Seznam UNESCO se v roce 2010 rozrostl o dvacet jedna památek

Světové dědictví UNESCO se od přelomu července a srpna 2010 rozrostlo o 21 nových památek. O zápisu těchto jedinečných přírodních nebo kulturních památek rozhodlo zasedání OSN pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO) v hlavním městě Brazílie ve dnech 25. 7.-3. 8. 2010. Jednání předsedal ministr kultury Brazílie, pan João Luiz da Silva Ferreira.

Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO se po jeho 34. zasedání rozrostl o 15 kulturních, 4 přírodní a 2 kombinované (obojí) památky na 911 položek. Z toho je 704 kulturních, 180 přírodních a 27 smíšených. Světové dědictví se od roku 2010 nacházejí už ve 151 zemích světa (novými jsou Marshallovy ostrovy, Kiribati a Tádžikistán).

a) kulturní památky:

Čtvrť at-Turaif v oáze ad-Dir'iyah v Saúdské Arábii
Právě v srdci Arabského poloostrova se nacházelo vůbec první hlavní město dynastie Saúdů. Dnes ho najdeme na severozápad od současné metropole Rijádu. Město bylo založeno v 15. století v architektonickém stylu Nadždi. Náboženská a politická role města stoupla v 18. a počátkem 19. století a citadela v at-Turaif se stala dočasným centrem moci Saúdů. Odsud se šířily přísné wahabistické reformy do muslimského světa. Chráněná lokalita zahrnuje zbytky několika paláců a urbanistický komplex na okraji oázy ad-Dir'iyah.

Australské trestanecké osady 
Pozoruhodná památka zahrnuje celkem 11 bývalých trestaneckých osad – výběr z několika tisíc podobných míst, které Britské impérium založilo na australské půdě pro své nepohodlné poddané během 18. a 19. století. Zmíněná „jedenáctka“ se nachází na úrodném pobřežním pásu, odkud byli původní Aboriginci vytlačeni do vnitrozemí. V osadách žily desítky tisíc mužů, žen a dětí, odsouzených britskou justicí k vyhnanství v trestaneckých koloniích. Každé z míst plnilo svůj specifický účel. Jednak coby trest v podobě uvěznění a pak také nápravu nucenou práci – budováním kolonie. Tyto vybrané lokality reprezentují nejlépe dochované ukázky systému masové přepravy odsouzených a evropské koloniální expanze prostřednictvím usídlování trestanců a jejich nucené práce.

Sheikh Safi al-Din Khānegāh a komplex svatyně v Ardabilu v Íránu
Ardabil je považován za kolébku mystické formy islámu, tzv. súfismu. Toto místo vzniklo mezi počátkem 16. a koncem 18. století. Při výstavbě byly použity íránské tradiční architektonické formy využívající volného prostoru pro řadu různorodých funkcí (mešity, knihovny, školy, mauzolea, kuchyně, pekárny i úřady). Zapsané místo zahrnuje také cestu vedoucí ke svatyni, rozdělenou na sedm částí zrcadlících sedm stádií sufíské mystiky a oddělenou osmi branami reprezentujícími osm přístupů sufismu. Areál zahrnuje dobře dochované a bohatě zdobené fasády a interiéry s pozoruhodnou kolekcí starožitných artefaktů.

Historický bazar v Tabrízu v Íránu 
Tabríz, kulturní centrum íránského Ázerbájdžánu, byl založen pravděpodobně za vlády dynastie Sásánovců (224–651). Nelze však vyloučit, že je město mnohem starší. V dnešním íránském Tabrízu je doslova kouzelný muslimský bazar plný vůní a zvuků, ale je i oázou klidu. Na jeho dlouhých třiceti kilometrech se už přes tisíc let rozléhá křik prodavačů v křivolakých uličkách. Toto perské tržiště si dosud zachovává tradiční ráz, v němž je možné sehnat koberce, zlato nebo koření. Tabríz byl místem kulturní výměny již od antiky a jeho historický bazar představuje jedno z nejvýznamnějších obchodních center na Hedvábné stezce. Tabríz a jeho bazar byla slavná a prosperující místa již ve 13. století, kdy se toto město v íránské provincii Východní Ázerbajdžán, stalo metropolí safavídského království. Tento status město ztratilo v 16. století, ale zůstalo důležitým obchodním centrem až do konce 18. století.

Atol Bikini na Marshallových ostrovech
Na seznamu UNESCO se také letos objevil symbol neblahé jaderné éry. Před koncem druhé světové války se USA rozhodly uskutečnit jaderné zkoušky na atolu Bikini v Marshallově souostroví v Tichém oceánu. Po přesídlení místních obyvatel zde bylo v letech 1946-1958 provedeno 67 pokusů, včetně exploze první vodíkové bomby v roce 1952. Na atolu Bikini zůstaly zachovány důkazy této úděsné éry jako např. potopené lodě na dně laguny po atomovém výbuchu v roce 1946 nebo gigantický kráter Bravo. Testy o celkovém ekvivalentu síly 7tisíckrát silnější než byl výbuch v Hirošimě měly zásadní dopad na geologii a životní prostředí, stejně jako na zdraví lidí vystavených silné radiaci. Atol symbolizuje „testovací“ jadernou éru navzdory svému image jinak poklidného a pozemského ráje.

Historické korejské vesnice Hahoe a Yangdong v Republice Korea
Vesnice Hahoe a Yangdong ze 14. a 15. století reprezentují skvělou ukázku historických klanových vesnic v jižní Koreji. Jejich uspořádání a umístění (jsou chráněny zalesněnými horami a otevírají se k řece a zemědělským polím) odrážejí aristokratickou konfuciánskou kulturu ranné éry dynastie Joseon z let 1392-1910. Najdeme tu paláce vůdčích rodin, hrázděné domy členů klanu, pavilony, studovny, konfuciánské akademie i jednopodlažní hliněné domky s doškovými střechami. V Hahoe je dosud budova staré konfuciánské školy. Krajinu hor, stromů a vody v okolí vesnic velebili korejští básníci pro svojí podmanivost již 17. a 18. století.

Imperiální citadela Thang Long v Hanoji ve Vietnamu
Citadela Vzlétajícího draka byla vybudována v 11. století dynastií Ly Viet a symbolizuje tehdy vybojovanou nezávislost státu Dai Viet. Vznikla na zbytcích čínské pevnosti ze 7. století na vysušené půdě delty červené řeky v Hanoji. Po třináct století téměř bez přerušení byla citadela centrem regionální politické moci. Budovy imperiální citadely spolu s blízkým archeologickým nalezištěm odrážejí jedinečná kulturní specifika jihovýchodní Asie v údolí dolního toku Červené řeky, na křižovatce mezi vlivy z Číny na severu a starobylým královstvím Čampa na jihu.

Historické monumenty v Dengfengu – „Mezi nebem a zemí“ v Číně
Hora Songšang se považuje za ústřední posvátnou horu v Číně. Na úpatí této 1500 metrů vysoké hory, poblíž sakrálního místa u města Dengfeng nedaleko slavného kláštera Šaolin ve středočínské provincii Henan, se v okruhu 40 km2 nachází osm seskupení budov a svatyň. Jsou zde tři brány Han Que se zbytky nejstarších náboženských staveb v Číně, chrámy, sluneční platforma Zhougong či Dengfengská observatoř. Tyto budovy, které vznikly během devíti dynastií, odrážejí různé způsoby chápání Středu Nebe a Země a moci hory jako centra náboženské oddanosti. Zdejší historické památky reprezentují kosmopolitní starověkou čínskou architekturu, mají významný dopad na čínskou starobylou architekturu, umění, náboženství a vědu.

Sarazm v Tádžikistánu
Jméno Sarazm znamená „tam, kde země začíná“. Historie této starobylé vsi sahá až do doby bronzové a tamní nálezy hodně vypovídají o formování kultur ve Střední Asii. Jedná se o archeologické naleziště vydávající svědectví o lidském osídlení od 4. tisíciletí do konce 3. tisíciletí před Kristem. Zdejší osídlení, patřící k nejstarším ve Střední Asii vůbec, se nacházelo mezi horským regionem vhodným pro nomádské pastevectví a velkým údolím, kde se dařilo zemědělství. Sarazm také dokumentuje existenci obchodní a kulturní výměny mezi lidmi z velké oblasti, sahající od stepí Střední Asie a Turkmenistánu, přes Íránskou plošinu, údolí Indu až po Indický oceán. 

Jantar Mantar v Indii
Astronomická observatoř Džantar Mantar ve městě Džaipúr byla postavena počátkem 18. století. Zahrnuje sadu asi dvaceti upevněných přístrojů. Jedná se o monumentální kamenické práce. Byly navrženy tak, aby umožnily pozorování astronomických pozic pouhým okem. Jde o vůbec nejlépe zachovanou historickou observatoř v Indii. Místo dokládá astronomické schopnosti a kosmologický koncept na dvoře učeného prince na sklonku mogulské éry.

Biskupské město Albi ve Francii
Z Evropy letos UNESCO vybralo na seznam městečko Albi z jihozápadní Francie. Toto významné sídlo biskupů návštěvníky ohromuje kombinací architektonických prvků z několika století. První stavby tam byly postaveny už v jedenáctém století. Starý most Pont-Vieux, čtvrť Saint-Salvi a její kostel vypovídají o počátečním rozvoji města. Mocným městem se stalo po albigenském křižáckém tažení proti catharům ve 13. století (ze slova „katar“ vzniklo později české slovo kacíř). Město bylo vybudováno v jedinečném stylu jihofrancouzské gotiky z místních cihel v charakteristických červených a oranžových barvách. Městu dominuje opevněná katedrála ze 13. století, demonstrující sílu a znovu nabitou moc římsko-katolické církve. Vedle katedrály se nachází rozsáhlý biskupský palác Palais de la Berbie, „hledící“ na řeku a obklopený obytnými čtvrtěmi ze středověku. Albi je uceleným komplexem památek a čtvrtí, které se po celá staletí vůbec nezměnily.

Kruhová oblast kanálů Singelgracht v Amsterdamu v Nizozemsku
Zápis na seznam organizace UNESCO si v roce 2010 vysloužily také amsterodamské kanály Singelgracht, které pocházejí ze 17. století. Čtrnáctikilometrová síť kanálů na řece Amstel fascinuje unikátním a stále funkčním plánem urbanistů. Sestával se ze sítě kanálů na západ a jih od historického středu města a středověkého přístavu, která obkružovala staré město. Součástí stavebních prací bylo přesunutí opevněných hradeb města. Dlouhodobý projekt zahrnoval rozšíření Amsterdamu vysušením bažin a močálů za pomoci systému kanálů v koncentrických obloucích a vyplňování meziprostoru zeminou. Nově získané plochy umožnily rozvoj homogenního městského celku se štítovými domy a bezpočtem kulturních památek. Amsterdamská přestavba byla největším a nejucelenějším projektem své doby.

Camino Real de Tierra Adentro v Mexiku
Královská vnitrozemská cesta Camino Real de Tierra Adentro byla známá kdysi také jako Stříbrná cesta (Silver Road). Památka nově zapsaná na seznam zahrnuje celkem 55 míst a pět již dříve vybraných památek UNESCO. Táhne se v délce 1400 kilometrů, celková délka cesty je však 2600 kilometrů (na sever od Ciudad de Mexiko vedla až do amerických států Texas a Nové Mexiko). Jako obchodní stezku ji lidé využívali více než 300 let od 16. do 19. století pro transport stříbra získaného z dolů Zacatecas, Guanajuato a San Luis Potosí, stejně jako rtuti dovážené z Evropy. Přestože cesta vznikla především kvůli obchodu, napomohla též vytvoření sociálních, kulturních a náboženských vazeb mezi španělskou a indiánskou kulturou.

Prehistorické jeskyně Yagul a Mitla v Centrálním údolí Oaxaca v Mexiku
Lokalita se rozkládá na severních svazích údolí Tlacolula v subtropické centrální Oaxace. Sestává se ze dvou předhispánských archeologických komplexů a řady pravěkých jeskyní a skalních útvarů. Některé z nich představují archeologické a umělecké důkazy o přeměně nomádských lovců-sběračů na rané zemědělce. Deset tisíc let stará semena tykvovité rostliny Cucurbitaceae nalezená v jeskyni Guilá Naquitz se považují za nejstarší známý důkaz domestikace rostlin v Americe, zatímco zbytky kukuřičného klasu ze stejné jeskyně dokumentují nejranější nález pěstování této plodiny. Kulturní krajina prehistorických jeskyň Yagul a Mitla je ukázkou spojení mezi člověkem a přírodou, které daly vzniknout pěstování rostlin v Severní Americe, což ve výsledku umožnilo vzestup mezoamerických civilizací.

Náměstí São Francisco v São Cristovão v Brazílii
Čtyřúhelníkové otevřené náměstí São Francisco v brazilském městě São Cristovão obklopují významné historické budovy jako jsou kostel sv. Františka s konventem, kostel Santa Casa da Misericórdia, provinční palác a další domy z různých historických období. Monumentální komplex spolu s okolními stavbami z 18. a 19. století vytváří urbanistický celek, který dokumentuje historii města od jeho vzniku. Františkánský areál je navíc typickou ukázkou architektury náboženských řádů v severovýchodní Brazílii.

Hrobky bugandských králů v Kasubi v Ugandě
Ty se nacházely na kopci Kasubi v Kampale, hlavním městě Ugandy. Na seznam kulturního dědictví UNESCO byly zapsány v roce 2001. Hrobky z roku 1881 byly dne 16. června 2010 ve 20:30 hodin místního času úplně zničeny požárem. V minulosti sloužily k pohřbívání kabaků (králů) Bugandského království. Byli v nich pohřbeni králové Mutesa I. (1835-1884), Mwanga II. (1867-1903), Daudi Chwa II. (1896-1939) a sir Edward Mutesa II. (1924-1969). Královské hrobky v Kasubi byly významnou kulturní duchovní institucí Bugandy a proslulou turistickou pamětihodností města Kampala. Hroby budou obnoveny a zůstávají tak součástí kulturního dědictví UNESCO.

b) kombinované – přírodní i kulturní památky:

Centrální vysočina ve Srí Lance
Mezi kulturní i přírodní památky byly zapsány Srílancské vysočiny. Ty se rozprostírají ve středo-jižní části ostrova Cejlon. Oblast zahrnuje chráněnou oblast Peak Wilderness, Národní park Horton Plains a lesní krajinu Knuckles Conservation Forest. V těchto horských lesích nacházejících se ve výšce 2500 m n. m. žije a roste neobyčejné množství různorodé fauny a flory, včetně několika ohrožených druhů (např. srílanský levhart, opice hulman rudolícíí či malá poloopička lori štíhlý hortonský. Ta byla vůbec poprvé vyfotografována až v roce 2010 a dlouho se myslelo, že již vyhynula). Celý region se považuje na neuvěřitelně různorodý příklad biodiverzity.

Papahānaumokuākea v USA
Mezi kombinované památky bylo zařazeno také malé americké souostroví v Tichomoří. To získalo na významu díky své izolaci od ostatních havajských ostrovů. Atoly se nacházejí asi 250 kilometrů západně od Havaje a táhnou se v délce 1931 kilometrů. Pro domorodé obyvatele má oblast velký kosmologický a tradiční význam a to jak co do kultury životního prostředí, které se dědí po předcích, tak i jako ztělesnění havajského konceptu spřízněnosti mezi lidmi a přírodou a také jako místo, odkud podle víry pochází život a kam se po smrti duše vracejí. Lidé tam ještě žijí tradičním způsobem a udržují si své dávné havajské zvyky. Na dvou ostrovech (Nihoa, Makumanamana) byly nalezeny archeologické pozůstatky osad z před-evropské éry. Ostrůvky tvoří rozsáhlé korálové útesy a laguny. Jedná se o jednu z největších mořských rezervací na světě.

c) přírodní památky:

Čínská krajina Danxia 
Čínská krajina China Danxia se vyvinula na červeně zbarvených kontinentálních sedimentárních ložiscích, které následně utvářely vnitřní (endogenní síly formovaly vyzdvižení) i vnější síly (exogenní síly způsobovaly zvětrávání a erozi). Lokalitu tvoří celkem šest oblastí nacházejících se v subtropické zóně jihozápadní Číny. Charakteristické jsou červené útesy a množství erodovaných skalních útvarů, včetně kamenných pilířů, věží, strží, údolí a vodopádů. Rozdrásaná krajina pomohla doslova zakonzervovat subtropické listnaté, stále zelené lesy, ve kterých se nacházejí mnohé druhy vzácné nebo ohrožené flory a fauny (kolem 400 druhů).

Chráněná oblast Phoenix Islands na souostroví Kiribati
Přírodní rezervace Phoenix Islands (PIPA) se nachází na ploše 408 250 km2, která zahrnuje jak podmořský, tak i suchozemský prostor v jižním Pacifiku. Jádrem oblasti je souostroví Phoenix Islands, jedna ze tří ostrovních skupin státu Kiribati. Jedná se o vůbec největší mořskou rezervaci na světě. Najdeme zde jeden z nejrozsáhlejších neporušených ekosystémů korálových útesů na planetě Zemi, ale i 14 podmořských hor, pravděpodobně již dávno vyhaslých vulkánů. Žije zde na 800 druhů fauny, z toho 200 druhů korálů, 500 druhů ryb, 18 mořských savců a 44 druhů ptáků.

Vrcholky, přírodní amfiteátry a skalní stěny ostrova Réunion 
Ostrov Réunion v Indickém oceánu (je součástí Francouzské republiky jako zámořský departement a region a je tak součástí i EU) uchvacuje svojí podivuhodnou hornatou a zelenou krajinou, kterou formovala sopečná činnost a zdejší vulkán Piton de la Fournaise, který jí neustále přetváří. Střed ostrova se svými vrcholky, přírodními amfiteátry a skalními stěnami je součástí La Réunion NP. Zahrnuje více než 100 tisíc hektarů, což představuje 40 % plochy ostrova. Dominují mu dva vysoko se tyčící vulkanické vrcholky, masivní stěny a propasti a tři útesy ohraničené přírodní amfiteátry (cirques), pozůstatky vulkánů. V zelených stěnách, stržích, lesích a prohlubních jsou vodopády, roste a žije zde množství endemických druhů rostlin a živočichů. Jedná se o subtropické deštné pralesy, mlžné pralesy a vřesoviště vytvářející pozoruhodnou a vizuálně přitažlivou mozaiku ekosystémů a krajinných prvků.

Putorana Plateau v Ruské federaci
Čedičová náhorní plošina s Putoranskou státní přírodní rezervací (založena v roce 1988) se nachází v centrální části Putorana Plateau v severní části střední Sibiře na ploše 7733 km2 na jih od poloostrova Tajmyr, asi 100 kilometrů severně od polárního kruhu. Na seznam světového přírodního dědictví byla v roce 2010 zapsána jako komplexní sada subarktických a arktických ekosystémů v izolovaných pohořích, včetně nenarušené tajgy, tundry a arktické pouště, nedotčených jezerních vod a říčních systémů. Touto lokalitou vede hlavní migrační trasa sobů, což je výjimečný a vzácný přírodní úkaz. Mezi chráněné živočichy patří také tlustorohé ovce.

d) rozšířené kulturní památky:

Eggenberský zámek ve Štýrském Hradci v Rakousku
byl přidán k již zapsané památce „Grazer Altstadt“. Nyní je vedena jako Město Graz – historické centrum a Schloss Eggenberg. Barokní Eggenberský zámek byl postaven v roce 1625 podle italského architekta Pietra de Pomise jako rezidence císařského místodržícího Hanse Ulricha von Eggenberga. Velkou uměleckou hodnotu má hlavně cyklus více než 500 stropních maleb, které podávají svědectví o pojetí světa v období raného baroka. 

Klášter Vzkříšení Sucevita v Rumunsku
Z Rumunska se na rozšiřující seznam dostal už osmý z klášterů z historického regionu Moldávie. Sucevita se podobně jako ostatní kláštery vyznačuje pestrobarevnou malbou (ze 16. století) na vnějších zdech. 

Røros Mining Town v Norsku
Historie města Røros je spojena s doly na měď a se dřevem. Unikátní hornické město bylo založeno na horských svazích v 17. století a jeho doly byly využívány po 333 let až do roku 1977. Kdysi tak patřilo k nejvýznamnějším místům v Norsku. V Rørosu je asi 80 dřevěných jedno a dvoupodlažních domů. Mnohé z nich si zachovaly načernalé fasády (byly vybudovány ze smolných klád) a ty dávají městu středověký vzhled. Røros patří mezi nejchladnější místa v Norsku. Je to způsobeno tím, že jednak leží v poměrně vysoké nadmořské výšce (600 m n. m.) a že má kontinentální klima – od pobřeží je odděleno horami. Místo bylo zapsáno na Seznam světového dědictví v roce 1980. Současné rozšíření zahrnuje město a jeho průmyslově-venkovskou kulturní krajinu (význam pro více než 5500 jeho obyvatel má také chov zvěře). Město je také proslavené svými tradičními zimními trhy.

Doly Rammelsberg, historické město Goslar a vodní systém Horního Harzu v Německu
Původně UNESCO v roce 1992 zařadilo na svůj seznam jen Horní Harz jako unikátní důlní systém hospodaření s vodou. Ten byl tvořen velmi složitým, důmyslně propracovaným podzemním systémem chodeb s několika patry, řadou rybníků, malých kanálů, tunelů a podzemní kanalizace. To vše umožnilo rozvoj výroby vodní energie pro její následné využití v důlních a metalurgických procesech. Při rozšíření v roce 2010 byly na seznam „přidány“ doly Rammelsberg a město Goslar. Toto staré německé město se nachází v podhůří Harzu a bývalo v 10.-12. století oblíbeným sídlem říšských císařů. Bohatství a slávu mu celá staletí zajišťovaly nedaleké stříbrné a měděné doly na Rammelsbergu. Po určitém úpadku bylo chátrající město v 19. století zrekonstruováno (dochovalo se staré opevnění, několik románských kostelů a historické jádro s elegantní radnicí a s ulicemi z typických hrázděných domů). Doly Rammelsberg nedaleko od Goslaru jsou lokalizovány uprostřed Německa v pohoří Harz v Dolním Sasku. Těžba rud zde probíhala více jak 1000 let. Od roku 1988 se zde už netěží.

Paleontologické Rock-Art Ensemble v Siega Verde ve Španělsku
Seznam světového kulturního a přírodního dědictví byl rozšířen také o 645 prehistorických obrazů vyrytých do skal (z Rock-Art Ensemble) v Siega Verde v západošpanělské autonomní oblasti Kastilie-León. Také v tomto případě jde o rozšíření už existujícího zápisu – portugalského údolí řeky Coa. Místa prehistorického umění v údolí Coa a v Siega Verde představují nejpozoruhodnější komplexy paleolitického umění pod širým nebem na Pyrenejském poloostrově.

e) rozšířené přírodní památky:

Národní park Pirin v Bulharsku
Tento národní park je na seznamu přírodního dědictví UNESCO již od roku 1983. Jeho chráněná výměra byla více než 270 km2 v nadmořské výšce mezi 1008 a 2914 metry nad mořem na jihozápadě země. Samotné pohoří Pirin je druhým nejvyšším pohořím v Bulharsku. Současné rozšíření zaujímá plochu dalších přibližně 400 km2. NP Pirin se nachází ve stejnojmenném pohoří mezi údolími řek Mesty a Strumy. Je charakteristický zejména smíšenými listnatými lesy, které se nacházejí v zóně poměrně chladného podnebí. Srážky padají zejména v létě a na podzim. Krajina národního parku je tvořena ledovcovými jezery a skalními štíty. Z geologického hlediska ho lze přiřadit k Thrácko-makedonskému masivu. Hlavními horninami jsou břidlice, žula, vápenec a mramor. Co se porostů týče, tak ty jsou tvořeny jak lesy listnatými, tak i jehličnatými. Také se zde nacházejí pralesní oblasti. Úchvatné jsou borovicové porosty, které jsou lemovány velkou vrstvou lišejníků. V parku se nachází přes 60 vrcholů, jejichž výška přesahuje 2500 metrů nad mořem. Ledovcových jezer je kolem sto padesáti. Cenné jsou „alpské“ louky. Počasí je během roku často slunečné.

Ngorongoro v Tanzánii
Oblast, která má celosvětový význam pro zachování biodiverzity byla zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO už v roce 1979. V roce 2010 byla re-jmenována podle dalších kritérií. V oblasti se nachází jeden z největších kráterů na světě a dále Olduvajská rokle – klíčové místo pro antropology z celého světa. Na 34. zasedání organizace UNESCO byla oblast přidána jako významná přírodní rezervace.

Monte San Giorgio (ve Švýcarsku rozšířené do Itálie)
Monte San Giorgio se nachází jižně od Luganského jezera v kantonu Ticino ve Švýcarsku a zasahuje částečně i do severní Itálie. Svým tvarem připomíná pyramidu. Jedná se o lesnaté hory, které se tyčí do výšky 1096 metrů nad mořem, Oblast je považována za nejlepší fosilní pozůstatky mořského života z období triasu (před 245 až 230 miliony let). Takto byla švýcarská část lokality zapsána na Seznam světového dědictví v roce 2003. Nyní byla rozšířena i na italskou stranu za švýcarské hranice. Rozšíření podtrhuje výjimečnost zdejšího období triasu a vzácnost mořských fosilií z tohoto období.

f) dědictví v ohrožení:

UNESCO na svém zasedání v Brasílii odhlasovalo zařazení floridského NP Everglades z USA a tropického deštného pralesa Atsinanana na Madagaskaru na seznam světového dědictví v ohrožení. Park Everglades je bažinatá oblast o rozloze 6104 km2 na jihu Floridy. Poskytuje útočiště mnoha vzácným ptákům a plazům. Zápis byl proveden pro pokračující zhoršování vodního ekosystému. Přítok vody do oblasti poklesl až o 60 %. Kvůli vysychání bažin se park ocitl na seznamu ohrožených míst již v letech 1993-2007. Prales Atsinanana na Madagaskaru se stal obětí politické krize v roce 2009. Ta vedla k drastickému nárůstu ilegální těžby vzácných dřev a lovu lemurů. O varující situaci informoval Mezinárodní svaz na ochranu přírody a přírodních zdrojů (IUCN), který je poradním orgánem UNESCO. Na seznam památek v ohrožení byla přidána ještě Katedrála Bagrati a klášter Gelati v Gruzii. 

Kromě toho doporučilo UNESCO věnovat zvýšenou pozornost incké citadele Machu Picchu v Peru, kterou v únoru 2010 poškodily přívalové deště.

Výbor UNESCO pro světové dědictví rozhodl o vyřazení souostroví Galapágy ze seznamu ohrožených míst. Galapágy tvoří více než 100 ostrovů vulkanického původu, ležících zhruba tisíc kilometrů západně od pobřeží Ekvádoru. Na pěti obydlených ostrovech žije na 20 tisíc lidí, ostatní jsou neobydlené. Díky odlehlosti ostrovů se na nich vyvinul jedinečný ekosystém. Souostroví s unikátní faunou a flórou, které fascinovalo už přírodovědce Charlese Darwina, bylo na seznamu ohrožených míst od roku 2007. Příliv lidí – jak turistů, tak osadníků – zvyšoval riziko, že místní ekosystém doplatí na různé invazní druhy rostlin či živočichů z pevniny. Ekvádorská vláda proto nařídila přemístění nelegálních usedlostí zpět na pevninu a zpřísnila pravidla pro turistiku. Obří želvy, o nichž už Darwin ve svém deníku z Galapág poznamenal, že si ho „moc nevšímaly a ladily s lávovým povrchem“, tak zase budou mít o něco víc klidu.

Zápis na seznam UNESCO je vždy důležitým ekonomickým signálem, zejména pro rozvojové země. Ve většině případů dojde po zápisu místa na seznam ke zvýšení turistické návštěvnosti; usnadní se i žádosti o finanční pomoc a investice. UNESCO však zároveň „hlídá“ stavební a jiné zásahy do lokalit, které mohou vést až k jejich vyškrtnutí ze seznamu.

Jan Hájek
Zeměpisné sdružení