Ganesha festival v Pune

Už dlouho jsem se neozvala, což ale neznamená, že mě umořilo Delhi Belly (indické střevní problémy), naopak zdraví zatím slouží až na nějaký nárazový menší průjmík, když člověk něco sní venku. Vůbec to ovšem nemusí být na ulici, ale třeba v naleštěném Hard Rock Café světové úrovně. Ušmudlané pracky jsou prostě všude. 

Přestože hodně času trávím doma, pořád se tu něco děje. Měli jsme tu Ganesha festival, ohromná akce, obzvlášť tady v Pune a tak jsme se vydali do ulic fotit a natáčet.

Ganesha je místní nejoblíbenější hinduistický bůh. Má sloní hlavu, nosí štěstí a odstraňuje překážky. Nevím čím to je, ale jakmile se někam vydáme, tak se často s někým seznámíme a dostaneme do nečekaných situací. Jak se tak prodíráme davem a pokoušíme se o nějaké zajímavé snímky, popadne mě jedna paní za ruku a táhne na lepší místo, pak nás vede ulicí, kde místní umělci tvoří nádherné barevné mandaly, které obrovský průvod s Ganeshou rozšlape pár chvil po jejich dokončení.

Mandaly obsahují ekologické motivy. Máme pocit, že naše paní zná snad celou Pune, tu se kamarádsky pobaví se skupinou policistů, tam zastaví TV reportérku a ukazuje nám její nádherné sárí, načež nás za malý okamžik seznamuje s nějakými místními představiteli města, kteří celý festival organizují, vzápětí nás zase nějaká novinářka žádá o rozhovor, pak narazíme na její přítelkyně, které nám zatancují a snaží se mě zapojit.

Celé odpoledne nás Ranjana provází a vše vysvětluje, ale její angličtina není zas tak dobrá, zmiňuje v hindi spoustu místních názvů a společně se jmény lidí, které nám představuje, z toho máme jeden velký guláš. Vzala nás také k sobě domů a zapojila do obřadu s Ganeshou. Prakticky každá domácnost má doma svého barevného sádrového Ganeshu, k jehož uctívání používají různá přírodní barviva, květy, ovoce, kokosy a pálí u toho kafr. A na závěr za neskonalého veselí a davového šílenství vezou lidé své Ganeshy na malých loďkách doprostřed řeky, kde je ponoří a tím tito bůžci s sebou symbolicky odnášejí veškeré lidské utrpení. Zajímalo by mě, jak vypadá dno místní řeky . Můžete kouknout na naše video z festivalu:

Charismatická paní Ranjana na nás udělala velký dojem. Pracuje jako konzultant pro ženy a snaží se jim pomáhat s jejími rodinnými problémy. Je neskutečně přátelská a ve velikém kontrastu k dosavadním zkušenostem s Indy, velice nezištná, přestože evidentně moc bohatá není. Její syn nám ukazuje svatební album své sestry. Svatební obřad vyšel rodinu nevěsty v přepočtu na nějakých 300,000 korun. Zval nás také na svou svatbu, která se bude konat letos, neví ale zatím, koho si bude brát, to rozhodne jeho rodina a příbuzní. Svatby mají pro Indy takovou důležitost, že většina rodin prohýří své celoživotní jmění za pár dnů svatebního veselí. Byli jsme v jedné tkalcovské dílně, úžasně fungující malé muzeum, kde tkají svatební sárí na zakázku. Vyrobit jejich nejpropracovanější sárí trvá 8 měsíců a stojí asi 60 000 korun.

Navštívili jsme také město Aurangabád a okolní vytesané jeskyně v Ajantě a Elloře, které jsou až 2000 let staré. Ty nejstarší jsou buddhistické a jsou neuvěřitelně propracované a dochované, ve většině z nich sedí v zadní místnosti obrovský Buddha. Jsou plné maleb a reliéfů. Kousek od Aurangabádských jeskyní nás řidič přesvědčil, ať se jdeme podívat do místního buddhistického chrámu pod kopcem. Viděli jsme tam mnichy v oranžových habitech s oholenými hlavami. Jeden z nich nám nabídl, že nás zavede k jejich guruovi. A tak jsme byli na audienci u buddhistického gurua, který působí u Aurangabádu už 32 let. Řidič se klaněl až k zemi, přestože je hinduista, posléze nám však vysvětlil, že hinduismus a buddhismus mají stejný cíl, jen jiný styl. Guru byl klidný obtloustlý veselý chlapík. Povídal nám o buddhismu a dal nám několik knih. Natáčela jsem to, ale bohužel se mi to nepodařilo.

A teď z jiného soudku. Museli jsme vyměnit řidiče. Byl muslim a to bylo kamenem úrazu. Byl docela rázný, s ostatními řidiči Mirkových kolegů vůbec nemluvil, protože byl muslim a to je přece mnohem víc. Pokud jsem tu byla s Mirkem, bylo vše relativně v pohodě, i když i na Mirka pořád něco zkoušel. Jakmile jsem tady ale zůstala sama, úplně se změnil a dával mi hodně najevo, že ženy neuznává. Byl neochotný, což bylo ve velkém kontrastu k jeho podlézavému chování k Mirkovi a taky si myslím, že některé věci prostě nemohl vstřebat. Třeba když jsme jely s kamarádkou za Pune na výlet s tím, že já vyjedu jeden kopec na kole a ona si to vyšlápne pěšky. Přesvědčoval mě, že jsem nasadila přední kolo obráceně, tak jsem mu musela ukázat šipku „rotation“ a pak zase, že to kolo není pevně uchycené (prd tomu rozuměl) a největší perlička byla, když kamarádka vyrazila napřed. Začal panikařit, že tam jsou lvi, ať tam nechodí. To jsem zase nějak nedala já. Koukám na něj a povídám „Lvi????????????????? “ Nemohla jsem zakrýt úsměšek. Asi si myslel, že jsem úplný blázen, že vůbec chci jet na kole na nějaký kopec, navíc v dešti a už vůbec, když tam jsou lvi.

Nakonec si vypnul mobil a přestal úplně komunikovat. Byl nedostupný celý týden a zapomněl vyzvednout Mirka v Bombeji, přestože věděl, kdy přijede. Poté jsme už s ním nic neřešili a rovnou zažádali o jiného řidiče. Teď máme hinduistu, je to osvědčený řidič a jeví se sympaticky. Je neustále veselý a pořád básní o festivalech. Máme pocit, že jediným smyslem života Indů jsou festivaly. Jsou věčně v transu a nic jiného je nezajímá. Vijay, jak se náš nový řidič jmenuje, nám taky hustí pořádné klíny do hlavy, jenže člověk ani nemůže oponovat, oni tomu prostě věří, tak jim to nechceme brát. Viděli s Mirkem hada. Musím zjistit přesně, o jakého hada jde. Od řidiče jsme se dozvěděli, že není jedovatý, že se používá k léčení a za kilo hada se platí asi 40 000 korun, že má dvě hlavy a čtyři oči (opravdu to vypadá, jakoby z obou stran měl hlavu), a že leze šest měsíců jedním směrem a šest měsíců opačným směrem

No a tak tady žijem. Už si myslíme, že nás ničím nepřekvapí, ale stejně nás vždy dostanou. Dalo by se psát ještě dlouho, ale to zas příště.

Renáta Lorišová