Do rudého vnitrozemí

Kolem dokola ohromné zaoblené balvany z červené žuly - koule, vejce, bochany. Jsou na sebe vysoko naskládané a budí dojem, že se každým momentem rozkutálejí! Devils Marbles - Ďáblovy kuličky jsou ty nejroztodivnější skalní formace v Austrálii. Vyvřeliny byly před miliony lety pod zemským povrchem stlačeny do velkých koulí. Během času je eroze obnažila a ohladila. Ryzí geologická zvláštnost!

Svítá. Vyhrabu se ze spacáku a zahulákám: "Z pelechu! Ďábelský koule čekají."
Táboříme kousek od nich a moc rád bych si je vyfotografoval za ranního světla.
Netrvá dlouho, co dorazíme na místo. "Tady se asi někdo opičil po Kolumbovi," prohlásí Lenka a ukazuje na mega-vejce stojící na špičce. 

O kus dál se před námi prezentují vedle sebe dvě pětimetrové "kuličky".
"Počkejte, něco vám ukážu!" napadne Jakuba.
Rozeběhne se, vyskočí a vzepře se nohama a rukama mezi koulemi.
"Vydrž moment!" zavolám. "Musím si tě takhle vyfotit." 
Závěrka sklapne a Jakub spadne. Přistane jako kočka na všech čtyřech. 
Veronika musí ve všem svému bratrovi stačit. Počáteční výskok se jí vede stejně dobře. Oproti Jakubovi má však tu nevýhodu, že je o čtvrt metru menší a nemůže se tak dobře zapřít jako on.
"Tati, pomoz mi!" volá. " Klouže mi to."
Odložím fotoaparát na zem. Běžím k ní, abych ji chytil do náručí, ale nedorazím včas. Dcera spadne, chudák, přímo na zadek. Postaví se a osahává si potlučenou část těla. Vím, že před bratrem nikdy nepřizná, když něco nezvládne a tak ani nepípne.

"Jsi v pořádku?" ptá se Lenka.
"Ale jo. Nějak to rozchodím," odpoví s obličejem zkřiveným bolestí.
"Oraž si tu!" poradím. "My se zatím půjdeme podívat na koulový hrad," navrhuji a pozoruji, zdali u mé ženy a juniora najdu odezvu. Oba jsou pro.
Jdeme po červeném písku porostlém trsy uschlé trávy. Proti šmolkově modrému nebi se v dálce vypíná, hradu podobná, formace z koulí všech možných velikostí. 
Po chvíli, zadek si hladíc, přichází i Veronika. A teď, když jsme všichni pohromadě, řeknu: "Tohle ještě není zdaleka všechno, co Rudý střed nabízí. Do večera se můžeme dostat k největšímu monolitu světa."
"K Ayersově skále?" zbystří dcera. "Na tu jsem si vždycky chtěla vylízt."
"S nabouraným zadkem?!" neodpustí si zašpičkovat junior.

Vyrážíme. Jakub řídí, navigovat moc nemusím a tak studuji mé průvodce. Načerpám ohromné množství vědomostí a rozhodnu se z nich něco předat dál. Zavolám na Lenku, aby si k nám přisedla. 

"Budu stručný, udělal jsem si poznámky," oznamuji a začnu předčítat: "Národní park, kam jedeme, se jmenuje Uluru - Kata Tjuta. Uluru je domorodý název pro Ayers Rock. Park je nejnavštěvovanějším místem v Austrálii a skutečně se jedná o něco zcela výjimečného: Skála, její struktura a barvy, je bezpochyby divem přírody. Monolit je z velice tvrdého pískovce a nad okolní rovnou krajinu vyčnívá tři sta čtyřicet osm metrů. Jeho nápadná, oranžově-červená barva je pouze vrstvička síly kůže, která vznikla oxidací železa v jinak normálně šedé hornině," ukončuji svůj odborný výklad.
"A co dál?" chce vědět Lenka. " Kvůli těmhle pár větám jsem k vám vůbec nemusela lízt!“" rozčiluje se. "Chtěla bych se konečně něco dozvědět o výstupu nahoru."

Vyhovím jí a pokračuji:"Vyšplhat na tuto gigantickou cihlu se dá za necelou hodinu. Je to pouhý jeden a půl kilometru. Ale celá řada lidí to brzy vzdá. Buď mají špatné boty, anebo nemají kondici. Seshora budeme vidět i další skály, které se jmenují Kata Tjuta. Celý zítřek si však raději vyhradíme na Ayersovu skálu. Nejdřív si vylezeme nahoru a pak ji obejdeme kolem dokola. To si prý nesmíme nechat ujít. Večer ji chci vyfotit při západu slunce."
"A kde budeme tábořit?" ptá se ještě moje praktická žena. 
"Je tam kempink. Asi bude hodně drahý, ale na divoko se stanovat nesmí," vysvětluji.
Máme za sebou nepředstavitelně dlouhou cestu nudnou krajinou. Když pomáháme stavět Jakubovi stan, je už totální tma.

Svěží a plní elánu stojíme ráno pod skálou. Nahoře, o hodinu později, hekáme jako schvácení psi. Výstup sám o sobě není nijak těžký, ale vedro nám dává zabrat. Teploměr dole ukazoval skoro pětatřicet stupňů ve stínu. A to jsme tady v zimě!
"Byla to facha! Ale musíte uznat, že to stojí za to," zhodnotí výstup Veronika, když si vychutnává pohled do okolí. 
Přes den je pohled na skálu zajímavý, ale oproti večernímu je jen jeho slabým odvarem!
"Podívejte, jak teď ta monstr-cihla nabírá barvičky!" rozplývá se Lenka.
Po chvíli komentuje Jakub: "A teď dokonce dostává svatozář!"

Další příběhy a fotografie o putování Austrálií najdete v nové knize: Austrálie křížem krážem.

Články Leoše Šimánka na www.ingema.net

Knihy Leoše Šimánka

Diashow Leoše Šimánka

Leoš Šimánek