Zámky Ludvíka II. Bavorského

V oblasti německých Alp je možné zhlédnout několik pozoruhodných zámků vztahujících se k bavorskému králi Ludvíku lI. (nar. 1845, vládl v letech 1864 až 1886).

Nedaleko města Füssen, ležícího u německo-rakouských hranic, se tyčí zámek Hohenschwangau, který dal z rozpadajícího se hradu přebudovat a zařídit jako rodinné sídlo Ludvíkův otec Maxmilián Il. (objekt je dodnes majetkem Wittelsbachů). Zde prožil Ludvík i jeho mladší bratr Otto valnou část svého dětství. Zámek byl vyzdoben freskami s tematikou starogermánských pověstí a mýtů - ty na mladého Ludvíka silně zapůsobily. Později ho zaujaly Wagnerovy opery na tento námět, Tannhäuser a Lohengrin.

Sotva Ludvík r. 1864 dosedl na královský trůn, dychtil po setkání s Wagnerem, a když k němu došlo, stal se z něho až blouznivý obdivovatel skladatele a především jeho díla. Nebýt Ludvíkovy velkorysé finanční podpory, těžko by Wagner, který neuměl dobře hospodařit s penězi, mohl uskutečnit valnou část své tvorby, především tetralogii Prsten Nibelungův.

Uvádí se, že Ludvík takřka odmalička unikal z reality do světa snů, stranil se společnosti a měl přímo odpor k životu ve městech. Jeho nedostižným vzorem byl francouzský král Ludvík XIV., proslulý svým výrokem "Stát jsem já". Bylo zřejmě i Ludvíkovou touhou žít podle této zásady, ale absolutismus nebyl ve střední Evropě v druhé polovině 19. století již dost dobře realizovatelný. I politický vývoj celé této oblasti byl pro Ludvíka nepříznivý a vedl nakonec k začlenění Bavorska do Německého císařství. Ludvík, třebaže formálně nepřestal být bavorským králem, těžce nesl závislost dříve samostatné země na Prusku. Tato skutečnost nepochybně přispěla k tomu, že se čím dál víc stranil politického života, uzavíral se do svých snových představ a vyžíval se v překotné stavitelské činnosti.

Nenormálnosti Ludvíkova počínání se postupně zvětšovaly. Zřejmě se tu projevily negativní vlivy skutečnosti obvyklé u většiny tehdejších panovnických rodů - uzavírání sňatků mezi blízkýmí příbuznými. Bylo možné tolerovat fakt, že se Ludvík jako král místo v Mnichově zdržoval nejraději na zámku Berg u Starnberského jezera, ležícího poměrně nedaleko Mnichova. I tento zámek nese stopy Ludvíkovy stavitelské mánie - dal k němu přistavět věž, jeho výraznou dominantu.

Dost komplikací způsobilo, když si Ludvík ke konci svého života zvykl zaměňovat den a noc - většinu dne prospal, večer vstal a po "snídani" se obvykle vydával na divoké jízdy na koni nebo v kočáře a v zimě na zlacených saních tvaru mušle. Jinou jeho oblíbenou zálibou byly noční projížďky po Starnberském jezeře na malém parním člunu.

Chvíle pohody, během nichž se král projevoval jaka naprosto normálně uvažující a jednající člověk, byly čím dál častěji střídány náhlými výbuchy nekontrolovatelného hněvu a vzteku, kdy se stával nebezpečným pro své okolí. Pokud se vztahu k ženám týče, byl Ludvík sice brzy poté, co se ujal vlády, zasnouben se Žofií, mladší sestrou nám dohře známé Alžběty - "Sissi", ale ze svatby nakonec sešlo, zřejmě naštěstí, protože by tak došlo k dalšímu sňatku mezi blízkými príbuznými. Mnohem víc než ženy Ludvíka upoutávali hezcí mladí muži - královsky je obdarovával, ale obvykle brzy vztahy k nim ukončil.

Jedinou velkou stavbou, která byla dokončena podle Ludvíkových představ, je zámek Linderhof (poblíž Garmisch-Partenkirchenu), vybudovaný v novorokokovém slohu. Ve vstupní hale je jezdecká socha Ludvíka XIV. Uvádí se, že Ludvík pří příjezdu před sochou vždy smekl a pokynul jí rukou. Uvnitř nás upoutá impozantní drahocennost: zlato, mramor, spousta svícnů, byst, postaviček z různého materiálu, nábytek z růžového dřeva, přepychové lože ... Hluboko do krajiny zasahuje velkolepá zahrada s mohutnými terasami, květinovými plochami a vodními hříčkami. Uzříme tu umělou krápníkovou jeskyni s velkým obrazem Tannhäuser ve Venušině sluji. V přilehlém jezírku se Ludvík rád koupal nebo houpal v pozlaceném člunu ve tvaru mušle. Další zajímavou stavbou v zahradě je tzv. maurský pavilon. Najdeme v něm nábytek vykládaný perletí, nádoby na kadidlo, vodní dýmky aj. Dál v lese byla postavena tzv. Hundingova chatrč, jakási imitace starogermánské stavby z mohutných, jen povrchně otesaných kmenů.

Na Chiemském jezeře zakoupil Ludvík ostrov Herrenwörth a rozhodl se vybudovat tu další zámek, známý jako Herrenchiemsee. Tato stavba měla být takřka kopií zámku ve Versailles: Postaven byl jen střední trakt. Vyvrcholením objektu je Zrcadlová galerie, více než 70 m dlouhá, v níž jsou zrcadla umístěna proti vysokým oknům; Ludvík na zámku pravidelně pobýval 10 dní v září. V noci, kdy tudy černě oděný král procházel, hořívalo v galerii 2500 voskovic. Versailleský zámek připomínaly barvy, ornamenty, obrazy se týkají francouzských dějin, pochopitelně tu nechybí jezdecká socha Ludvíka XIV. ani bysty jeho vojenských velitelů. Projevil se však nedostatek financí - kvůli snížení nákladů se v průběnu stavby začalo užívat náhražkových materiálů a řada chodeb a místností zůstala holá. Na zámku měl Ludvík jídelní stůl, který byl spouštěn do kuchyně a z ní vyzvedáván, aby ho sloužící nerušili svou přítomností. Na konci Ludvíkova života býval stůl prostřen pro několik hostů - duchů vznešených osob dávno zemřelých, které Ludvík zval, ahy s ním stolovali.

Nejznámějším zámkem spojeným s Ludvíkovým jménem je Neuschwanstein, působící na návštěvníky skutečně pohádkovým dojmem. Vypíná se nedaleko od Hohenschwangau. Od předchozích dvou zámků se liší tím, že nevyjadřuje Ludvíkův obdivný vztah k francouzskému králi. V tomto případě byl Ludvík inspirován starogermánskými mýty a monstrózní stavba měla nejspíš připomínat legendární hrad rytířů svatého Grálu, známý z Wagnerových oper Lohengrin a Parsifal. Jde o pětipatrový palác s četnými věžičkami a věžemi, z nichž ta nejvyšší je vysoká 76 metrů. V objektu se prolínají nejrůznější vlivy - setkame se tu s prvky nejen gotickými, ale i byzantskými, maurskými, barokními ... V zámeckých místnostech, jichž je tu víc než 80, určitě vzbudí naši pozornost dvoupatrový trůnní sál v byzantském stylu. Třeba jen poznamenat, že dodání a instalování trůnu se Ludvík už nedožil. Malby v jednotlivých místnostech zobrazují výjevy z germánských legend a z Wagnerových oper - objevují se tu Tannhäuser, Lohengrin, Tristan a lsolda, Parsifal ... Ohromná pěvecká hala byla určena k uvádění Wagnerových oper - k tomu však už nedošlo. Ludvík se nastěhoval do Neuschwansteinu na jaře 1886 v době, kdy objekt nebyl ještě zcela dokončen, a pobyl v něm necelých 100 dnů.

V Mnichově v té době vypracovávali čtyři lékaři posudek o jeho zdravotním stavu. Rozhodující slovo mezi nimi měl profesor psychiatrie dr. von Gudden, který byl i ošetřujícím lékařem Ludvíkova nesvéprávného bratra Otty. Proti duševnímu zdraví nejvíce svědčila Ludvíkova stavitelská vášeň - ještě nebyly dostavěny dva zámky, jež si vyžádaly nesmírné finanční náklady, a Ludvík už plánoval budování dalších objektů: čínského vodního paláce u Plansee, byzantského sídla v Graswangtalu a renovaci hradu Falkensteinu. "Nemohu-li dál stavět, nemohu dál žít," prohlásil Ludvík několikrát. Odborníci dospěli k závěru, že jde u něho o pokročilý stupeň choromyslnosti, že není schopen vykonávat vládu a je nutno izolovat a střežit ho na určeném místě - tím byl zámek Berg, známý Ludvíkovi z dřívějších let jeho vlády. Kuriózní bylo, že žádný ze čtyř podepsaných lékařů Ludvíka nikdy přímo nevyšetřoval - posudek byl vypracován především na základě výpovědí osob, jež s ním přišly do styku.

Král byl prohlášen za zbaveného trůnu a na Neuschwanstein byla vyslána zvláštní komise, aby Ludvíka informovala o tomto rozhodnutí a dopravila ho na zámek Berg. Tam byl Ludvík po značně dramatickém jednání skutečně převezen, ale pobyl tu jen dva dny. Navenek budil dojem, že je smířen se situací. I jinak obezřetný dr. Gudden se nechal jeho chováním oklamat.

O svatodušním pondělí 14. června 1886 požádal k večeru Ludvík lékaře, aby se s ním prošel ke Starnberskému jezeru. Nikdo je nedoprovázel. V jezeře byla pak objevena v nevelké hloubce mrtvá těla obou mužů. Zřejmě došlo mezi nimi ve vodě k zápasu - svědčí o tom odlomená půlka nehtu na Guddenově prostředníku a především fakt, že lékařova mrtvola vězela až po kolena v bahnitém dnu jezera. Mnohem mladší a silnější Ludvík se tak patrně pomstil muži, který byl hlavním aktérem při sestavování posudku. Ludvík pak asi volil dobrovolnou smrt ve vodách jezera. Se stavem bezprávného doživotního vězně nebyl ochoten se smířit.

Jaromír Procházka