Balijští umělci a prales tisíce opic

Brzy ráno se vydávám na další cestu po ostrově Bali mikrobusem,ve kterém se mnou tentokrát cestují čtyři slovenští turisté s průvodkyní z Bratislavy. Dva mladé páry, které se vydaly poznávat Indonésii, jsou zvídaví lidé, máme si o čem povídat a cesta tak rychle utíká.

Klimatizace dopravního prostředku naštěstí dost slušně funguje - je to potřeba, protože venku panuje dost slušné vlhké vedro a při každém výstupu z mikrobusu si připadám, jako bych dostal pěstí do žaludku. A někdy nestačím otírat skla brýlí, které mi zalévá pot .Tady by se hodila bavlněná čelenka, ale tu jsem dnes bohužel nechal doma. 

Projíždíme cestami balijského jihovýchodu, které směřují pralesními porosty do hor. Cestou míjíme vesnice, které mají vždy téměř stejný ráz - jejich domy jsou skryté za vysokými zdmi, přes které můžeme zahlédnout střechy domů a hlavně chrámy se stupňovitými věžemi a také velké sochy hinduistických bohů. Každý z domů ve vesnici má svůj chrám nebo příbytek pro duchy předků. Sem přinášejí domorodci malé či větší obětiny. Obvykle to je trocha rýže, kousek ryby či kuřete a ovoce v misce z palmového listí.

Kolem vesnic se před námi otevírají rýžová pole, často jsou to mladé jasně zelené sazeničky ve vodě, občas můžeme pozorovat také vesničany, kteří obdělávají svá pole za pomoci buvolů a vcelku primitivního ručního nářadí. Někde je už vidět ale také minitraktor.

Vzpomínám na knížku spisovatele Jiřího Marka, který kdysi velice malebně popsal cestu do "země pod rovníkem" a někdy se mi zdá, že se tady zastavil čas. Rozhodně na proslulých balijských rýžových terasách, kde mohu pozorovat bosé vesničany, jak sází rýži, která je spolu s rybami hlavní potravou na tomto krásném ostrově.

Naše první zastávka je ve vesnici Ubud, která je jedním z hlavních center balijského umění. Podle naší průvodkyně patří zdejší umělci k těm nejlepším a nejvyhlášenějším na ostrově. Je zde několik uměleckých dílen, především šperkařů - zlatníků a stříbrníků, ale také řezbářů a výrobců proslulých batik. Máme teď příležitost navštívit postupně několik dílen lidových umělců a seznámit se s jejich prací. 

Obdivujeme nádherný stříbrný filigrán - drobné I větší sošky, šperky a amulety, které vznikají v šikovných rukou šperkařek. Nejvíce žádané prý jsou stříbrné rolničky, které zdobí kroje tanečníků a tanečnic balijských lidových tanců. Vidím je později na oděvu "dobrého ducha" Baronga a dalších postav z legend Bali.

Další naše zastávka je v dílně řezbářů, kteří jen pod přístřeškem na dvoře vesnického statku a doslova na kolenou vytvářejí fantasticky krásná dílka, nad kterými se mi tají dech. Všichni ochotně a s úsměvy ukazují svou práci, nikdy se nebrání fotografování ani filmování a ochotně nás zasvěcují do tajů svého uměleckého řemesla. Sošky bohů a masky vytvářejí většinou ze vzácných dřev, například mahagonu či ebenu, ale také z místního "dračího stromu" s neobyčejně tvrdým a trvanlivým dřevem. 

Neobyčejných uměleckých efektů dosahují kombinací světlého a tmavého dřeva. Obdivuji jejich zručné ruce, ale také ruce malířů, kteří dodávají dřevěným maskám bohů živost a ohnivost barev.

Završením návštěvy dílen lidových umělců je manufaktura na výrobu batikovaných obrazů. Mladé ženy a dívky tady navrhují a vytvářejí překrásná a jemná díla s motivy balijských tanců a krajin. Masky bohů se tady střídají s křehkými tanečnicemi, palmami a sopkami nad věčně modrým mořem. Nechce se ani věřit, že ty obrazy a obrázky vznikají z vosku a páchnoucích barev, za jejichž pomoci mladí muži dokončují ty umělecké zázraky.

Odpoledne, kdy vlhké a horké dusno kulminuje, dorážíme k hlavnímu cíli naší dnešní cesty v jihovýchodní části ostrova Bali - Pralesa tisíce opic. Hlavní částí zdejšího areálu, který prý by neměl vynechat žádný návštěvník ostrova, je rozlehlý hinduistický chrám, který je zčásti obklopen velkým, vlhkým a ponurým tropickým pralesem.

Protože jsem zažil opice už na Srí Lance, nechávám si čepici a batoh s věcmi v mikrobusu a zajištˇuji si pečlivě fotoaparát a kameru. Opice jsou totiž schopné sebrat vám cokoli, byť by jim to nebylo vůbec k užitku. K chrámu se tady prochází mnoha stánky se suvenýry pro poutníky a turisty, kde prodávají také oříšky ke krmení opic, které sem přicházejí ve velkém počtu. 

Narážíme na ně už v uličkách mezi stánky, kam se celé opičí rodiny vydávají za pamlsky od turistů. Makakové se skoro nebojí, vědí dobře, že jim tady nikdo neublíží a jsou náležitě drzí. Vyskakují nám na záda a ramena a snaží se najít něco, čeho by se mohli zmocnit. Jedné z mých spolucestujících vytahuje opička z postranní kapsy batohu láhev s vodou, ale krádež se jí nepodaří, protože láhev je příliš těžká a musí ji upustit. 

Domorodý průvodce nám vypráví o jejich životě, o tom jak opice mají vymezena svá teritoria, jak mezi sebou soupeří. Můžeme je pozorovat docela zblízka i při jejich cestách do chrámu, kam se chodí krmit pomeranči a dalšími pochoutkami z obětin na oltářích balijských bohů. 

Obcházíme areál chrámu, který je obklopen pralesem. Vládne v něm šero a v tom ponurém přítmí vidím další makaky, kteří tam poskakují na větvích. Někdy mají až lidský vzhled. Jako třeba ten starý opičák, který z okraje chrámové terasy s přemýšlivě lidským výrazem hledí do pralesa. A také opičí mámy, které si starostlivě hlídají své děti, jako ostatně všechny mámy na světě. Stmívá se, nad hlavami nám začínají přelétat velcí netopýři a my se docela neradi loučíme s Pralesem tisíce opic a jeho zajímavými obyvateli. 

Vladimír Kříž
San Francisko, Jihlava