Arches - oblouky, oblouky, oblouky…

Tento národní park nás přitahuje asi nejvíc. Ale ne zase tak moc, abychom téměř 35 km do kopce vyšlápli lehce. Byla to pěkná fuška a v pěkném vedru. Je zase přes 40 stupňů. Coloradské přijatelné teploty jsou fuč. Jsme už totiž pár dní zase v Utahu! 

V Arches trávíme tři dny a absolvujeme všechny pěší traily, co tam jsou. Nejvíce nás uchvátil výšlap k oblouku zvanému Delicate Arch. Vidět tento oblouk z blízka za odpoledního a večerního slunce, to považujeme za jeden z nejúchvatnějších zážitků z celé cesty. To nelze popsat. Fotky snad něco naznačí, ale to se jinak musí vidět na vlastní oči.

Delicate Arch

Zajímavý trail vede také v nejsevernější části parku v místě Devils Garden, kde je mimo jiné i nejdelší oblouk světa Landscape Arch a samozřejmě plno dalších oblouků, skalních oken a mostů. Poslední den v Arches už děláme jen malé procházky a začínáme se vracet. 

Je zabíjející vedro. Když už téměř jsme venku z parku u infocentra, zastavuje nás rangerka v jeepu a ptá se, zda jsme OK. Prý dostala hlášení, že nám má jet na pomoc. Nějací turisté volali nouzovou linku, že jsme údajně v nesnázích. To jsme sice nebyli, ale  jelo se fakt krutě nepříjemně. Teď už jsme ale u vody…poléváme se, chladíme se a rangerka se jen usmívá.

Arches National Park

Nocleh na letišti
Když frčíme kolem moabského letiště, začíná pořádná vichřice. Kromě toho je vedro a nedá se jet. Čekáme celé odpoledne. Když to vypadá večer už OK, vyrážíme dál. Jenže osud tomu nechtěl, píchli jsme hned po 500 m a vracíme se zpět. 

Opravujeme kolo a piloti nám znova nabízejí, že můžeme kempovat na letišti. A tak tedy na podruhé jejich nabídku přijímáme. Navíc to bude novinka, neboť už jsem spal asi všude - v přístavu, na vlakáči, na autobusáku, na fotbalovém hřišti, ale na letišti fakt ještě ne… .

156 km za den aneb jak se jezdí v noci
Jednoho rána to šlape dobře a už před obědem máme 60 km. Přichází poledne, teploty extrémně stoupají a ty nás uvězňují uprostřed pouště v zelené oáze Green River. Jsme tam až do neskutečných sedmi hodin večer a furt je teplo. Ale konečně vyrážíme a Renča má nápad šlapat v noci. Nejdříve jsem proti, ale pak si říkám, proč ne, ať si to Renča zkusí. Nakonec šlapeme celou noc a po celkových 156 km dorážíme do Hanksville, kde na 2,5 hodiny, než se rozední a oteplí, usínáme ve stanu. 

V noci se jelo dobře, a protože to byla nudná krajina údajně, tak jsme ani o nic nepřišli. A … Renča si udělala rekord, našlapala rekordních 156km. Šikulka!!! Jo a málem bych zapomněl…v tu noc jsme museli ještě několikrát lepit duše, neboť fleky nedržely. A i když jsme kombinovali různá lepidla a různé fleky, nic nefungovalo. Jako na potvoru. Tak jsem nakonec dal novou duši a bylo vyřešeno. Doteď si ale lámu hlavu, co se tehdy dělo?!

Není motel jako motel!
Unaveni po náročné noční jízdě, k tomu další extrémní teploty kolem 45 stupňů, tak to nás nutí zastavit v osadě Caineville u jednoho rádoby kempo-motelu. Už první pohled není přesvědčivý, ale únava velí zůstat. Kemp je za 8,- USD a pokojík za 35,-. Obojí super levné, ale… . Nakonec Renča upadá do postele, která je snad jedinou čistou věcí v pokoji. Mastný a flekatý koberec plný písku, prachu, chlupů atd… . Koupelna před rozpadnutím se, záchod drsně dlouho nemytý, zlomené křeslo, vše zašlé a jemný zápach všude jako bonus k tomu. 

Motel nemotel

Jsme ale fakt KO a požadovaný odpočinek je nadevše. Nakonec za ten "zabordelený" motel platíme 25,-USD a je nám úplně jedno, jak to tam vypadá. Hlavně že postel je jakžtakž a my můžeme odpočívat. Nebudete věřit, Renča spí téměř dva dny v kuse v tom "luxusním" motelu. Jsme tam tedy nakonec noci dvě!

Martin Stiller
www.cyklocestovani.cz