruce - které se válejí na lavici vedle ní. Spojí části dohromady, z podsukně vytáhne hřeben a začne ji česat.

Několikavrstvé sukně žen kromě hřebenů skrývají spoustu jiných bohatství. Mezi ty zvláštnější patří tubička s práškem (co je to?), který si tady všichni cpou do nosu. První jsem si myslela, že toto je pouze výsada žen, ale už jsem viděla i kluky, kteří z kapsy od kraťasů vytáhli stejnou tubičku, posílali si ji kolem dokola stolu a "šňupli si".

Ve dvě hodiny, po třech hodinách sezení v domě kultu a pozorování, začínám mít také tendence ke klimbání. Někteří lidé už mši opustili, jiní přišli dovnitř. Proto doufám, že nebudu vypadat neslušně, vstávám, pokyvuji všem na pozdrav a odcházím, podívat se, co dělají ostatní. Kluci pořád vytrvale hrají Člověče, nezlob se. Akorát se ze sluníčka přesunuli do stínu na střechu galerie, kde je na kůlech postavená slaměná střecha. Hulákají na mě, jestli se chci přidat. Změnu od bohoslužby zpátky ke hře vděčně přijímám.

Čuníci

Oběd, rýži s fazolemi, mám zase v domě u Tchetcha. Jsem tady však jen s jeho ženou. Tchetcho očividně ještě předčítá. Během oběda se stavuje Sabino, aby mi oznámil, že po jídle jdeme na pláž. Zdálky, když se k moři přibližujeme, je těžké rozeznat, co je tmavý kámen a co tmavé tělo "Rebela". Každopádně už jsem pochopila, kde probíhá hromadná koupel všech. 

V jezírcích, které vytvořil v prohlubních příboj, se kromě těl nadnášejí mýdla a kartáče, vypadající jako pořádné rýžáky. Vcelku se bavím nad skutečností, kterou zde pozoruji. Největší úsilí totiž všichni vynakládají na vydrbání flip-flopů, představujících obuv všech. Těla, oblečení a vše jde stranou. Sandále jsou tím hlavním. Fakt, že budou zaprášené dříve, než vystoupáme na útes zpátky do vesnice, je očividně vedlejší.

Během koupele si sem tam někdo taky odskočí za balvan, věnovat se té nejzákladnější lidské potřebě. Asi "Rebelům" přijde lepší, vykonat ji na pláži, než si špinit vlastní vesnici. I když recyklace u Rabelados funguje výborně, aniž by o ní obyvatelé zřejmě uvažovali v tak vznešených slovech. Ráno jsem viděla dítě, které si dřeplo před dveře domu, vypustilo bobek a minutu poté ho kolemjdoucí prase vyluxovalo.

Hygiena skončila, pláž se vylidnila a se skupinkou nejvytrvalejších hráčů jsem se zase zabrala do fandění v Člověče, nezlob se. Když jsem pozorovala, s jak dobře promyšlenou taktikou každý postupuje s tou či onou figurkou, říkala jsem si, že ač většina z těchto lidí nikdy nechodila do školy, rozhodně to neznamená, že by byli hloupější. Také emoce mají zcela lidské a ne jak by někdo s opovržením řekl, barbarské. Sabinovi se v jedné hře nedařilo, což se začalo projevovat stoupající agresivitou vůči spoluhráčům, mezi kterou však prosvítal smutek, až jsem čekala, kdy se ten dvacetiletý kluk před námi před všemi rozbrečí. Po dohrání se Sabino zvednul a odebral se do ústraní od ostatních. Pak už jsme zvládli jenom jednu hru, než se setmělo.

Fazole

Na večeři jsem šla pro změnu do domu matky od Neye, nacházejícím se ve skupince domků nejvýše na kopci, na opačné straně vesnice. Ta mě mile přijala ke stolu a měli jsme rýži polechtanou fazolemi. Musím však říct, že to bylo prozatím nejlepší jídlo, jaké jsem tady jedla. Rýže chutnala o hodně lépe, než v domech ostatních. Napříště se musím Neye držet co nejvíce, abych k nim byla pozvaná na jídlo častěji. Na zapití mi Ney nabral do plechového hrnku vodu z kanystru, stojícího před domem. Tato voda se tady používá na mytí nádobí, na koupel pro nejmenší miminka a v podstatě na všechno. Proto mám o její pitnosti, na těchto vyprahlých ostrovech, pochybnosti. Ale co jsem měla dělat? Odmítnout se podělit s přísedícími o to, co je pro ně tak vzácné? To by naše dobré vztahy byly tatam! Proto jsem s vděkem poděkovala, vypila půl šálku a poslala plecháček dál kolem stolu, aby se napili i ostatní. Tímto způsobem se tady nápoje totiž sdílí.

Galerie Rabelados

Za vše jsem převelice poděkovala a nechala se Neyem odprovodit přes celou vesnici k "mé" galerii. V posteli jsem si ještě chvíli četla při svíčce, ale brzo jsem ji sfoukla a usnula. Bylo třeba využít pár hodin ke spánku, než se probudí komáři a zahájí nálety s cílem: "brancy tělo"!

Na návštěvě u rebelů
Neděle u Rabelados

Klára Lakomá